Zkušenosti “starých pumpařů” vyšlých z Lutína z doby první republiky, protektorátu Čechy a Morava a v poválečném období do roku 1955 v prodeji čerpadel v podniku SIGMUND PUMPY resp. SIGMA PUMPY.

Redaktor podnikového měsíčníku L. Smička požádal kroužek starých pumpařů o popis organizace prodeje čerpadel, který ve třicátých a čtyřicátých letech měl významný podíl na rozmachu podniku.

V kroužku starých pumpařů je ještě asi 7 bývalých pracovníků prodeje čerpadel, mezi nimi dokonce nejstarší z nich, vedoucí úseku prodeje čerpadel v třicátých letech František Přidal (1905), bodrý Hanák z Vojnic, který pracoval v Lutíně od 1. ledna 1928 do prosince 1938 a pak byl vyslán i s rodinou do nově založeného závodu SIGMUND PUMPS Ltd v Newcastlu v Anglii, kde opět velmi úspěšně vedl prodej. Žije dosud v Anglii a na Hanou přijíždí rád nejméně dvakrát za rok, naposledy se účastnil schůzky starých pumpařů 9. listopadu 1994.

Beru si na sebe pokus popsat organizaci a praxi prodeje čerpadel v uvedeném období, neboť jsem v něm pracoval od svého nástupu do Lutína 24. dubna 1929 až do ledna 1958 (poslední 3 léta jako obchodní náměstek podnikového ředitele. Byl bych rád, aby se po přečtení mých vzpomínek přihlásili i další pamětníci a přispěli svými zkušenostmí k tomuto tématu. Mohli bychom tak dnešním pracovníkům SIGMY LUTÍN umožnit hodnocení našich výsledků a případné využití některých prvků organizace.

Výrobní program komerčních čerpadel

V době mého nástupu do Lutína tvořila výrobní program podniku převážně sériově vyráběná komerční čerpadla a jejich kombinace s příslušenstvím pro potřebu v rodinných domcích, zemědělských usedlostech, ve stavebnictví, v menších podnikatelských objektech, závlahová zařízení pro zahrádkáře, sady a pěstitele zeleniny, ovocnářské stříkačky, hasičské stříkačky, užší sortiment čerpadel pro průmysl a komunální podniky aj.

Rozvoj výrobního programu průmyslových čerpadel

Na podzim roku 1929 po nástupu zkušeného konstruktéra vrch. ing. A. Fischera (zemřel 1944) se začal s vysokou aktivitou rozvíjet výrobní program průmyslových čerpadel: pro jejich výrobu byla vybudována těžká výrobní hala s jeřábovou dráhou a přiřazenou moderní zkušebnou, kde pak po dlouhá léta “kraloval” neobyčejně schopný vedoucí provozu F. Dostál, bydlící ve Slatinicích. Tímto výrobním programem pak vstoupil podnik do řad tradičních těžkých strojíren ČKD Praha a Blansko, Škodovy závody Plzeň, První brněnská strojírna, Královopolská strojírna, Janka Radotín a výrobou průmyslových čerpadel se stal jejich úspěšném konkurentem.

Organizace prodeje komerčních čerpadel

Páteří úseku prodeje komerčních čerpadel (později se pro ně používal termín “živnostenská čerpadla”) bylo velké oddělení korespondentů – nabídkářů, kteří realizovali písemný styk se zájemci a zákazníky počínaje objasněním pracovních podmínek čerpadla, doporučením technicky nejvhodnějšího typu a kombinace čerpadla včetně cenové nabídky s přiloženou obchodně-technickou dokumentací, dále pak potvrzením přijaté objednávky se specifikací všech technických a obchodních náležitostí.

Vlastní “potvrzení objednávky” vyhotovovalo v prodejním úseku začleněné zakázkové oddělení na předtištěných formulářích v takové formě, aby vnitropodnikové kopie zároveň sloužily jako příkaz pro sklad a expedici zboží k vypravení zásilky na zákazníka, po případě u naprosto standardních výrobků i jako faktura pro zákazníka.

