Týž den jako já opustil Sigmu Lutín z těchže důvodů můj o 7 let starší spolupracovník Josef Hruška, vedoucí zásobování, který také již v závodě pracoval 28 let, stále v nákupním oddělení. V dalších asi 2 dnech i můj o 4 roky mladší kolega Jaroslav Malíček, vedoucí prodeje, pracující v Lutíně a ve skupině Strojexportu celkem asi 22 let. Kromě nás tehdy odešli ještě asi tři technicko-hospodářští pracovníci bez výpovědní lhůty a v dalších asi 5 měsících opustilo závod úhrnem asi dalších 50 úředníků, ti však se zákonnou výpovědní lhůtou. Mezi nimi byl i švagr Josef Havelka, můj soused ve dvojdomku a na zahradě.
Josef Hruška a já jsme se hned druhý den vydali do Olomouce k předsedovi Krajské odborové rady Františku Srovnalovi hledat u něj odborářské zastání. Spoléhali jsme na jeho pravomoci a na to, že nás dobře znal z jeho dlouholetého zaměstnání v Lutíně jako zámečník a rýsovač. František Srovnal nás však překvapil tím, že podle politických pokynů nemá možnost zasahovat do případného sporu a že projednávání důsledků třídně-politických prověrek v závodech zůstává vyhraženo okresnímu výboru KSČ. Zároveň nás informoval, že máme možnost se ucházet výhradně o manuální práci. Tak jsme se tedy s Josefem Hruškou rozběhli hledat práci v několika olomouckých podnicích. Kolega Hruška měl trochu snadnější pozici, i když už měl 51 let. V mládí se totiž vyučil strojním zámečníkem a to mu nyní přišlo vhod. Také byl přijat dříve nežli já a sice jako strojní údržbář v národním podniku Prefa.
Já jsem tedy pokračoval dále sám a navštíval jsem hned sousední strojírnu TOS (Továrny obráběcích strojů). Tam mě kádrový vedoucí uvítal informací, že sice přijímají na zaučení dělníky pro strojní obrábění do provozu těžká mechanika, ale že uchazeče “z této akce” nabírat nesmějí. Když se pak podle mého jména orientoval, že u svého otce Josefa Sklenáře, pracujícího v lutínské Sigmě téměř tak dlouho jako já, četl v závodním časopise “My z Lutína” mé články o návštěvě Sýrie a Libanonu a o čsl. účasti na prvním syrském veletrhu v Damašku, rozhodl se okamžitě mi pomoci. Zavolal telefonicky tajemníka pro průmysl na okresním výboru KSČ Miroslava Komolého a informoval jej krátce, že mám zájem nastoupit v TOSu do těžké mechaniky. Tajemník Komolý si mě pozval k návštěvě sekretariátu a tam mi vysvětlil (znal mě osobně z několika audiencí lutínského vedení podniku v jeho sekretariátu), že musím asi 2 roky pracovat mimo Lutín, nežli tamní horké funkcionářské hlavy vychladnou a pak že se tam budu moci vrátit. Kádrovému vedoucímu v TOSu dal telefonicky souhlas, aby mě přijal.
