Do tohoto období jsem po obnovení samostatnosti naší republiky nastoupil pln elánu, vyzbrojen už značnými pracovními i životními zkušenostmi. Byl jsem již ve věku přes 31 let, stejně jako moje žena. Podaří-li se mi těch dalších 13 let nabitých rodinnými, pracovními i veřejnými politickými událostmi vyjádřit aspoň ve stručnosti hlavními body, získali byste jakýsi mlhavý obrázek o životě mé generace, která byla skoro zahlcena téměř nezměrnými změnami a převraty revoltujícího světa.
Začnu popisem své účasti na nové správě obce Lutín i podniku Sigmund-Chema. To obojí vyžadovalo po porážce nacistů a útěku říšských Němců nově vybudovat nové vedení, aby byl obnoven chod národního hospodářství a veřejného pořádku. Občané sdružení stavitelem Svatoplukem Tabarou v revolučním národním výboru přitom v prvních týdnech sehráli hlavní roli. S odstupem doby je samozřejmě možno se ptát a lutínská veřejnost se tak vyjadřovala ihned, zda do všech funkcí byli vybráni ti nejvhodnější, nejpracovitější a nejsvědomitější občané, mezi nimiž jsem byl i já. Ovšem v takových dobách, jak dnes už dobře vím ze zkušenosti, se do čela dostávají v prvé řadě lidé s drzým čelem a pak teprve ti ostatní poctiví dříči, kteří mají hodně dobré vůle prospět svému prostředí, popřípadě celé společnosti, ale po kariéře netouží. Tak tomu bylo u nás i v květnu 1945. Svatopluk Tabara byl z nás nejstarší (měl asi 46 let). Přizval si ke spolupráci několik předválečných členů KSČ (Bohumila Antoše, Jaroslava Daňka, kandidáta Ing. Theodora Orsága) a připravil ve smyslu Košického vládního programu z dubna 1945 funkci Místního národního výboru a v podniku činnost prozatímní trojčlenné národní správy.
Za předsedu této národní správy byl Místním národním výborem schválen Svatopluk Tabara, dalšími jejími členy byli jmenováni vedoucí právník a dlouholetý pracovník podniku JUDr. Vilém Šimánek a Dr. Ing. Jan Šána, z koncentračního tábora se navrátivši zeť bývalého mladšího šéfa firmy Sigmund Pumpy Františka Sigmunda. Za několik měsíců byl pak Dr. Ing. Šána v kolegiu národní správy nahražen bývalým zaměstnancem podniku Ing. Vladimírem Malíkem, který od roku 1936 zastával funkci ředitele hranické továrny na čerpadla Ant. Kunz, akc. spol. V jeho volbě do národní správy byl vyjádřen záměr, vytvořit z obou těchto pumpařských podniků základní moravský národní podnik pro výrobní obor čerpadel.
Abyste pochopili s jakými směrnicemi a politickými cíli se do osvobozené vlasti vraceli naši vedoucí političtí emigranti (prezident Dr. Edvard Beneš z Velké Británie a Klement Gottwald, vedoucí politické emigrace v Moskvě) a utvořená první vláda Národní fronty ustavená v Košicích 4. dubna 1945 v čele s předsedou Zdeňkem Fierlingerem, do té doby čs. velvyslancem v Moskvě, musíte si přečíst zmíněný Košický vládní program. Mimo jiné obsahoval znárodnění velkého průmyslu a bank a to se týkalo i lutínského podniku. Proto zvolená národní správa bývalé majitele podniku Sigmund-Chema po jejich návratu z koncentračního tábora již do podniku nepřijala. Však také nejvýznamnější z nich Ing. Jan Sigmund již nežil (byl Němci popraven v roce 1942, jak vpředu uvedeno), jeho bratři Ing. František Sigmund a Ing. Miroslav Sigmund byli ještě v emigraci a Ing. Vladimír Sigmund vystoupil z rodinného majetku již v roce 1939.
Na neoficiální poradu konanou v bytě Ing. T. Orsága již asi druhý či třetí den po 9. květnu mě agilní členové KSČ Bohumil Antoš a Jaroslav Daněk pozvali se žádostí, abych se z odborného hlediska vyjádřil k připravovanému personálnímu obsazení hlavních vedoucích funkcí v podniku a zároveň mi také nabídli funkci vedoucího celého obchodně-administrativního úseku, jakož i členství v KSČ. Účastnil jsem se porady s nejpoctivějšími úmysly a návrhy, za sebe jsem se však chtěl spokojit jen s nižší funkcí, a sice vedoucího prodeje. Vstup do KSČ jsem zatím odmítl, dokud se nebudu moci orientovat o záměrech jednotlivých politických stran Národní fronty. Měl jsem po celou dobu svého pomalého politického vyzrávání od osudného roku 1938 velké sympatie k prezidentu republiky Dr. E. Benešovi a jeho spolupracovníkovi, ministru zahraničí v londýnské emigrantské vládě Janu Masarykovi. Tyto sympatie ve mně utvrzoval také náš starší přítel, bývalý sokolský funkcionář a člen těšetického oddílu odbíjené, za okupace řídící učitel v Lutíně, Vojtěch Stratil. Byl za okupace nebojácným, persekuovaným odpůrcem Němců a v mé rodině byl častým hostem na sobotních večerních tarokových partiích. S manželčiným strýcem Sekaninou mě a švagra Havelku při sobotních besedách velmi slušně naučili pěkné karetní hře v taroky a zároveň v nás posilovali i víru, že nacisté českého ducha nezlomí. Tento čestný a nezištný řídící učitel Stratil v červenci 1945 založil místní organizaci čsl. strany národně-socialistické a já i moje žena a švagr Havelka s manželkou Anežkou jsme s mnoha dalšími úředníky závodů Sigmund-Chema i zemědělci z obce přistoupili za její členy. Plně to odpovídalo výzvě prezidenta republiky, aby se každý uvědomělý občan účastnil politického života v některé organizaci stran Národní fronty a přispěl podle programu Národní fronty k budování socialistického zřízení v obnovené republice.
V podniku Sigmund-Chema jsem byl pověřen vedením prodeje, jak jsem si přál a s komunistickými funkcionáři v závodě i v Národním výboře jsem korektně vycházel. Ostatní politické strany po dobu několika měsíců v závodě neustavovali žádné závodní organizace. Při své práci jsem plně sledoval prospěch podniku i obce a hlavně co nejrychlejší zotavení se hospodářského i společenského života z válečných pohrom.
V podniku byla také v krátké době ustavena Závodní rada zaměstnanců, jejímž předsedou byl zvolen Bohumil Antoš. Počínal si velmi rozvážně a spolu s národní správou podniku velmi přispěl k brzké konsolidaci podniku.
Mnohé občany i funkcionáře v Lutíně (a ovšem i jinde, obzvlášť v bývalých Sudetech) v prvních dnech, týdnech a měsících po osvobození z nacistické okupace více nežli organizování průmyslových závodů a obnovení výroby zajímalo odsunutí Němců, kteří se provinili přisluhováním nacismu nebo přímou persekucí Čechů za okupace. Vítězné mocnosti (SSSR, USA, Velká Británie a Francie) schválily jejich odsun do Říše a znárodnění jejich majetku, po případě u zvlášť vytčených provinění jejich souzení.