Oddělení korespondentů-nabídkářů komerčních čerpadel po řadu let vedl výborný organizátor, dosud v Brně žijící starý pumpář F. Černík (1908), který se staral o dobrou úroveň technické i komerční výchovy korespondentů-nabídkářů jako spolupořadatel večerních podnikových kurzů. Přední referenti tohoto útvaru zároveň vykonávali prodejní funkci při osobních jednáních se zájemci a zákazníky, kteří navštívili podnik v Lutíně.

Organizace prodeje průmyslových čerpadel

Pro výrobní program průmyslových čerpadel bylo brzy po nástupu šéfkonstruktéra vrch. ing. Fischera v sousedství jeho technického útvaru založeno oddělení “technických ofert” (TO), do nějž jsem byl po kratší praxi v nabídkovém oddělení komerčních čerpadel a po absolvování technických kurzů s úrovní strojní průmyslovky zařazen i já. Díky mé znalosti němčiny jsem mohl od vrch. ing. Fischera přejímat jeho technické podklady a popisy nových konstrukcí vypracované v němčině (on rodák z Lanškrounska češtinu neovládal – leda “pane Dostál, přijďte sem”). Byla to pro mne zároveň výborná škola a mohl jsem pak i účinně vypomáhat reklamnímu oddělení ve vydávání technicko-obchodní dokumentace průmyslových čerpadel.

Vrch. ing. Fischer byl ing. Janem Sigmundem, ředitelem rodinné společnosti, pověřen vysokou pravomocí i odpovědností ve vývoji i prodeji průmyslových čerpadel. Nabízeli jsme je totiž náročným zájemcům ze všech odvětví průmyslu, pro energetiku, komunální vodárny a podniky a také jako subdodávky pro nejrůznější investiční celky – i když Fischerův technický útvar s přifařeným kalkulačním oddělením musely pro vypracování nabídky sestavit technickou specifikaci a kalkulaci ceny i pro čerpadla dosud nevykonstruovaná.

Fischerova autorita v podniku byla vysoká, neboť výrobní program průmyslových čerpadel díky jím zavedené produktivitě konstrukčních prací závratně rychle rostl. Fischer si z dřívější své praxe v budapešťské továrně na čerpadla Teudloff a Ditrich (byl to podnik známého strojírenského koncernu Ganz), kde byl řadu let šéfkonstruktérem s titulem prokuristy, přivezl všechny své výpočtové sešity většinou už připravené pro celé typové řady čerpadel. Při zvlášť náročných poptávkách osobně některé potenciální zákazníky navštěvoval a k takovým technicko-obchodním jednáním také zapracoval i svého nejbližšího spolupracovníka ing. Vladimíra Malíka (spolužák z brněnské techniky ing. Mirko Sigmunda a ing. Emila Škrabala, milého našeho člena starých pumpařů). A tak naše prodejní oddělení průmyslových čerpadel mělo na pomoc i technické akvizitéry. Této zkušenosti s technickou akvizicí jsem po létech využil jako vedoucí prodejního oddělení průmyslových čerpadel po znárodnění podniku v letech 1947-1950. Navrhl jsem pro tuto funkci kvalifikovaného pumpaře ing. Drahomíra Petrů, který nám úspěšně pomáhal projednávat složité obchodní případy jak s průmyslovými podniky, tak s projektovými ústavy.

Původní oddělení technických ofert (TO) vyřizovalo veškerý písemný styk se zájemci i zákazníky podobně jako korespondenti-nabídkáři v oddělení komerčních čerpadel, včetně potvrzování přijatých objednávek se specifikací všech technických a obchodních náležitostí. Navíc jsme si ovšem v oddělení TO museli sami projektovat pohony a armatury k nabízeným průmyslovým čerpadlům, po případě další pro funkci čerpadla důležité příslušenství. Vyškolili jsme se na nutný stupeň znalostí a navazovali nutné kontakty se subdodavateli tohoto nakupovaného příslušenství, což samozřejmě značně zvýšilo nároky na naše technické i komerční znalosti. Pro kalkulaci prodejních cen jsme obdrželi patřičné směrnice z útvaru tvorby cen.