Tak jsem 28. ledna 1958 ve svých 44 letech nastoupil v TOS Olomouc k zaučení na horizontální vyvrtávačce H 80. Převážně obráběným dílcem na tomto pracovišti byl tehdy litinový stojan frézek, vážící asi 800 kg. Vyráběl se asi ve 3 variantách a na mém pracovišti se na stojanu prováděly hlavně frézovací práce, vrtání děr pro šrouby a šroubky, převážně práce zařazené do 6. třídy práce. Asi po 3 týdnech jsem již musel začat pracovat samostatně a střídal jsem se se 2 dalšími dělníky v trojsměnném provozu po 8 h. Soboty tehdy ještě byly pracovním dnem. V neděli ve 22 h. večer začínal pracovní týden s nočními směnami, další dělník přejímal pracoviště vždy ráno v 6 h. a ve 14 h. pak nastupoval dělník tzv. druhé směny. Noční směně se říkalo 3. směna. Pracovní týden 3. směny tedy končil v sobotu ráno v 6 h., týden 1. směny v sobotu ve 14 h. a týden 2. směny v sobotu ve 22 h. Autobusový spoj od hlavního železničního nádraží v Olomouci do Lutína mi odjížděl večer ve 22,45 h., odpoledne ve 14,30 h., ráno v 6,45 h. Mými směnaři na pracovišti byli dva mladší dělníci, z nichž jeden byl kvalifikovaný řemeslník, vyučený soustružník – později se stal v sousedním oddělení mistrem – druhý byl dělník s menší praxí, který se vyučil až po propuštění z čsl. armády asi v roce 1950 pro nedostatečnou důstojnickou kvalifikaci, byl to charakterní, mírný člověk, otec mladé rodiny s 3 dětmi, rodák z Podkarpatské Rusi, který se za druhé světové války přihlásil do čsl. zahraniční armády generála Svobody v SSSR a probojoval se s ní šťastně přes Duklu až do Prahy. Po skončení války se do svého rodiště nevrátil a sloužil dále v armádě jako nižší důstojník. S oběma jsem dobře vycházel (jinak bych na pracovišti ani neobstál), byli mi kdykoliv velmi nápomocni radou, ale oba také byli velmi nároční na pořádek při předávání pracoviště. Stroj musel být perfektně očištěn, okolí a manipulační stůl uklizeny, práce na obrobku, pokud nebyla úplně skončena (jednalo se o několikahodinové operace), musela být ukončena v určité dílčí etapě. Každý jsme měli svou soupravu nástrojů a svou skříňku. Práce byla úkolová a každý si vedl své záznamy o odevzdaných mzdových výkazech.
Samozřejmě, že jsem si těžko zvykal na novou práci, hlavně však na nový pracovní režim i úplně změněný styk se svou rodinou doma. Po návratu z noční směny jsem doma před 8. hodinou ranní už nikoho z rodiny nezastihl. Lehce jsem posnídal a šel spát, jenže po 2-3 hodinách mě často probudilo bolení hlavy a bylo po spánku. Pokud bolení hlavy bylo únosné, anebo byla-li zima, polehával jsem dále, na jaře a v létě jsem raději vstal a šel pracovat na zahradu. Po návratu ostatních, manželky ze zaměstnání a chlapců ze školy, jsem s nimi chvíli pobyl, okolo 18. hodiny společně povečeřel, pak jsem si šel ještě asi na 2 h. zdřímnout a okolo 20,30 h. jsem odcházel na večerní autobus na další noční směnu. Při odpolední směně jsem se s rodinou viděl ještě méně, neboť jsem se vracíval domů ve 23,30 h., ráno jsem vstával většinou při odchodu chlapců do školy a v poledne jsem již okolo 13. hodiny zase odjížděl.
Čtení výrobních výkresů mi potíže nedělalo, obsluhu stroje jsem rovněž zvládl snadno, vrtáky jsem si brzy dokázal dobře sám ostřit, chyběla mi jen zkušenost a rutina, jak hrubé třísky a rychlost posuvu si při jednotlivých operacích mohu dovolit, abych nepolámal nástroj. Také určitou zručnost a zkušenost při nakládání obráběného těžkého stojanu na upínací přípravek jeřábem jsem si musel osvojit, hlavně také bezpečné uvazování břemene řetězem a zavěšování na hák. Každé pole dílenské haly mělo k dispozici jednak mostový jeřáb obsluhovaný jeřábníkem z kabiny, jednak lehčí jeřáb obsluhovaný zespodu s podlahy.