Vláda vydala pro okresní a místní orgány lidové moci směrnice, jak mají v těchto otázkách postupovat, ovšem mnozí občané si při tom počínali na svou pěst a někde došlo k machinacím. V Lutíně se vcelku podařilo přípravu odsunu zbylých tu Němců a znárodnění jejich majetku za řízení Místním národním výborem udržet v rámci vydaných pokynů. Němci byli vystěhováni ze svých bytů a soustředěni do dvou táborů (tak zvaných sběrných táborů). Jedním byl tábor po českých vězních, kteří tu dostavěli železniční vlečku z Třebčína do závodu, který tábor byl zřízen v bývalém vojenském skladu mezi Lutínem a obcí Olšany, kde za okupace byla zařízena výrobna leteckých strojů a komponentů. Němce soustředěné v těchto táborech Místní národní výbor přiděloval na různé práce v místě, většinou na výpomoc zemědělcům, popřípadě na pomocné práce v podniku Sigmund-Chema apod. Trvalo asi rok, nežli všichni Němci postupně byli odsunuti do východního nebo západního sektoru Německa (dnes Německá demokratická a Německá spolková republika). Z odsunu byli vyjmuti antinacisté a většina smíšených manželství, pokud si to přáli.
Mě pochopitelně nejvíc zajímala a také zaměstnávala má hospodářská funkce v podniku. Zasahovala totiž silně do utváření výrobního programu podniku a zajištění zaměstnanosti. Vyžadovala úzkou a iniciativní spolupráci s útvarem konstrukce, s odborem plánování, s vlastní výrobou i se zásobováním. Když 28. října 1945 prezident Dr. E. Beneš v rozhlasovém projevu vyhlásil zákon o znárodnění průmyslu a bank – všechny velké podniky z olomouckého okresu k tomu uspořádaly na hlavním náměstí v Olomouci manifestaci, kde jsme prezidentův projev vyslechli – byla již v hrubých rysech připravena nová struktura znárodněného průmyslu. Podnik Sigmund-Chema v nové organizaci znárodněného průmyslu samozřejmě chtěl také zaujímat odpovídající postavení a k tomu bylo potřeba mnoho přípravných jednání, podkladů a prací, kterých jsem se obětavě účastnil.
Závody Sigmund i Chema zůstaly již sloučeny a tuším ještě před vydáním vládního dekretu o znárodnění byl podnik přejmenován na Sigma Pumpy. Lisovna umělých hmot spolu s nástrojárnou pro výrobu lisovacích a stříkacích forem tvořila v podniku jeden ze specializovaných provozů. Teprve za několik let po znárodnění se tento provoz osamostatnil jako podnik s názvem Lisovny nových hmot, když mezitím k němu bylo připojeno několik mimolutínských menších závodů moravských a slezských.
Pro řízení znárodněného strojírenství zřídilo ministerstvo průmyslu generální ředitelství s titulem Čsl. závody kovodělné a strojírenské, které bylo umístěno v Praze v Jungmanově ulici, v budově bývalých Škodových závodů. Jemu podléhaly jednotlivé národní podniky, mezi nimiž se po řadu prvních let převáděly jednotlivé větší i menší závody nebo provozy a také výrobní programy. Podobně probíhalo organizování ostatních odvětví průmyslu a jednotlivých ministerstev. Cílem vlády bylo vytvořit takovou strukturu socialistického průmyslu, aby se technické a výrobní síly netříštily do konkurujících si podniků se shodným výrobním programem, nýbrž aby se podniky specializovaly a každý z nich soustředil pro svůj výrobní program maximum nejlepších lidských sil i efektivních výrobních prostředků.
Ruku v ruce s touto organizací probíhal i proces budování účinného státního plánování. Nejprve samozřejmě klíčové výroby, později i výroby drobné a řemesel – mezitím totiž došlo v roce 1948 ke II. etapě znárodnění, které se vztahovalo na veškerý průmysl zbylý v soukromém vlastnictví po I. etapě (podniky s počtem zaměstnanců pod 500). Po něm byla znárodněna i řemeslná výroba a sféra služeb a v zemědělství přikročila vláda začátkem padesátých let k zakládání jednotných zemědělských družstev. První zlom v nazírání politických stran Národní fronty na uspořádání soukromého vlastnictví výrobních prostředků a na znárodnění velkého průmyslu podle Košického vládního programu z dubna 1945 nastal již v roce 1946, kdy Komunistická strana Československa získala ve volbách do parlamentu a do Národních výborů většinu hlasů a ovlivnila další vývoj politického uspořádání státu. Při vládní krizi v únoru 1948 získala pro svou politickou koncepci většinu “obrozené” Národní fronty, celé Revoluční odborové hnutí a připojení strany sociálně-demokratické. Tím KSČ završila své dlouholeté úsilí o socializaci republiky a vzala teď plně do rukou řízení národní společnosti i národního hospodářství. Nové vládě a jednotlivým ministerstvům byli při nové organizaci nápomocni mnozí sovětští poradci, neboť Sovětský svaz měl již v řízení a plánování socialistického hospodářství bohaté zkušenosti. Samozřejmě, že v našich malých, odlišných poměrech bylo potřeba mnohé z přejímaných zkušeností pozměnit a upravit, ne vždy se to ale povedlo.
Ale už pro léta 1947/48 vyhlásila vláda náš první dvouletý plán rozvoje národního hospodářství, říkalo se mu krátce Dvouletka obnovy. To stále ještě v řízení a plánování výroby i rozdělování bylo používáno přídělového systému, jak pro průmysl a živnosti, tak pro obyvatelstvo. V průmyslu a v řemeslech platily kontingenty na železo a kovy a další suroviny. To vlastně ve formě tzv. bilancování je součástí národohospodářského plánování i dnes. Obojí, jak průmyslové kontingentování, tak lístkový systém pro obyvatelstvo, jsme už znali z doby nacistické okupace a druhé světové války. A v roce 1953 jsme se konečně zbavili přídělového hospodářství v základních potravinách a v odívání. Mám ještě na památku uschované poslední nespotřebované přídělové lístky na chléb, mouku, máslo, maso, mléko, tuky, cukr a mýdlo, šatenky pro zaměstnané, tiskopis “Přihlášky k zásobování” platný vždy po jeden měsíc. Víte kolik jen práce bylo spojeno s touto administrativou v každé rodině, na každém národním výboru, v každé prodejně zboží, na každém nadřízeném úřadu a podniku, v tiskárnách atd.? A jakou kontrolu vyžadovalo dodržování platných předpisů, aby se na přídělovém hospodářství nepřiživovalo příliš mnoho zlodějů a zlodějíčků?