Pro úplnost ještě dodám, že jak nabídkové oddělení komerčních čerpadel, tak oddělení TO pro průmyslové čerpadla vedly styk se zájemci a zákazníky jak v jazyce českém, tak i německém (zde pro pohraniční území republiky s německými obyvateli).

Export

Prodej do zahraničí provádělo pro celý výrobní program podniku samostatné exportní oddělení, jemuž na úseku průmyslových čerpadel technicky vypomáhalo oddělení TO (já sám jsem byl asi na dobu 1/2 roku přemístěn přímo do exportního oddělení).

Dobře na např. pamatuji na v roce 1935 získanou a realizovanou první větší zakázku na větší počet velkých vysokotlakých článkových čerpadel odstředivých s pohony pro Sovětský svaz. Byla to pro nás událost, zvlášť když jsme se poprvé seznamovali s náročnými požadavky sovětského zákazníka a s technickou přejímkou každého čerpadla na podnikové zkušebně. Ale obstáli jsme bez závad.

Reklamní oddělení

Měl bych se zmínit i o velmi zdatném reklamním oddělení podniku, které ve třicátých letech podléhalo rovněž vedoucímu prodeje F. Přidalovi a čítalo asi 7 pracovníků (textař, tiskař, grafik, malíř, fotograf s pomocnicí, korespondentka). Udržovalo dobré kontakty s renomovanými odborníky propagace, z nichž např. pražský ing. Solar podniku dodal slogan “Na pumpy jsou Sigmundi” a v němčině “In Pumpen führt Sigmund”.

Také korespondenti v prodejních útvarech podniku se museli patřičně vzdělávat k dobré úrovni obchodních dopisů. Ing. Jan Sigmund si většinou vyhražoval podepisovat obchodní korespondenci a často nějaký dopis vrátil s pádnou připomínkou. Na jeho pozvání ve třicátých letech často přijížděl do podniku redaktor pražského reklamního časopisu TYP, který jsme také odebírali a studovali. Na jeho přednášky o obchodní korespondenci a o češtině v ní používané rád vzpomínám.

Akvizitáři

Zde chci čtenáře mých vzpomínek seznámit s důležitým úsekem tuzemského prodeje komerčních čerpadel. Byla to akviziční služba podniku, pro kterou byli v prodejním úseku vychováni absolventi strojních průmyslovek, obchodních škol nebo akademií. Postupně byl každému z nich svěřen určitý rajón v Čechách a na Moravě, jeden pak měl svěřeno celé Slovensko.

Prvním průkopníkem této profese nazývané v podniku “akviziční úředník” (AKU) na počátku třicátých let byl rakouský rodák Otto Ludwa, který z Lutína navštěvoval rajón v českém a moravskoslezském pohraničí s obyvateli německé národnosti. Byl jmenován disponentem a měl k dispozici podnikové osobní auto s řidičem, který byl absolventem průmyslovky a zároveň se také zapracovával do funkce akvizitéra. Postupně byli pak do dalších oblastí Čech a Moravy vysíláni další akvizitéři, kteří si většinou našli ve svém rajónu stálé bydliště. Pokud sahá má paměť, byla jejich sídlem postupně města Olomouc, Brno, Uherské Hradiště, Opava, Plzeň, Ústí n.l., Liberec, Hradec Králové, České Budějovice.

Šéf prodeje v Lutíně F. Přidal si už v roce 1930 či 1931 zřídil sekretariát, jehož vedoucí pracovník realizoval živý telefonický a písemný styk s akvizitéry. Ti mu ohlašovali plán pracovních cest s datem a místem ubytování mimo jejich byt, aby bylo možno jim i na jejich pracovní cesty zasílat poštu z prodejního oddělení a v naléhavých případech navázat i telefonní spojení.

Když se akvizitér ve své práci osvědčil, byl brzy také jmenován disponentem. Každý z nich si mohl s půjčkou podniku pořídit osobní vůz a podniku kromě denních diet účtoval ujeté kilometry, nocležné, telefonní hovory a poštovní výlohy.