Protože se nás takových letitých začátečníků na těžké mechanice i v jiných strojních dílnách závodu v té době objevilo víc, zařídil pro nás vedoucí výroby v závodní škole práce kursy obrábění a asi za 3 roky jsme všichni společně byli pozváni k teoretickým učňovským zkouškám pro 5. kvalifikační třídu. Tak jsem 7. července 1962 získal výuční list frézaře, ale ještě předtím počínaje školním rokem 1959/60 jsem se se souhlasem závodu přihlásil k dálkovému studiu na průmyslové škole strojnické v Olomouci, Leninova ul. Dne 30. června 1961 jsem toto dvouleté studium ukončil s vyznamenáním. Ke zvládnutí vyučovací osnovy mi v podstatě postačily týdně 4 konzultační hodiny, které jsme měli všichni účastníci tohoto studia podle ročníků společné vždy v sobotu dopoledne ve škole. V některých předmětech jsem se musel trochu doučovat doma, nejvíce času jsem musel doma věnovat technickému kreslení a také ruština mě trochu potrápila, protože znalosti získané v kursech ruštiny v Lutíně před 20 lety mi přece jen značně vyprchaly z paměti. Jinak jsem se na týdenní konzultace vždy těšil, ze všech nás 22 studentů se stali dobří přátelé a pro mě to bylo milé zpestření jednotvárného zaměstnání v dílně. Styk se sférou řízení národního hospodářství, styk se zákazníky a dodavateli, rušné pracovní cesty mimo závod atd., to všechno mi při práci v dílně velmi chybělo. Měl jsem tam sice stálý živý kontakt jak s vyučenými a zkušenými dělníky, z nichž mnozi měli bohaté pracovní a životní zkušenosti (na těžké mechanice byl výkvět odborných dělníků, kteří měli bohatou praxi od Baťů, ze Sigmy Lutín, ze Zbrojovky, od Volmana a jiných vyspělých strojíren), tak se zaučenými bývalými obchodníky se stroji a nářadím, nadaným učitelem matematiky, důstojníky propuštěnými z armády, absolventy reálek i gymnázií (jeřábnice), ale mnozí z nich byli lidé zatrpklí, poznamenaní prožitkem nedobrovolné změny povolání.
Protože jsem byl vždy zvyklý účastnit se společenského života, neodmítal jsem funkci úsekového důvěrníka ROH na těžké mechanice, která mi asi po 2 letech byla po několik funkčních období svěřována. V roce 1965 mě závodní výbor ROH vyslal na dvouměsíční kurs pro strojírenské funkcionáře ROH na úseku práce a mezd do Ústřední školy ROH v Praze a po návratu jsem byl kooptován za člena mzdové komise závodního výboru ROH. V příštím roce nato jsem byl zvolen za člena závodního výboru ROH a v něm jsem vykonával funkci předsedy mzdové komise. Tím se můj styk s lidmi rozšířil v novém prostředí obráběcích strojů tak, že se mi přestalo stýskat po Sigmě, i když jsem na čerpadla a na můj příspěvek k jejich rozvoji v Sigmě rád vzpomínal.
Po propuštění z lutínské Sigmy jsem se samozřejmě ani já, podobně jako ostatní propuštění, nechtěl smířit s takovou křivdou a již 24. ledna 1958 jsem okresnímu výboru KSČ odevzdal žádost o přezkoumání usnesení prověřovací komise. Dne 7. února 1958 jsem již obdržel písemnou odpověď podepsanou vedoucím tajemníkem Havlíkem, že byro okresního výboru KSČ přezkoumalo návrh prověřovací komise a zjistila, že na něm není potřeba něco měnit. Svědci, které jsem navrhl pro vyvrácení některých obvinění, vyslechnuti nebyli a ani mi to nebylo zdůvodněno. Nato jsem musel odevzdat i členskou legitimaci KSČ. Pak jsem se 1. května 1958 obrátil nejdříve osobně, potom i písemně na krajský výbor KSČ v Olomouci, aby uložil okresnímu výboru KSČ nové projednání mé žádosti. Okresní výbor za mnou do závodu TOS vyslal 2 pracovníky Státní bezpečnosti, kteří mě měli zřejmě spíše za úkol umlčet, nežli vyslechnout. O jednom z nich jsem měl dokonce dojem, že je příbuzný s domnělými autory některých pomluv, které byly v obvinění obsaženy. Tak to pokračovalo i s krajským výborem KSČ, který mezitím v roce 1961 přesídlil do Ostravy, a s ústředním výborem KSČ v Praze rovněž. Přechodně mi asi v únoru 1959 sice byla vrácena členská legitimace strany a organizace KSČ v závodě TOS mě v roce 1960 kooptovala za člena celozávodního výboru strany, ale jakmile se to dověděl instruktor okresního výboru KSČ, ředitel Sigmy Olomouc-Hodolany Jindřich Borůvka, bývalý přední zaměstnanec a stranický funkcionář ze Sigmy Lutín a předtím podnikový ředitel n.p. Stavostroj v Novém Městě n/Met., byla proti mně z okresního výboru KSČ na jeho popud spuštěna v lednu 1961 nová kampaň za mé vyloučení ze strany. V červnu 1961 mi byla stranická legitimace znovu odebrána a na tomto stavu ústřední výbor KSČ, komise stranické kontroly, již nic nezměnil. Vyslaní zástupci z krajského i z ústředního výboru strany totiž vždy před rozmluvou se mnou jezdili vyslechnout stanovisko funkcionářů v Lutíně a jakoukoliv konfrontaci se mnou žádný z nich neprovedl. Tak jsem v březnu 1962 přestal dále bojovat proti lutínským pomluvám a také jsem se ani později již nepokoušel do lutínské Sigmy vrátit, jako např. Josef Hruška, jemuž se to asi za 3 roky podařilo.