Ruch v zaměstnání vyvolávaný tolika změnami v řízení celého národního hospodářství v obnovené republice a vývojem výrobního programu v podniku v důsledku přičleňování nových znárodněných závodů započal hlavně ustavením národního podniku s názvem Sigmun Pumpy koncem roku 1945, když lutínský podnik se sloučil se znárodněnými podniky Ant. Kunz, akc. spol., Hranice a Kosmos, akc. spol., Olomouc. Do čela národního podniku Sigma Pumpy byl jmenován podnikovým ředitelem Ing. Vladimír Malík, který v té době již měl za sebou asi 10-leté řízení firmy Ant. Kunz, akc. spol., Hranice, a zároveň dobře znal lutínskou Sigmu, kde absolvoval první inženýrskou praxi od června 1930 do roku 1936. Podnik Kosmos, akc. spol., Olomouc byl po dlouhá léta již před druhou světovou válkou jedním z hlavních dodavatelů odlitků ze šedé litiny pro Sigmundy, kromě slévárny měl výrobu kuchyňských litinových potřeb, kamen a bruslí. Tuto vedlejší výrobu po začlenění do národního podniku Sigma Pumpy za několik let ve smyslu hesla “očista výrobních programů” zrušil, popřípadě předal jiným podnikům a naopak postupně přejímal do rozšiřované strojírny výrobu jednodušších čerpadel z Lutína.
Ředitelství národního podniku Sigma Pumpy bylo dnem 1. ledna 1947 z Lutína přemístěno do Olomouce do upraveného starého hotelu “U dřevěného zvonu” na Wolkerově ulici, naproti Smetanových sadů (dnes je tam umístěn Úřad okresního hygienika a protějškem ve Smetanových sadech je pavilón A olomoucké květinové výstavnické organizace FLORA). Do nového ředitelství byly ze všech 3 jmenovaných závodů soustředěny také prodej, vývojová konstrukce čerpadel, finanční účtárna a finanční plánování, technicko-hospodářské podnikové plánování a investiční odbor. S využitím zejména lutínských pokrokových pracovních a organizačních zkušeností vznikl tak výkonný a pružný řídicí aparát, jakým se mohl pochlubit jen málokterý velký strojírenský podnik a který by svou efektivností mohl zejména dnes sloužit za vzor velkým podnikům a generálním ředitelstvím. Za předpokladu ovšem, že by se dnešní řízení vrátilo k tehdejší vysoké pravomoci a vysoké odpovědnosti jednotlivých vedoucích pracovníků. Byl to zřejmě způsob práce a řízení, který si naše generace osvojila v kapitalistickém hospodářství. Myslím si ale, že by stál za prostudování a že by socialistickému hospodářství byl k velkému prospěchu.
Brzy po nástupu Ing. V. Malíka do funkce podnikového ředitele n.p. Sigma Pumpy a přičlenění obou ostatních dvou znárodněných závodů provedl podnikový ředitel některé organizační a personální změny, mezi jiným i v prodejním útvaru. Chtěl využít nabídky Ludvíka Handla, šéfa prodeje čerpadel v Lutíně z let 1939-1940, aby byl znovu zařazen do prodejního aparátu a navrhl rozdělení prodeje na 4 samostatné skupiny, z nichž každá by podléhala přímo podnikovému řediteli. Já jsem s reorganizací souhlasil a převzal jsem vedení náročné skupiny průmyslových čerpadel, hasičských stříkaček a hasících přístrojů. Ludvík Handl pak vedl skupinu takzvaných živnostenských čerpadel, František Erker skupinu výlisků z umělých hmot, lisovacích a stříkacích forem a výrobků nástrojárny, Gusta Loveček skupinu exportu veškerých výrobků národního podniku. Samozřejmě, že předpokladem dobré funkce takto rozděleného prodeje byla dobrá vzájemná spolupráce nás čtyř skupinářů, protože podnikový ředitel měl příliš málo času na koordinaci naší práce a jeho obchodní náměstek Alois Sedláček byl do této funkce jmenován spíše jen formálně, protože byl zároveň ředitelem závodu Hranice, kde také měl své stálé pracoviště a pochopitelně i dostatečnou pracovní náplň. Zkrátka řečeno, kvalifikačně i morálně silný podnikový ředitel si při výběru nejschopnějších podřízeným mohl dovolit ušít organizační strukturu podnikového vedení “na míru” jednotlivých vedoucích, což bylo opravdu úsporné a maximálně výkonné.
Když po únoru 1948 došlo ke II. etapě znárodňování průmyslu, byl náš národní podnik Sigmuind Pumpy pověřen národní správou řady menších závodů s příbuzným výrobním programem:
Čerpadla Vítěz Přerov, Tatzel Opava, Garvens Písek, Strojírna Chrastava u Liberce, Adlo Čadca, Bratři Rouskové Nové Město n/Met., Strnad Libice n/C.
Hasičské stříkačky Stratílek Vysoké Mýto, Smékal Slatiňany, Pflader Vejprty.
Hasicí přístroje Minimax Praha a Beroun, Frýdlant v Č. a další.
Většina těchto menších podniků a malých závodů byla dočasně začleněna jako pobočné závody do našeho národního podniku, takže koncem roku 1948 měl podnik celkem asi 28 závodů. Byly mezi nimi ještě i lisovny umělých hmot (Chuchelná a Mikulovice ve Slezsku a j.). Vedení podniku muselo přibrat řadu pracovníků, aby zvládlo řízení všech závodů z Olomouce, přizpůsobení jejich organizace a úpravu jejich výrobních programů. Já jsem například ke své funkci v prodeji již v březnu 1948 dostal za vedlejší úkol styk se závody na výrobu hasičských stříkaček Ing. Stratílek, Vysoké Mýto, a R. A. Smékal, Slatiňany. Musel jsem tam dojíždět nejméně dvakrát měsíčně, někdy i častěji, projednávat jménem vedení podniku výrobní, obchodní, finanční i kádrové problémy aj. V obou závodech zatím zastávali funkci vedoucího závodu dosavadní majitelé (u firmy Ing. Stratílek jeden ze dvou bratří v únoru 1948 emigroval, kdežto druhý – výborný technik – chtěl v závodě odborně pracovat dál bez ohledu na funkci, žil pro hasičské stříkačky celou duší a také mu to bylo nadále umožněno) a nebylo vždy snadné dělat prostředníka mezi závodními organizacemi KSČ a ROH a dosavadním vedením. Náš národní podnik postupně “vyčistil” výrobní programy všech těchto závodů či provozů a připravil podmínky pro jejich začlenění do jiných národních podniků nebo pro ustavení samostatného národního podniku (např. ze závodů Stratílek a Smékal – hasičské stříkačky – a dalších na výrobu hasících přístrojů byl asi do roka ustaven národní podnik Továrny hasicích zařízení se sídlem ve Vysokém Mýtě a tím moje funkce styčného pracovníka skončila). Některé ze znárodněných závodů, které neměly perspektivu, jsme postupně likvidovali a jejich zaměstnance převedli do jiných. Všechna tato jednání řídil většinou osobně podnikový ředitel Ing. V. Malík, s nímž jsem podnikl mnoho pracovních cest po celé republice a nasbíral při plnění nesčetných pracovních úkolů bohaté zkušenosti.