Úkolem akvizitéra bylo:

• sledovat na základě kopií nabídek, které dostával z nabídkového oddělení komerčních čerpadel, zda se adresát nabídky již rozhodl k objednávce, resp. působit na jeho kladné rozhodnutí,
• vyhledávat sám zájemce a uzavírat objednávky,
• vybudovat a udržovat v rajónu síť živnostníků-překupníků (instalatéři, zámečníci, kováři, prodejny železářského zboží aj.), kteří mají předpoklady k prodávání čerpadel spotřebitelům včetně instalace anebo k zprostředkování dodávky čerpadla ze SIGMY na účet spotřebitele, v kterémžto případě byla pak překupníkovi po zaplacení dodávky vyplacena provize. Péče o tyto živnostníky byla SIGMOU velmi oceňována a akvizitéři se měli starat a starali o jejich pumpařskou kvalifikaci (technickou poradou, obchodně-technickou dokumentací apod.),
• o každé návštěvě podávat na jednoduchém předtisku stručný záznam a pokyn ke splnění případných příslibů nabídkovým oddělením.

Zde se ještě musím zmínit o korektní cenové politice SIGMY ve spolupráci s živnostníky-překupníky:

Obchodně technická dokumentace SIGMY obsahovala zpravidla i ceny výrobků. Ty byly pevné a od živnostníků-překupníků se vyžadovalo jejich dodržování při prodeji spotřebitelům. Překupníkům byl na tyto ceny poskytován rabat – pro něj byly stanoveny 3 stupně v závislosti na aktivitě překupníka a objemu jeho odběru čerpadel a sice: 15 %, 23 % a 27 %. Tento rabat mu pak byl vyplácen jako provize v případě, že zprostředkoval dodávku fakturovanou SIGMOU přímo spotřebiteli (po zaplacení faktury). Překupníků s 27 % rabatem bylo ovšem málo, nejvýznamnější byla tuším firma Macho a Turek, Plzeň, železářský velkoobchod.

Kapitolou o akvizitérech bych ještě chtěl doplnit sdělením, že z jejich tehdejší generace žije již jen jediný. Je to člen našeho kroužku starých pumpařů Josef Turek (1912), rodák z Drahanovic, bydlící v Uherském Hradišti. Jeho průprava pro technicko-obchodní profesi byla zvlášť složitá, protože si musel doplňovat technické vzdělání. Nastoupil v Lutíně v dubnu 1927 jako praktikant a po 4 letech začal vnikat do akvizice studnařských prací, které v té době stále ještě “pěstovali” s několika starými studnaři zakladatelé firmy Bratři Sigmundové, starší šéf Jan Sigmund (1869-1936) a mladší šéf František Sigmund (1875-1935). Pro ně J. Turek zajišťoval zakázky na kopání a vrtání studní a zároveň k tomu prodával čepadla po celém širokém okolí na Hané. Jeho dopravním prostředkem byl bicykl.

Do funkce AKU nastoupil J. Turek až v roce 1935 a v roce 1937 byl jmenován disponentem. Byl to nejmladší adept této profese a počáteční měsíční plat měl 1250 Kčs. Denní diety při pracovních cestách činily jako u ostatních AKU Kčs 40. Za 1 km ujetý svým osobním vozem účtoval zavedenou taxu. Kromě měsíčního platu byl stejně jako ostatní AKU odměňován roční prémií ve výši 1 % z obratu, který byl dosažen v jeho rajónu dodávkami komerčních čerpadel jak pro živnostníky-překupníky, tak i spotřebitele.

Pamatuji si, jaký význam byl tehdy samotnými AKU i vedením podniku přičítán čtvrtletním konferencím všech AKU svolávaným do Lutína. Předsedal jim zpravidla ředitel rodinné společnosti ing. Jan Sigmund spolu s vedoucím prodeje F. Přidalem. Bylo by jistě zajímavé, kdyby na tyto konference mohl ještě aspoň pár větami zavzpomínat F. Přidal, prosím ho o to.