Název “lutínské pomluvy” bych však neměl používat, protože podle domnělých autorů nešlo o zaměstnance ani občany z Lutína. Naopak ti staří i mladí zaměstnanci, kteří se mnou pracovali v hospodářském úseku, který jsem v posledním období v Lutíně vedl jako náměstek ředitele, se o mě vyjádřili jinak. Když asi za 2 měsíce po našem propuštění z Lutína jsme s kolegou Malíčkem jako členové KSČ byli do Sigmy ještě pozváni na členskou schůzi dílčí organizace KSČ hospodářského úseku, aby tam za naší přítomnosti bylo projednáno a schváleno vyloučení ze strany. Řadoví členové hlasovali proti tomu a žádali na vyšších orgánech nové projednání a předložení podrobnějších zdůvodnění. K tomu však už nikdy nedošlo a této členské schůzi už nikdy naše případy nebyly předloženy. Další řízení probíhalo už jen za zavřenými dveřmi vyšších funkcionářů a v případě s kolegou Maličkem to proběhlo s mimořádnou výstrahou. Aby se tolik nebránil, byl s kterýmsi bodem obvinění předvolán k okresnímu soudu a tam mu byl vyměřen trest asi 1/2 ročního pobytu v “nápravném zařízení”.
Já jsem později, když jsem si v TOS zvykl, nepřijal už ani nabídku nově vybudovaného ústředního prodeje ustaveného generálního ředitelství Sigma Olomouc, abych se k prodeji čerpadel vrátil. Ústřední prodej vedl tehdy Antonín Hammer, když byl po řadě let uvolněn z funkce podnikového ředitele Sigmy Lutín, a vzpomněl si na mě. Pro mě to sice byla určitá satisfakce, ale zůstal jsem již věrný národnímu podniku TOS, kde jsem měl od nástupních dnů po celou dobu práce velmi korektní prostředí jak mezi spolupracovníky a vedoucími, tak mezi funkcionáři KSČ a ROH.
Má kvalifikace horizontkáře s přibývajícími léty praxe a přeřazováním na obrábění rozmanitých náročnějších strojních dílců rostla. Asi po 3 letech praxe na prvním pracovišti jsem přešel na jiné, rovněž s horizontkou H 80, kde jsem však měl pouze jednoho spoludělníka, čili pracoval jsem pouze na 2 směny. Začalo se mi zdravotně lépe dařit a práce byla ve vyšší třídě, v 6. a 7. Obráběli jsme také ještě i stojany, kromě konzol a dalších dílců frézek, ale převážně se jednalo o vrtání přesných děr pro ložiska ozubených soukolí, pro hlavní vřeteno frézky atd. Samozřejmě také s přesnými roztečemi děr. K tomu jsem si vykonal kvalifikační zkoušky pro 6. kvalifikační třídu a díky rostoucí zkušenosti a zručnosti se slušně zvýšil i výdělek.
Změna povolání mi z velké části zmenšila moje dřívější žaludeční potíže, takže jsem téměř mohl přestat s dietou, ale práce na střídavé denní, odpolední a noční směny v hlučném provozu těžké mechaniky (někdy s průvanem, jindy s nedostatečným vytápěním) mi zase působila větší projevy migrény a bolesti reumatické. Tak jsem znovu hledal pomoc v lázních a místo dovolené s rodinou jsem se léčil v roce 1964 v Piešťanech, v roce 1965 v Darkově u Karviné, v roce 1966 v Lázních Kundraticích u Liberce, a pak konečně také zároveň s manželkou v roce 1968 a 1970 v Trenčianských Teplicích a v roce 1973 v Piešťanech. V roce 1974 jsem již byl opět sám a už jako důchodce v Piešťanech, to už ovšem s vadným srdcem.