Sotva skončily tyto mimořádné úkoly našeho národního podniku a má účast na nich, zapojil mě podnikový ředitel jako vedoucího prodejní skupiny čerpadel pro průmysl do další rozsáhlé akce, na kterou nás generální ředitelství Čsl. závodů kovodělných a strojírenských připravovalo již od roku 1946. Bylo to zrušení doplňkové výroby čerpadel v největších strojírnách, aby jejich technická i výrobní kapacita mohla být plně věnována jejich základnímu výrobnímu programu. Jednalo se o Škodovy závody Plzeň, ČKD Praha, ČKD Blansko, Janka Radotín, První brněnská strojírna, Královopolská strojírna Brno, TOS Rakovník, Hejduk a Faix Praha aj. První jednání proběhlo vždy na úrovni podnikových ředitelů a náš ředitel k němu vždy přibral naši tříčlennou přejímací skupinu, jejímiž členy jsme byli Bohuš Walter, vedoucí konstrukce čerpadel, Láďa Kučera, zástupce vedoucího podnikového plánování a já za prodej průmyslových čerpadel. Úkol to nikdy nebyl snadný. Předávající podniky většinou měly řadu nevyřízených zakázek a nebylo žádoucí, aby se očista výrobního programu protahovala jejich vyrobením. Proto jsme se museli snažit zákazníka přimět ke změně projektu na typy čerpadel Sigma, anebo převzít zakázku v rozpracovaném stavu. Paralelně s tímto rozhodováním jsme totiž ve spolupráci s vývojovou konstrukcí museli projednávat i případné převzetí veškeré výrobní dokumentace a modelových zařízení pro celé řady takových čerpadel, které Sigma nemohla dosud nahradit svou konstrukcí a musela se rozhodnout mezeru ve svém výrobním programu dočasně vyplnit konstrukcí předávajícího podniku. Na prodej, na všechny předvýrobní útvary i na vlastní výrobu našeho národního podniku byly takto kladeny neobyčejně náročné úkoly. Téměř celou jejich tíhu nesl základní závod Lutín. Byl jednak v konstrukci i ve výrobě čerpadel pro průmysl nejzkušenější, jednak byl jako jeden z prvních dotován pro výstavbu nových výrobních hal.
Avšak přerušená kontinuita technického rozvoje čerpadel způsobená německou okupací byla při srovnávání se světovou konkurencí velmi citelná. Při společných poradách prodeje a vývojové konstrukce jsme byli vždy velmi nešťastni, když jsme analyzovali svou malou schopnost konkurovat na zahraničních trzích vyspělým západním výrobcům čerpadel, zejména v oboru čerpadel pro průmysl, vodárenství a závlahu. Proto nám mnohé řady čerpadel, které jsme objevili při přejímání výrobních programů z našich tradičních českých a moravských strojíren, přišly velmi vhod jednak jako chybějící dočasná výplň lutínského výrobního programu, jednak jako odrazový můstek pro další technický rozvoj. A vedení podniku na základě našich rozborů improvizovalo nejrůznějším způsobem získání pokud možno všech konstruktérů z předávajících podniků, pokud jen byli ochotni přejít do pracovního poměru s naším národním podnikem bez ohledu na to, kam bude vzhledem k jejich bydlišti nutno detašovat jejich pracoviště. Tak jsme převzali téměř celou konstrukční kancelář čerpadel z ČKD Praha (část její jsme umístili do budovy bývalé Sigmundovy pražské reprezentace Na poříčí, část přešla do Lutína s ubytováním v Olomouci) a z První brněnské strojírny (pro tu jsme našli kanceláře v Brně). Při těchto jednáních jsem se musel uplatnit i jako náborový pracovník pro získávání technické inteligence se zkušenostmi našeho odboru. I to byla zajímavá jednání a práce a většinou se tito konstruktéři stali mými trvalými přáteli a dobrými spolupracovníky. Takto posílená lutínská Sigma se pak mohla brzy odvážit ucházet se o náročné zahraniční dodávky čerpadel a celých investičních celků pro oblasti dříve neznámé a vesměs se jich dobře zhostila. Jedině v NDR u první dodávky velikých akumulačních čerpadel pro přečerpávací elektrárnu Amaliehöhe (v pohoří Harz) musela zaplatit vysoké školné ve formě rekonstrukce hydraulické části v důsledku kavitace. (Katko, nepůjdeě-li v životě v maminčiných technických šlépějích, dej si pojem kavitace vysvětlit maminkou či tatínkem!) Vy ostatní mužští vnuci budete asi techniky, či ne? Tomáši, ty asi budeš muzikantem, viď? Rád bych se toho dočkal, co si kdo zvolíte.
Mé pracovní vytížení v tehdejších letech překračovalo únosnou míru. Dal jsem se příliš strhnout svým hlubokým zájmem o svěřované mi úkoly a málo jsem pamatoval na odpovídající rekreaci. Už v roce 1947 jsem pociťoval žaludeční obtíže a občas bolení hlavy, ale tehdy mě trápil i vleklý zánět krčních mandlí, tak jsem nejprve usiloval o jeho vyléčení. Po 3-týdenním pobytu a léčení v Luhačovicích se mi krční zánět téměř vyhojil, jen jsem musel přestat pít příliš studené nápoje.
V dalších letech se mi žaludeční choroba postupně zhoršovala a ani dieta nebyla dost prospěšná. Postupně mi zůstal nepříjemný chronický žaludeční katar a nervóza žaludku, takže jsem po několik let musel věnovat svou dovolenou na lázeňskou léčbu v Karlových Varech. Léčil jsem se tam celkem pětkrát, vždy po 3 týdnech. Bylo to v létech 1951, 1952, 1953, 1955 a 1956. Olomoucký známý internista pan MUDr. Nešpor mi už tehdy radil změnit povolání, jestli nedokáži upravit svůj pracovní režim a neosvojím si umění duševní relaxace (uvolnění). Oddech v lázních mi vždy na určitou dobu prospěl, ale zároveň mě i rodinu okradl o společnou delší rodinnou dovolenou. Proto jsme se společně s našimi chlapci mohli k mým rodičům do Orlických hor vypravit vždy jen asi na týden, zřídka déle.
Až jsme v Sigmě měli “očistu výrobních programů” za sebou, byl lutínský základní závod dočasně zahlcen zákazkovou náplní tak, že mohl výrobně méně náročné či hmotnostně lehčí řady čerpadel předávat ostatním závodům národního podniku Sigma Pumpy. Tu přišel jako jeden z prvních na řadu nové vybudovaný strojírenský závod v oblasti Horehroní a sice v Závadce nad Hronom. Ten měl tamnímu kraji dřívějších dřevorubců přinést dostatek nové pracovní přiležitosti a Lutín se poctivě staral, aby Závadčanům a širokému okolí usnadnil brzké zapracování do strojírenské výroby. Sám jsem tam byl mnohokrát na instruktážích, na poradách a naposledy ještě v lednu 1958 celé 3 týdny jako poradní asistent ředitele závodu jako na rozloučenou se Sigmou. Ale to předbíhám.