Reprezentace a prodejna v Praze

Trh v Praze a ve středních Čechách byl kvalifikovaně střežen reprezentační kanceláří s prodejnou v budově na Poříčí 25 v Praze, kterou ve dvacátých letech obdržela jako věno manželka ing. Františka Sigmunda (1900), který se tam s rodinou ubytoval a pečoval a reprezentaci podniku u pražských a státních institucí. Prodejna měla svého zkušeného vedoucího, několik technicko-obchodních pracovníků, skladníka a poměrně široký sortiment skladovaných komerčních čerpadel, náhradních dílů a příslušenství. Zároveň tam bylo sídlo několika akvizičních úředníků (AKU) pro střední Čechy, kteří tam vykonávali akviziční službu na téže úrovni jako AKU v ostatních rajónech v Čechách a na Moravě.

V dubnu 1938 mě vedoucí prodeje F. Přidal delegoval do pražské prodejny jednak na praxi, jednak jako znalce vyráběných průmyslových čerpadel a jak se později vyjádřil, snad i s úmyslem, že bych tam mohl později vykonávat funkci vedoucího prodejny. Práce tam byla velmi pestrá a zajímavá, s tamními kolegy jsem se znal a dobře s nimi vycházel, avšak pro naši republiku katastrofický rok 1938 mou praxi v Praze velmi narušil. V květnu 1938 jsem byl povolán jako záložník do první mobilizace armády, v září do druhé mobilizace, po mnichovském diktátu jsem byl na žádost podniku ze strážní služby v Orlických horách uvolněn, takže jsem se mohl 26. listopadu v Lutíně oženit, ale druhý den jsem byl znovu vyzván k nástupu do služby v Hradci Králové, ovšem za pár dnů jsem byl opět propuštěn a složitou cestou okolo Němci obsazených Sudet jsem spěchal pochopitelně do Lutína, resp. do čerstvě najatého a vybaveného rodinného bytu ve Slatinicích. Novomanželka mi v noci ani nechtěla otevřít.

Po této anabázi mě F. Přidal už do pražské prodejny nedirigoval a ustanovil mě vedoucím sloučeného nabídkového a korespondenčního oddělení pro komerční i průmyslová čerpadla s působností pro okleštěnou republiku a okupované Sudety. Tím bohužel ale skončila má skoro 10-letá spolupráce s šéfem prodeje F. Přidalem, která pro mě byla bohatým přínosem zkušeností, protože krátce na to byl podnikem vyslán do Anglie, jak uvedu dále.

Prodej čerpadel po německé okupaci Čech a Moravy a konfiskaci podniků SIGMUND-CHEMA

Po vyslání vedoucího prodeje F. Přidala v prosinci 1938 do anglického podniku SIGMUND PUMPS Ltd, po německé okupaci Čech a Moravy v roce 1939 a konečně po zatčení a uvěznění ing. Jana Sigmunda v listopadu 1940 byly německou vojenskou organizací SS lutínské podniky SIGMUND-CHEMA konfiskovány a jejich vedením byli pověření 3 říští Němci, příslušníci SS. Jeden z nich (Luther) byl vedoucím sloučeného podniku Sigmund-Chema akc. spol. a druhý jeho partner (Laurischk) si po určité době vynutil vedení prodejního úseku, ovšem jen v takovém rozsahu, aby mohl být z Lutína přemístěn do Prahy do budovy prodejny SIGMY na Poříčí 25.

Tak se vpředu popisovaná organizace prodeje SIGMY včetně akviziční služby rozpadla, vybraná část prodejních referentů (bez rodin) byla asi v roce 1943 přemístěna do Prahy a ubytována ve zmíněné budově na Poříčí 25. Vedoucím oddělení tam byl ustanoven Jaroslav Malíček (1917), dosud při své invaliditě, zaviněné v roce 1958 lutínskou komunistickou klikou, bohudík žijící člen kroužku starých pumpařů. Prodávala se tam nejen komerční čerpadla, ale i část komerčních výrobků závodu Chema (výlisky umělých hmot aj.). K panu SS-Laurischkovi (předtím byl prý pracovníkem koncernu Siemens v Německu) jsem byl jednou pozván do Prahy a s J. Malíčkem jsme v jeho bytě na Vinohradech museli vyslechnout jeho vizi o organizaci prodeje čerpadel SIGMA po válce pro celou Evropu.