Skončením aktivní služby mě migréna přestala trápit, obtíže reumatické jsou také dost uklidněné, protože nepracuji fyzicky ani v chladném prostředí. Z poznámek o mých zdravotních problémech a o léčení je zřejmé, že jsem dokonale vyzkoušel naše zdravotnictví. A nemohu si na ně naříkat, připomínám jen svou zkušenost, že s lékařem i ostatním zdravotnickým personálem je potřeba spolupracovat tak, že jsem se vždy hluboce zajímal o charakter choroby i způsob léčby a používání léků, takže jsem zároveň mohl aspoň jako dost zasvěcený laik kontrolovat, jak o mě pečují. Byl jsem přitom samozřejmě také disciplinovaným pacientem, který po pochopení terapii dodržoval.
Těžší chirurgický zákrok jsem zatím neprodělal žádný, vytržení nehtu na palci levé ruky, který jsem si pohmoždil na horizontce svou nepozorností už jako vyučený, anebo sešívání roztrženého svalu mezi palcem a ukazovákem pravé ruky (způsobil mi to řetěz, kterým jsem zavěšoval 800 kg těžký obrobek na hák jeřábu večer na těžké mechanice) na chirurgické ambulanci fakultní nemocnice před půlnocí nemohu počítat ani za těžké úrazy. Také bohudík oba úrazy zůstaly bez následků.
Mezitím docházelo v podniku TOS i k obměně výrobního programu, nastoupily nové konstrukce frézek a tak asi za další 4 roky jsem nastoupil na horizontku H 80 ke Karlu Skřičkovi, vysoce inteligentnímu dělníkovi vyučenému u Baťů a s praxí ze Zbrojovky Vsetín, s mistrovskou praxí v Uničovských strojírnách. To bylo pracoviště s převážně 8. třídou práce. Jednak se na něm obráběly hlavní nové konstrukce dílců pro prototypy, jednak první malosérie pro nultou sérii nových frézek a pro běžné, zavedené frézky ty nejnáročnější dílce odpovídající velikosti horizontky. Hrubovací práce se na stroj nepřidělovaly, s výjimkou některých prototypových, aby se nenarušila jeho obráběcí přesnost. Musím samozřejmě poctivě přiznat, že bez úzkého partnerství s Karlem Skřičkou bych si s mnohými prototypovými dílci sám vůbec nevěděl rady. Karel byl první nebo druhý nejschopnější horizontkář na těžké mechanice. Nástroje jsme měli společné, většinou je pro prototypy sestavoval sám Skřička anebo v dohodě s technologem a právě i technolog Daniel Coufal, mladší než my, nedávno také na horizontce v těžké mechanice začínající průmyslovák, na našem pracovišti ověřoval své nápady a ve spolupráci s námi sbíral bohaté zkušenosti.
Na tomto pracovišti u Karla Skřičky jsem si za krátkou dobu zvýšil kvalifikační třídu na 7., Skřička samozřejmě měl již dávno (byl o 4 léta mladší nežli já) nejvyšší existující dělnickou třídu 8., v roce 1974 při zavádění nové mzdové soustavy mu byla přiznána nově zavedená nejvyšší 9. třída. Dnes ještě přesluhuje na novém, snad nejnáročnějším dělnickém pracovišti a sice při přípravě a zkoušení nových nástrojů pro numericky řízené horizontální vyvrtávačky s automatickým vyměňováním obráběcích nástrojů.