Zvláštní řešení si naopak vyžadoval zastaralý závod Tatzel v Opavě, který byl jako německý konfiskát znárodněn v I. etapě, tj. v roce 1945, a veden určitou dobu místní národní správou. Vyráběl některé starší konstrukce průmyslových čerpadel a rotační dmychadla a měl vlastní slévárnu. V letech asi 1947/48 byl přičleněn jako závod k národnímu podniku Sigma Pumpy a lutínský základní závod tam na můj návrh uvolnil do funkce vedoucího závodu našeho souseda Josefa Nováka. Ten se tam pak několik let potýkal s organizováním náročné výroby v těžkých výrobních podmínkách (nedostatek prostorů s potřebnými jeřáby, zastaralé obráběcí stroje aj.) a přitom městu velmi záleželo na udržení zaměstnanosti pro jeho obyvatele. Po rozborech všech podmínek rozhodly ústřední orgány o postavení nového závodu na výrobu čerpadel a náš národní podnik dostal tento investiční úkol na strarost. Zahájil práce s plnou podporou Městského národního výboru, který nám dokonce v tamní věznicí zajistil širokou výpomoc vězňů-projektantů, stavařů a konstruktérů. Došli jsme jako Sigma Pumpy až k vybudování základů hlavní haly a náš podnikový ředitel Ing. V. Malík se s několika funkcionáři účastnil slavnostního poklepu na základní kámen. Účastnil jsem se této slavnosti také, protože moje prodejní skupina průmyslových čerpadel prodávala výrobky tohoto závodu Tatzel a měl jsem mezi jeho zaměstnanci a funkcionáři již řadu přátel. Nato ale pak došlo k převedení rozestavěné haly do sféry Ostravsko-karvinských dolů a vznikl tam nový národní podnik Ostroj, který dostal do vínku jiný naléhavý úkol, zásobit uhelné doly novou technikou. Náš národní podnik pak brzy likvidoval výrobu zastaralých čerpadel Tatzel, výrobu dmychadel převzal podnik zabývající se vzduchotechnikou a závod Tatzel byl zrušen.
Tím se potřeba vybudování nových výrobních prostorů pro soustředěnou výrobu čerpadel přenesla do hlavních pumpařských závodů národního podniku Sigma Pumpy, do Lutína a do Hranic. Ve třetím našem největším závodě Kosmos v Olomouci-Hodolanech byla již skoro dokončena stavba veliké nové slévárenské haly, byla to první velká investiční akce našeho národního podniku, která měla zabezpečit závody Lutín a Hranice dostatkem lehkých a středních odlitků ze šedé litiny. Stojí za zmíňku, s jakými problémy se olomoučtí slévači, vedení velmi schopným ředitelem závodu Kosmos Ing. Františkem Peterkou, dokázali při budování nové slévárny vyrovnat. Slévárna byla vyprojektována v letech 1946-47 podle americké dokumentace jako vysoce mechanizovaný závod se strojním formováním a strojní vybavení bylo objednáno u amerických dodavatelů. Započalo se spěšně s její stavbou v relativně malém prostoru bezprostředně u hlavního železničního nádraží a vedle slévárny byla budována nová modelárna. Když v roce 1948 měli Američané započít s dodávkami strojního zařízení slévárny, odmítli vzhledem ke změněné politické orientaci naší republiky po únoru 1948 smlouvu plnit. Tak co my? Tu se ředitel závodu Ing. František Peterka se svým kolektivem ukázali jako znalci slévačského řemesla a dobří organizátoři. Za pomoci generálního ředitelství hutního průmyslu a jeho projekčního ústavu a ve spolupráci s čsl. výrobci slévárenských strojů rozestavěnou slévárnu urychleně vybavili čsl. zařízením tak, že tuším v letech 1949-1950 mohla začít pracovat.
I když jsem práci v závodě měl velmi rád a vlastně jsem se na pookupační období po celou válku dost záměrně připravoval svým soukromým studiem a dalším vzděláváním, bylo samozřejmě i při popisovaném shonu také potřeba starat se o zajištění rodiny a podílet se i na společenském a kulturním životě. Konečně nebylo možno nechat bez povšimnutí ani politické dění v podniku a v obci, protože mnozí – většinou méně charakterní nebo pracovně méně schopni – spoluobčané a spolupracovníci si jednostrannou politickou agilností pro sebe chtěli zajistit, a mnohým se to také dařilo, nepřiměřený osobní existenční a společenský prospěch. Čelit těmto jevům nebylo snadné, protože nejsilnější politická strana KSČ nebyla vůči některým těmto občanům, popřípadě svým příslušníkům dost kritická a ostražitá. Tak vznikala někdy i mezi dříve dlouho spolupracujícími zaměstnanci a občany rivalita, která kalila radost z práce i z osvobození republiky. Bohužel se tento jev snad v největší míře projevil za několik let po osvobození i v ústředních politických a hospodářských orgánech republiky a odtamtud se přes podnikové politické a odborové orgány přenášel i do podniků a do národních výborů. To byly vody, ve kterých jsem neuměl a ani nechtěl plavat.
První velkou starostí pro mou vlastní rodinu bylo poválečné úplné znehodnocení okupační měny. My jsme měli od roku 1942 ve spořitelně manželčino dědictví ve výši asi 60.000 K, s nímž jsme počítali na postupné zakoupení chybějícího nábytku do obývacího a do dětského pokoje, na tehdy obvyklé parkety a koberce, na vybavení domku ústředním topením aj. Naši nájemníci Masní se z našeho domku koncem roku 1945 odstěhovali do Olomouce. Uvolněné 2 pokoje pak asi 2 1/2 roku zely prázdnotou, nežli jsme našetřili aspoň na položení parket. Přitom přišlo na řadu ústřední topení, které nám zamontovalo instalační oddělení našeho závodu v Hranicích a podnik mi umožnil zaplacení na splátky. To byla veliká pomoc. Nakonec jsme pak díky pomoci souseda Josefa Nováka postupně pořídili i nábytek do obývacího pokoje. Měli jsme s Novákovými společný typ, koupený přímo od ještě soukromého výrobce Dlabala v Olomouci – Bělidlech, výběr byl po řadu poválečných let naprosto malý a museli jsme se spokojit s tím, co se právě vyrábělo. Dokonce jsme si museli sami jako “fušku” obstarat čalounění gauče a židlí. Mezitím jsme chlapcům také skromně vybavili jejich pokojík v I. patře a mezi jejich pokoj a ložnici jsme dali zabudovat velké prosklené dvojkřídlové dveře. Pak už začal chodit do školy i Jarka a rodina prožívala zase jiné radosti a starosti.