Já jsem díky přímluvě vrch. ing. Fischera, který i za německé okupace podniku zůstal přítelem nás Čechů, zůstal v té době nadále v Lutíně a prováděl s malým počtem spolupracovníků prodej omezené výroby průmyslových čerpadel, zároveň jsem realizoval nutný styk s pražskou prodejní kanceláří, zatím co vedoucím prodeje v Lutíně pro obor čerpadel byl po F. Přidalovi krátkou dobu Ludvík Handl a asi od konce roku 1940 dosavadní akvizitér pro severní Moravu sudetský Němec Otto Suntal, ovládající dobře český jazyk. Jemu jsem byl podřízen a domnívám se, že to bylo na přímluvu jeho a vrch. ing. Fischera, když jsem po zatčení olomouckým gestapem a 14-denním věznění v samovazbě ve vojenské věznici v Olomouci na Envelopě (kde jsem v době své prezenční vojenské služby u 6. Hanáckého pěšího pluku v Olomouci chodíval vykonávat strážní službu) v prosinci 1943 byl nečekaně propuštěn. Za tři měsíce se nám pak narodil druhý syn.

Do konce války se pak již v prodeji mnoho nedělo, my dlouholetí zaměstnanci podniku jsme se hlavně starali, abychom získávali zákazníky pro čerpadla v zájmu zachování civilní výroby v podniku. Já jsem dokonce přijal úkol vycestovat vlakem v září 1944 do Berlína (přes Vratislav, tehdy Breslau, kde se už z východu blížilo dunění sovětských kanónů) a tam ve sklepním krytu za leteckého poplachu na ministerstvu strojírenství projednat výpomocné převzetí výroby určitých průmyslových čerpadel od známé německé firmy KSB, jejíž výroba byla u nich omezena v důsledku bombardovaného provozu. Přivezl jsem výrobní výkresy asi dvou typů větších odstředivých čerpadel zároveň s objednávkou dodávky, ale naši vedoucí Němci v podniku pro tu výrobu jevili málo zájmu, protože od narukování na frontu je mohla udržet v závodě jen zbrojní výroba. Přesto jsme zhotovili potřebné modely a vyrobili 3 kusy těchto čerpadel, avšak k jejich expedici do Říše už nedošlo a já jsem je pak prodal až po květnu 1945 na Slovensko.

Když koncem dubna 1945 jedné noci říští vedoucí Němci z podniku i se svými rodinami utekli v ukradených podnikových autech, měli jsme v podniku nové starosti. Pochopíte, že nebyly malé. Komplikovaly se ještě tím, že komunistická buňka vzniklá v podniku zamezila jakoukoliv návštěvu z koncentračních táborů se navrátivších členů Sigmundovy rodiny a ujala se organizování národní správy podniku téměř bez zkušených vedoucích pracovníků. Trvalo řadu týdnů, než se zpolitizované klima v podniku uklidnilo a vedoucí funkce byly svěřeny zkušeným pracovníkům, i když jsme mnozí vstoupili do jiné politické strany nežli KSČ. To se nám mnohým ale po létech (mně až v lednu 1958) vymstilo.

Já jsem byl v květnu 1945 pověřen funkcí vedoucího prodeje a své dlouholeté zkušenosti jsem úspěšně uplatnil. Později, když jsme do národní správy podniku získali od Kunzů z Hranic bývalého lutínského zaměstnance ing. V. Malíka, rozdělil jsem útvar prodeje na jeho přání na 4 oddělení (PP – průmyslová čerpadla, PZ – živnostenská (komerční) čerpadla, PE – export, PH – výlisky z umělých hmot, lisovací formy a další výrobky nástrojárny) a ochotně jsem se spokojil s vedením prodejního oddělení průmyslových čerpadel. Přátelsky jsem tím uspokojil zejména kolegu Ludvíka Handla, staršího a velmi zkušeného akvizitéra, který nemile nesl, když původní samozvaná národní správa na něj při rozdělování funkcí nepamatovala, i když vstoupil do KSČ.