V roce 1968, t.j. asi 5 1/2 roku před mým odchodem do starobního důchodu a po 11 1/2 leté práci na horizontce v provozu těžká mechanika mě ředitel závodu Eduard Jakubčík požádal, abych převzal vedení útvaru ekonomika práce (starší název těchto útvarů byl Práce a mzdy, zkráceně PaM, vedoucí “pamák”). Připravoval totiž změny v obsazení vedoucích útvarů, aby závod připravil na odtržení od národního podniku TOS Kuřim a osamostatnění na TOS Olomouc. Pro přijetí nabízené funkce jsem měl dva důvody: první byl zdravotní, protože jsem poslední léta trpěl na kloubech prstů obou rukou reumatickými Heberdenovými uzly (ve fakultní nemocnici mi je ambulantně léčili injekcemi švýcarského Rumanolu), druhý byla touha podívat se na mzdovou politiku ze stanoviska hospodářského řízení, neboť dosud jsem se jí zabýval jen jako předseda odborářské mzdové komise. Určitou roli přitom jistě hrála i vyhlídka, pracovat jen na jednu směnu a dále podívat se opět na služebních cestách trochu po průmyslovém dění ve státě.
A tak jsem se 15. září 1968, když jsme se asi 3 týdny předtím vrátili s manželkou z lázeňské léčby v Trenčianských Teplicích, rozloučil s těžkou mechanikou. Od 1. ledna 1969 se pak náš závod stal samostatným národním podnikem TOS Olomouc, podléhajícím generálnímu ředitelství Továren strojírenské techniky v Praze. Toto generální ředitelství mi nebylo neznámé, protože jsem tam již asi 2 roky zastupoval náš závodní výbor ROH ve funkci člena oborového výboru ROH. Zásluhou tohoto oborového výboru a hlavně také tehdejšího generálního ředitele Pospíšila bylo například podnikové starobní připojištění, zavedené v dobře prosperujících podnicích jako nová vymoženost odborů v roce 1968. Asi v roce 1973 však federální vláda tuto novotu, užívanou v dřívějším kapitalistickém hospodářství naší první republiky jen v některých výnosných odvětvích (energetika, peněžnictví a snad další), zrušila s odůvodněním, že pro všeobecné zavedení nejsou příznivé podmínky a případné preference povolání budou řešeny mzdovou politikou.
V nové funkci byly pochopitelně i nové problémy, jiné nežli na dílenském pracovišti, ale dobře jsem se s nimi vyrovnával. Dřívější bohatá kancelářská a pak i dělnická praxe, jakož i zkušenosti z odborářské prace mi byly velmi vhod. Ve funkci člena závodního výboru ROH i předsedy jeho mzdové komise jsem zůstal i nadále, neboť i dělníci měli plnou důvěru, že ve mzdové politice budu nadále spravedlivě zastávat jejich zájmy.
Velmi zajímavé pro práci ve funkci vedoucího ekonomiky práce byly skoro pravidelné kvartální porady, na které nás ze všech podniků koncernu svolával odbor ekonomiky práce generálního ředitelství. Porady se konaly nejčastěji v Praze, ale nejméně dvakrát do roka mimo Prahu v rekreačních oblastech a podnikových střediscích, kde pak byl hostitelem příslušný národní podnik koncernu. Tak jsem se při těchto pracovních cestách podíval na místa mně dosud neznámá, jako na Taly v Nízkých Tatrách (rekreační středisko n.p. Strojáreň Piesok), Malé Karpaty (středisko TOS Trenčín), Pec pod Sněžkou (chata TOS Čelákovice), Šumava (středisko Kovosvitu Sezimovo Ústí), Orlická přehrada, hrad Zvíkov, Žďákovský most, prohlídka města Písku, Žďárské vrchy – Tři studny (středisko Žďárských strojíren) aj. Na jaře roku 1972, tedy v době, kdy se blížil náš odchod z práce do starobního důchodu (manželka v té době už přesluhovala, aby dosáhla nejméně 20 odpracovaných let a měla nárok na důchod), jsme s manželkou bilancovali, jaké opravy ve svém rodinném domku a na příslušenství je potřeba ještě za naší aktivní činnosti uskutečnit. Pokud skoro do konce roku 1970 syn Jarka ještě studoval v Brně a pak se po svatbě zařizoval k rodinnému životu, neměli jsme mnoho finančních sil na nákladnější úpravy domku a zahrady a kromě toho jsem si sám na mnohé práce bez zdatného pomocníka nemohl troufat.