Na funkce a činnost ve společenských organizacích mi po květnu 1945 při vysokém pracovním zatížení v podniku zbývalo málo času, ale přesto jsem se jim nevyhýbal. Nadále jsem byl, i když již s určitým omezením, činným členem oddílu odbíjené v S.K.Sigma, funkcionářem oddílu kopané, činným členem loutkové scény pro děti (měl jsem již z doby okupace osvědčené role policajta Pivoňky a sedláka Škrholy), funkcionářem Sdružení rodičů a přátel školy, členem výboru Hanáckého pěveckého sboru, členem Klubu přátel umění v Olomouci, členem čtenářského kroužku Sigma, členem závodní pobočky Svazu čsl.-sovětského přátelství, členem výboru Spolku zahrádkářů a chovatelů drobného hospodářského zvířectva. Dnem 1. května 1947 jsme za podpory Tělocvičné jednoty Sokol Slatinice založili samostatnou Tělocvičnou jednotu Sokol Lutín, jejímiž prvními funkcionáři byli starosta František Minařík, jednatel Ludvík Handl, náčelník Stáňa Brokeš. Účastnili jsme se i s manželkou činnosti jako aktivní cvičenci až včetně nácviků na XI. Všesokolský slet v Praze v roce 1948, avšak na něm cvičila jen manželka, já jsem musel cvičení předtím ukončit, protože mi na jaře 1948 při cvičení praskl meniskus v levém koleni. Posledního XI. Všesokolského sletu jsem se účastnil jako divák. První tělocvičnou nové sokolské jednoty v Lutíně nám byl taneční sál v I. patře místního Národního hostince (dnešní hostinec Svornost), pak v roce 1948 nám závod Sigma Pumpy uvolnil větší prostor v přízemí Společenského domu pro základní a nářaďový tělocvik. Po posledním Všesokolském sletu došlo na popud politického vedení státu ke sjednocení veškeré tělovýchovy za vydatné organizační i finanční podpory Revolučního odborového hnutí. Tak i v Lutíně se spojila jednota Sokol se sportovním klubem S.K. Sigma a sloučená jednota převzala název Závodní jednota Sokol SIGMA. Do nového výboru jsem byl kooptován jako vzdělavatel a od roku 1952 jsem pak byl asi 3 roky starostou jednoty. Asi od roku 1955 jsem zastával funkci hospodáře jednoty, která byla přejmenována na Spartak Lutín a obdržela od Okresní odborové rady v Olomouci vysokou subvenci na vybudování nového sportovního stadionu. Tuto stavbu jsme asi po 3 roky společně řídili s Lojzou Grézlem, vedoucím oddílu kopané, a je dosud jakýmsi naším anonymním pomníkem. Po mém odchodu z Lutína byl stadion doplněn pěknými šatnami, ale k původně plánované výstavbě koupaliště v areálu stadionu nedošlo ani do dnešních dnů.
Únorové události v roce 1948 ve vládě a v Národní frontě měly pochopitelně velkou odezvu v dalším politickém kursu republiky. Projevilo se to i v našem podniku, kde se například rozpadly závodní organizace politické strany čs. národně socialistické a strany lidové. Organizace strany sociálně demokratické se sloučila s Komunistickou stranou Československa, pouze někteří členové ojediněle při slučování ze strany vystoupili. Místní organizace jmenovaných stran v obci Lutíně přestaly rovněž vyvíjet jakoukoliv další činnost, neboť pozůstávaly většinou ze zaměstnanců podniku Sigma Pumpy.
Brzy po únoru mě pozval k pohovoru vedoucí kádrového odboru podniku Jaroslav Daněk, který byl čelným funkcionářem závodní organizace KSČ a navrhl mi, abych z čsl. strany národně socialistické nevystupoval a abych přijal funkci v jejím reorganizovaném okresním výboru v Olomouci. To samozřejmě naprosto odporovalo mému nezájmu o jakoukoliv kariéru na úseku veřejné politické činnosti a také jsem to odmítl. Zdůraznil jsem jako už kdysi v dubnu 1945 při rozhovoru s tímtéž Jaroslavem Daňkem, že chci budování socialistické republiky přispět svými nejlepšími silami a zkušenostmi, a ty jsou v mé odborné práci, kde rovněž není nadbytek pracovníků.
Asi v květnu 1948 si s námi několika bývalými členy čs. národně socialistické strany přijel pohovořit náměstek podnikového ředitele Alois Sedláček, bývalý příslušník sociálně demokratické strany (stejně jako podnikový ředitel Ing. V. Malík). Tlumočil nám ředitelův i svůj názor na naši další politickou angažovanost v tom smyslu, že zůstat nyní mimo jakoukoliv politickou stranu obrozené Národní fronty by u komunistických funkcionářů v podnikových a okresních organizacích KSČ a ROH vzbudilo nedůvěru k naší ochotě spolupracovat obětavě na další výstavbě našeho socialistického národního podniku. Tím by byla celkově oslabena pozice stávajícího vedení podniku a štábu stávajících vedoucích pracovníků samozřejmě ke škodě kvalifikovaného řízení podniku a jeho budoucnosti. Po zvážení těchto argumentů se nás většina přihlásila do KSČ, vždyť jsme s podnikem většinou byli spjati nejsilnějšími pouty již před okupací a já jsem s oblibou připomínal, že “mnohou cihlu do podniku přiložila moje generace bez odměny”. Bouřlivý politický vývoj v nejbližších letech ve státě zasáhl však v některých národních podnicích a v některých územních oblastech nad očekávání rušivě do dalšího hospodářského i společenského života a přesvědčil nás, že nelze příliš spoléhat při zajišťování své existence jen na osobní obětavost a odbornou kvalifikaci při práci. Už v roce 1949 byl politickými manévry několika politicky exponovaných podřízených pracovníků smeten podnikový ředitel Ing. Vladimír Malík, ačkoliv jsme všichni okolo něj věděli, že podnik lepšího odborníka s vlastnostmi korektního člověka nemůže získat.
O tom povím však více až později, nyní se ještě musím vyzpovídat ze starostí, které mé mamince, sestře a bratrovi Frantíkovi a konečně nejvíce snad sám sobě způsobil můj otec. Vpředu už jsem se zmínil, že otec se asi od roku 1934 soudil s majitelem vodního pramene (studánky) Cejnarem na Lužanech, aby tátovi neodpíral pouštět vodu na zavlažování louky “na kopci”, kde se již po desítky let toto právo, zapsané v pozemkových knihách, respektovalo ve prospěch majitele chalupy čp. 29 “Na vohradě”, k níž pozemky na kopci v sousedství Cejnarových patřily. Já jsem se o tomto sporu dověděl až po válce, když jsem marně čekal na návrat bratra Frantíka z “totálního pracovního nasazení” v Německu, kam byl odveden v listopadu 1943 jako skoro 18 letý chlapec. Teprve po osvobození z německé okupace mi sestra vysvětlila, jakou osudnou chybu otec udělal, když se při nekonečném soudním sporu o vodu “na kopci” obrátil na okupační úřady o radu a tam mu vrátili někdejší jeho říšské státní občanství s příslibem, že takto jej budou moci vzít proti umíněnému Cejnarovi v ochranu a spor rozhodnout v jeho prospěch. Táta však zapomněl na to, že s ním získává říšké občanství také nezletilý syn Frantík a teprve po tátově návratu z Náchoda doma vznikly rodinné sváry. Maminka a sestra nemohly tátovu taktiku vůči Cejnarovi za cenu ztráty vlastenecké cti ztrávit. A bratr Frantík byl postižen dvojnásob, protože brzy nato musel jako říšský státní příslušník v listopadu 1943 narukovat k německé armádě do kasáren v Trachenberku na polských hranicích. Odtamtud byl přeložen do Ansbachu v Bavořích a odtud dále do Francie, kde na Riviéře v okolí Canes prodělal vojenský výcvik. S jeho chudou znalostí němčiny musel snášet mnohé ústrky. Když asi v září 1944 provedla anglo-americká vojska invazi na francouzské středozemní pobřeží obsazené Němci, nastal útěk německých vojenských jednotek směrem k hranicím Německa, při němž byl bratr Frantík raněn střepinou do nohy. Po zbytek války se léčil po různých vojenských memocnicích v Německu a doma byl nezvěstný. Na otce dolehlo vědomí jeho neprozřetelného činu takovou měrou, že ochuravěl, ale přesto se vydal syna hledat podle dřívější zprávy až na francouzské hranice, kde Frantíka v jedné nemocnici našel.