Ing. V. Malík byl pak v roce 1946 jmenován prvním podnikovým ředitelem národního podniku SIGMA PUMPY a díky své vysoké odbornosti, bohaté praxi a neobyčejné píli založil neobyčejně důkladné fundamenty pro rozvoj podniku. Přehled vlivných komunistických funkcionářů v podniku byl bohužel tak chudý, že se nestyděli takového pracovníka z podniku asi po 5 letech vykopnout.

Projekce a prodej investičních celků

Když po ustavení národního podniku SIGMA PUPMY v roce 1946 byly k Lutínu přiřazeny závod Kunz Hranice a závod Kosmos Olomouc (s jeho pro Lutín důležitou slévárnou) a přechodně i výrobce čerpadel a dmychadel Tatzel Opava, bylo nutno nově organizovat jak vedení podniku, tak zejména prodej, ale i vývojovou konstrukci. K tomu ještě přibyly další problémy vyplývající z převedení výroby průmyslových čerpadel z plzeňské Škodovky, ČKD Praha a První brněnské strojírny do Lutína.

Akce přejímání výroby čerpadel z těchto strojíren se ujal sám ředitel ing. V. Malík, protože ji považoval za významný krok pro rozvoj výroby průmyslových čerpadel v Lutíně a zlepšení image podniku. Jaké úsilí k tomu bylo potřeba, s tím jsem se rovněž dobře seznámil, protože jsem byl spolu s B. Waltrem a L. Kučerou jmenován členem přejímací komise (Walter – konstrukce, Kučera – podnikové plánování, já – prodej, neboť jsme ze jmenovaných podniků přejímali i všechny rozpracované obchodní případy). Tak jsme v prodeji byli donuceni zajistit i projekci a prodej investičních celků, ke kterým mělo blízko moje prodejní oddělení průmyslových čerpadel. Díky takovým pracovníkům jako ing. V. Strachovský a nabídkář F. Katrušák se podařilo vedle prodejního oddělení PP (průmyslová čerpadla) prodávat i celé čerpací stanice a to nejen pro tuzemsko, ale i pro export. Z počátku nám v projekci těchto celků velmi pomáhalo projekční oddělení v závodě Kunz, Hranice, vedené zkušeným odborníkem pro vodohospodářské investice ing. A. Berkou.

Po přestěhování těchto útvarů z budovy podnikového ředitelství u Smetanových sadů v Olomouci do Lutína byl pro projektování a prodej těchto celků v Lutíně založen dodavatelský závod, jehož organizaci nemusím a ani nemohu popisovat.

Monopol zahraničního obchodu

Když naše komunistická vláda začátkem roku 1947 uzákonila státní monopol zahraničního obchodu, museli jsme podnikové exportní oddělení čerpadel převést do nového v Praze ustaveného podniku STROJEXPORT, který podléhal ministerstvu zahraničního obchodu. Aby se náš kolektiv zkušených exportních pracovníků nerozpadl, bojovali jsme několik let se STROJEXPORTEM (mezitím se jeho oddělení čerpadel mělo několikrát přesouvat do jinak pojmenovaných podniků), aby toto jemu předané prodejní oddělení čerpadel zůstalo detašováno při podnikovém ředitelství SIGMY v Olomouci. To se po řadu let úspěšně dařilo, avšak při našem prodejním oddělení průmyslových čerpadel jsme museli ustavit kvalifikovanou skupinu obchodně-technických pracovníků, kteří vypracovávali pro Strojexport v češtině nabídky průmyslových čerpadel na základě zapůjčovaných nám zahraničních poptávek.

Při tom jsme si vynutili, aby Strojexport pro akvizici v zahraničí přibíral na svůj náklad naše technicko-obchodní pracovníky v zájmu úspěšné odborné reprezentace. To fungovalo, já jsem se rovněž účastnil několika takových úspěšných jednání a několikrát i jako technický informátor na veletrzích v zahraničí.

V Olomouci 25. ledna 1995
Josef Prause