Když jsme tedy nyní provedli podrobnou rozvahu, ukázalo se, že by po 33 letech bydlení mnohé mělo být opraveno, vylepšeno apod., aby po zbytek života bylo v domku příjemné dožití. Přitom samozřejmě vznikla důležitá otázka, komu ten majeteček při dožití předáme. A tak jsem oběma synům napsal 16. dubna 1972 památný dopis, ve kterém jsem jim popsal naše úvahy a dotázal se jich, kdo z nich by se svou rodinkou chtěl od nás domek převzít. Výsledkem navazující osobní porady v Lutíně bylo naše rozhodnutí, domek se zahradou v Lutíně prodat a přestěhovat se do malého družstevního bytu v Olomouci, který jsem získal prostřednictvím podniku TOS.
Jak Pepek s Evou, tak Jarka s Jitkou nám byli nápomocni radou a náčrtky při řešení otázky nábytku pro nový byt. Nakonec jsme se rozhodli starý nábytek prodat a zařídit nový byt jednoduchým novým nábytkem Universal, abychom získali co největší úložný prostor pro naše prádlo, šatstvo a nádobí. Knihovnu jsme museli omezit tak, že malou část knih si převzali Pepek a Jarka, část jsme také ponechali kupci domku. Domek od nás koupil Ing. Čeněk Beran z Vojtěchova 10., p. Hvozd, okr. Prostějov, včetně nábytku v kuchyni a v chlapecké ložnici. Nábytek obývacího pokoje, kromě knihovny, jsme prodali paní Kadlčíkové v Náměšti na Hané, ložnici paní Anně Segečové z Olomouce-Hodolan, Úprkova 5. Knihovnu si od nás koupil švagr Jaroš Smička. Z inventáře zahradního jsme si z domku odnesli jen rýč a motyku (ty převzal Pepek) a ruční stříkačku na záda lutínské značky Famosa 22 (tu jsme po letech poslali Jarkovi, když se zmohl na vlastní zahrádku). Dlouhý žebřík jsme věnovali švagrovi Smičkovi, vzduchovku na hubení vrabců dávnému příteli Staňovi Brokešovi. Nepotřebné šatstvo, staré boty a jiné svršky jsme po několik večerů pálili na zahradě, nehořlavé ležáky jsem vyvezl na lutínskou skládku odpadků. Naše stěhování movitého inventáře a osobních svršků bylo tedy jednodušší nežli když se stěhuje rodina novomanželů. Poslední svršky jsme odvezli 5. listopadu 1972 a předáním klíčů jsme se s domkem rozloučili jako s malým pomníkem, který jsme si vybudovali při příchodu národního temna, ale který nám byl po dobu nejlepších životních let milým domovem. Vychovali jsme v něm dva své syny, které jsme měli velmi rádi a samozřejmě dosud máme. Chci jim věnovat samostatnou vzpomínkovou kapitolu.
Zvlášť rušný byl pak poslední rok mé aktivní služby, rok 1973. Zařizovali jsme se ještě v novém bytě různým příslušenstvím, jehož shánění nebylo vždy snadné. Do toho shonu mě v únoru nečekaně zavolal telefonicky bratr Frantík z Nového Města n/Met., že naše maminka pobývající již několik měsíců u naší sestry Máni Stonjekové v Olešnici v Orlických horách je vážně nemocná a mám se na ni ještě přijet podívat. Hned jse se tam vydal vlakem a v neděli odpoledne 18. února jsme spolu s bratrem Frantíkem v Olešnici navštívili sestru a u ní ležící maminku, trpící častými záchvaty srdečních bolestí. Rozloučili jsme se s ní před 18. hodinou k odjezdu posledním nedělním autobusem a v pondělí ráno jsem se časně vracel do Olomouce na své pravoviště. Tam jsem už měl od bratra telefonický vzkaz, že maminka za 4 hodiny po našem odjezdu zemřela. Pohřbili jsme ji ve čtvrtek 22. února na Novém Hrádku do hrobu k otci, kterého přežila o více než 24 let. Pohřbu se účastnilo mnoho příbuzných a většina žíjících bývalých sousedů z Dlouhého, ze Rzů, Sněžného. Mě doprovázela i manželka, naši Pepek a Jarka se oba také přijeli rozloučit se svou babičkou.