Koncem války přišel Frantík do amerického zajetí v Bavorsku, kde strávil více nežli rok bez možnosti dorozumět se s československými úřady. Nežli získal repatriační doklady pro návrat do Československa, pracoval ještě určitou dobu u bavorského sedláka a teprve v prosinci 1946 přijel domů.
Po návratu k rodičům měl bratr trestní řízení pro provinění proti národní cti. Po vyšetření všech okolností bylo toto řízení proti bratrovi zrušeno. Totéž řízení bylo zavedeno i proti otci, který dostal pokutu 1.000 Kčs a deset dnů veřejného pokárání v obci. Oběma pak bylo obnoveno československé státní občanství. Otec se bohudík nesnížil k tomu, aby jinak za okupace jakkoliv těžil ze změny svého státního občanství a naopak ještě za okupace pozemek “na kopci” prodal sousedovi Vymetálkovi, aby s Cejnarem nemusel dále jednat o vodě ze studánky. Pokud vůbec s okupačními úřady ještě někdy jednal, pak jen za účelem pomoci některým sousedům či známým, kteří se na něj s plnou otevřeností jako Češi obraceli. Ale i tak zůstal otec již těžce zatrpklý, nešťastný a nemocný a při poslední návštěvě v Lutíně v září 1947 nenašel ani dost síly, aby se mnou o svém nešťastném životním kroku pohovořil. Když se pak ještě u bratra Frantíka objevily neblahé následky na jeho zdraví, zhoršilo to otcův stav natolik, že na podzim 1948 zemřel ve věku 63 let. Jeli jsme s manželkou doprovodit jej na jeho poslední cestě na Nový Hrádek.
Teď budu ještě dále vyprávět o své práci v národním podniku Sigma Pumpy, kde jsem měl možnost sledovat život celé naší republiky a její propojování do světového hospodářství. Poúnorové (1948) užší přimknutí naší republiky k Sovětskému svazu znamenalo přirozeně i orientaci našeho národního hospodářství na jeho trhy, t.j. na jeho suroviny a na jeho potřebu výrobků. Projevilo se to hned v naší první pětiletce 1951-1955 a nejmarkantnější to bylo ve strojírenství. Živě si vzpomínám, jak asi v roce 1950 nebo 1951 ministr těžkého strojírenství Gustav Kliment po návratu z Moskvy sezval na ministerstvo všechny ředitele strojírenských podniků a přečetl jim s obsáhlým slovním výkladem bohatý seznam položek strojírenských výrobků, které Sovětsklý svaz v Československu objedná k dodání v nastávající pětiletce. Náš národní podnik na tomto aktivu již zastupoval nový podnikový ředitel Václav Grubner, dosavadní vedoucí výroby ze závodu Hranice a já jsem jej doprovázel jako vedoucí prodejní skupiny průmyslových čerpadel. Našeho podniku se týkaly 2 položky: jedna představovala 100 kusů těžkých pístových čerpadel jednoho typu na surovou ropu s převodovou skříní a s hnacím Dieselmotorem o výkonu 500 k, která asi byla určena pro dálkové naftovody. Druhá položka obsahovala asi 300 odstředivých krakovacích čerpadel 6 typů pro naftové frakce o teplotě do 420 stupňů C, s hnacím elektromotorem nevýbušného provedení. Čerpadla měla být vyrobena podle sovětských výkresů, hnací motory i převodová skříň k Dieslům měly být naší konstrukce.
Ministr Kliment jako bývalý odborářský funkcionář a novinář mluvil o projednávaných těžkých strojích pro SSSR tak barvitě (např. že krakovací čerpadla při udané teplotě naftových frakcí budou za provozu světelně zářit apod.), že jsme se s ředitelem Gruberem, který také s podobnými stroji nebyl ani teoreticky seznámen, vrátili z Prahy plni starostí. Tuto starost jsme přenesli i na vedoucí pracovníky ze základního závodu v Lutíně, který byl předvídán jako výrobce těchto nových typů čerpadel. A velká část nejschopnějších techniků a dělníků v Lutíně pak také skutečně musela získané veliké první sovětské zakázce věnovat nejlepší svůj um, ale nejen to, museli se všichni ještě naučit mnohému dosud nepoznanému. Jako například navařování žáruvzdorné nerezavící slitiny Sormait na těsnící kruhy oběžných kol krakovacích čerpadel aj. Ukázalo se, že v ČSR máme skutečně schopné strojaře a huťaře, vždyť tento naprosto nám neznámý Sormait dovedly Škodovy závody v Plzni pro Lutín ve svých hutích vytavit a Výzkumný ústav svařečský v Bratislavě za přispění Dr. Čabelky naučil lutínské svařeče Sormait elektricky navařovat.
Naši konstruktéři při překreslování sovětských výrobních výkresů krakovacích čerpadel pro výrobu podle čs. norem a zvyklostí zjistili podle některých nesrovnalostí, že v SSSR podle oněch výkresů dosud vyráběno nebylo, nýbrž že se jednalo o konstrukce krakovacích čerpadel americké firmy Ingersol Rand, která za druhé světové války zřejmě tato čerpadla dodávala do SSSR v rámci tehdy uzavřené spojenecké smlopuvy. A tak naši pumpaři skutečně museli při výrobě těchto čerpadel v neuvěřitelně krátké lhůtě složit obtížnou maturitu z náročné výrobní technologie. V mnou vedené prodejní skupině čerpadel jsme se také mnohokrát zapotili a nastavili mnoho večerů, abychom se vyrovnali s mnoha problémy při projednávání potřebných nevýbušných elektromotorů z MEZ Frenštát p. R., Dieslů ze Škodovky na Smíchově a převodovky ze Škodovky v Plzni a při studiu všech složitých technických i obchodních podmínek této stamiliónové zakázky. Zde musím vzpomenout na nejobětavějšího svého spolupracovníka Frantu Katrušáka, houževnatého rodáka z Valašska, který vedl oddělení pro styk s podnikem zahraničního obchodu Investa – Kovo – Strojexport v mé prodejní skupině. Lutín vzhledem k této zakázce získal státní dotaci na výstavbu další těžké výrobní haly (provoz 5), která ovšem byla dostavěna až už celá zakázka popsaných těžkých čerpadel byla téměř splněna. Dělníkům i technikům se práce na těch čerpadlech tak zalíbila, že se pak prodejní skupina spolu s podnikem zahraničního obchodu pokoušely získat ze SSSR další zakázku. Avšak nepovedlo se to zdaleka v takovém rozsahu, neboť SSSR nám zadal opět jiný sortiment náročných dodávek čerpadel. Mezitím nastalo i kratší období nedostatku zákazkové náplně pro těžký provoz 5 v Lutíně, takže výroba musela přijmout kooperační práce pro těžké naftové motory ČKD (lodni Diesly pro SSSR).