Po této smutné události jsem se zase musel zakousnout do pracovních úkolů v podniku. V národním hospodářství se připravovalo takzvané “zavedení racionalizace mzdových soustav”, které bylo spojeno s rozsáhlou politickou i odbornou přípravou, mnoha poradami, přednáškami a školeními. Vzpomínám si, že jedno z posledních školení k tomu jsem absolvoval v 1. půli září 1973 v Nižboru u Křivoklátu, v krásném kraji, který jsem dosud neznal, a kde nám přálo počasí pro výlety osobním vozem některých kolegů-kursistů po okolí Křivoklátu a Berounky. Problematiku nové mzdové soustavy jsem tedy poznal v teorii dobře, ovšem zavádění v podniku bylo velmi složité. Zvlášť obtížné bylo přesvědčovat o záměrech “racionalizace mzdových soustav” podnikové výbory KSČ a ROH a dílenské úseky. Např. u nás ve strojírenství bylo cílem nové soustavy napravit výdělkové relace u dělnických kategorií mezi profesemi ručními (zámečníci v provozu montáž) a profesemi strojními (obrábění dílců), obnovit disciplinu v kvalifikačním zatřiďování dělníků, zlepšit platové hodnocení tvůrčích techniků v konstrukci a v technologii, jakož i mistrů a dílovedoucích, řídících bezprostředně vlastní výrobní proces. Montážní zámečníky bylo potřeba přidržet na stávajících průměrných výdělcích a naopak výdělkově podpořit strojní obrábění dílců, kde se jevil nejvýrazněji nedostatek pracovníků a nechuť k odpoledním a nočním směnám pro optimální využití strojního parku. Moje poctivé návrhy, i když je plně schvaloval tehdejší podnikový ředitel Dohnal i generální ředitelství v Praze, podnikové výbory KSČ a ROH nepřijaly. Po celodenním projednávání rozporů v Praze zaujalo generální ředitelství kompromisní stanovisko, abychom se v podniku sami dohodli na politicky únosné koncepci. Bylo to několik velmi rušných týdnů jednání a přepracovávání, které mi zřejmě ublížily na zdraví. Svou šedesátku jsem 7. ledna 1974 skromně oslavil ve zdánlivém zdraví a slíbil jsem ještě 1/2 roku ve své funkci pracovat, nežli bude definitivně určen můj nástupce. V dalších dvou měsících obtížná jednání a konečná fáze přípravy potřebné dokumentace vrcholily. Datum zavedení nové soustavy bylo pro náš podnik schváleno na 1. května 1974. Já jsem ale dnem 20. března 1974 musel práce zanechat pro srdeční potíže (ischemická srdeční choroba, fibrilo-flutter síní, kompletní arytmie) a poslední fázi příprav za mě dokončil ve funkci prozatimního vedoucího můj tehdy asi 30-letý zástupce Ing. Ivan Cahel.
Tak můj odchod do důchodu vůbec nebyl slavnostní, protože při srdečním záchvatu jsem okolo 12. hodiny polední navštívil kvalifikovanou a v Olomouci známou internistku MUDr. Nekulovou na poliklinice OÚNZ a ta mě už vůbec nechtěla pustit zpět do závodu. Na velké mé naléhání mi povolila uspořádat nevyřízené spisy na mém pracovním stole, opatřit je poznámkami, vyzvednout si předepsané mi léky a jít si domů lehnout. Potřeboval jsem na to 4 h. a to byla má poslední práce v podniku.
Pak už mě jen občas Ing. Ivan Cahel vyhledal v bytě, aby se se mnou poradil o některých problémech, také mě ještě navštívil ve fakultní nemocnici, kde jsem byl hospitalizován od 29. května do 9. července 1974.
Dnem 8. července 1974 jsem byl ze stavu nemocných převeden do starobního důchodu. Necítil jsem se starým, ale nemocným ano. Dnes po 6 letech od té doby mám pocity zase už trochu odlišné, na srdeční chorobu jsem si už zvykl a naopak jsem si odvykl dřívější angažovanosti a dívám se na život z jakéhosi nadhledu. Svou užitečnost jsem musel snížit přiměřeně svému zdravotnímu stavu a tak jsou teď mým koníčkem technické překlady z němčiny do češtiny, výjimečně také naopak.