V letech 1948 a 1949 ještě za podnikového ředitele Ing. V. Malíka se na podnikovém ředitelství národního podniku Sigma Pumpy a v základním závodě Lutíně vyskytly hlasy zaměstnanců, podporované zejména politickými funkcionáři, aby se podnik rozloučil se starou obchodní značkou (trojzubcem) a s názvem Sigma. Bylo vytýkáno, že příliš připomínají bývalé soukromé vlastníky podniku a shodný název že užívá Sigmundy založená továrna ve Velké Británii. Podnikový ředitel vypsal soutěž na nový název i znak národního podniku, ale po jejím vyhodnocení došlo jen k malé změně a sice, že z názvu bylo vypuštěno slovo “Pumpy”. Podnik pak převzal název Sigma Olomouc. Neptunský trojzubec jako znak podniku zůstal zachován.
S příchodem Václava Grubnera z Hranic do funkce podnikového ředitele se bohužel autorita vedení celého národního podniku oslabila. Narušila se koncepce dalšího rozvoje podniku. Tak například k 1. říjnu 1953 bylo podnikové ředitelství v Olomouci rozpuštěno a závody Lutín, Hranice a Olomouc-Hodolany se osamostatnily. Jejich koordinace v zájmu řízení celistvosti výrobního oboru čerpadel připadla nadřízené hlavní správě, které tehdy byly na ministerstvech v Praze zřízeny, každá pro několik oborů. Pracovníci podnikového ředitelství v Olomouci se rozdělili do jednotlivých závodů, většinou do těch, z nichž do Olomouce přišli. Já jsem se svou prodejní skupinou přešel téměř kompletně zpět do Lutína, malá část mých spolupracovníků se vrátila do Hranic. Toto roztříštění podniku a oslabení vedení celého oboru čerpadel, doprovázené nadto ještě častým střídáním podnikových ředitelů, zabrzdilo rozvoj celého oboru po řadu dalších let. Myslím, že teprve příští celostátní reorganizace průmyslu započatá asi po 10 letech zřízením generálního ředitelsatví pro jednotlivé obory průmyslu v každém odvětví přinesla opět šťastnější organizační strukturu pro znárodněný průmysl. Tak vzniklo i v Olomouci opět centralizované řízení pro obor čerpadel, rozšířený o armatury, jenže v mezitím uplynulé době byla ztracena jak původní budova ředitelství Sigmy, tak mnoho dobrých zásad racionálního administrativního aparátu a ústředního prodeje. Dnešní generální ředitelství se již vyznačuje podle zkušeností mé generace přebujelým úřednickým aparátem.
Ještě před zrušením společného podnikového ředitelství v Olomouci si podnikový ředitel Grubner vynutil reorganizaci ústředního prodeje v tom směru, že všechny čtyři prodejní skupiny a nová skupina projekční byly podřízeny nově jmenovanému vedoucímu celého prodejního útvaru, aby ředitel mohl jednat pouzem s ním. Tímto vedoucím prodeje se stal nejstarší z nás skupinařů Ludvík Handl, který zároveň nadále vedl svou dosavadní skupinu živnostenských čerpadel. Dobře jsme spolu vycházeli a dodnes jsme dobrými přáteli, i když jsme později oba ještě prošli každý jinou existenční dráhou.
Po rozdělení dosavadního národního podniku na tři samostatné podniky Sigma Lutín, Sigma Hranice a Železárny Petra Bezruče Olomouc-Hodolany (nyní opět Sigma Olomouc) se náš kolektiv pracovníků prodeje po přestěhování do Lutína s Ludvíkem Handlem rozloučil. Handl se vzdal funkce vedoucího prodeje a přešel do plánování výroby. Jeho funkci převzal Jaroslav Chudoba, který ovšem problematiku prodeje neznal, protože dosud pracoval v konstrukci nástrojů. Byl synem bývalého řeznického živnostníka z Lutína a funkci si vysloužil výlučně politickou angažovaností v KSČ. K podřízeným se choval dobře a já jsem s ním korektně spolupracoval, protože jsme se znali z dřívějších let jako spoluhráči odbíjené a nyní jsem mu byl při výkonu jeho funkce maximálně nápomocen radou v každé složitější situaci, protože mi záleželo nadále na dobrém jménu celého obětavého prodejního kolektivu.
Do tohoto období první pětiletky spadají i mé pracovní cesty do zahraničí. Byl jsem sice již předtím podnikem vyslán na zahraniční veletrhy a sice v roce 1947 do Lipska a v roce 1949 do Poznaně, ale tehdy jsem ještě mnoho nových poznatků z oboru čerpadel nepřivezl, byla to jen smutná podívaná, jak se válkou rozbitá Evropa těžko vzpamatovává z válečné katastrofy. Ani západní Evropa na těchto veletrzích ještě nepředváděla svá čerpadla.
Zde se musím nejprve zmínit o organizaci exportu. Za dva roky po znárodnění průmyslu byl od 1. ledna 1947 zřízen státní monopol zahraničního obchodu, postupně pak byly utvářeny jednotlivé podniky zahraničního obchodu podle oborů a pro jejich řízení ustaveno ministerstvo zahraničního obchodu. Vzpomínám si na velký aktiv, který tehdy nový ministr zahraničního obchodu Löbl na Nový rok uspořádal v Praze za účasti podnikových ředitelů exportujících výrobních podniků a pracovníků prodeje. Našeho ředitele Ing. V. Malíka jsme doprovázeli kolega Gusta Loveček, tehdejší vedoucí našeho exportního oddělení, a já. Společně jsme pak vybojovali, že i pro převedení exportního oddělení do podniku zahraničního obchodu se pracovníci nemuseli stěhovat do Prahy (ani tam nebylo bytů) a zůstali v prostorách Sigmy v Olomouci při našem celopodnikovém prodeji, což mělo zvlášť pro začátky nesmírné výhody v bezprostředním styku s výrobou, s podnikovým plánováním, technickými útvary podniku atd.
Když se však v roce 1953 ústřední prodej Sygmy a podnikové ředitelství rozpustily zpět do hlavních závodů Lutín, Hranice a Olomouc-Hodolany a z těchto byly utvořeny samostatné národní podniky, nebylo již možné detašované oddělení čerpadel Strojexportu v Olomouci udržet. Bylo tedy přeloženo do Prahy, ovšem pouze s několika dosavadními, do Prahy pak dojíždějícími pracovníky, a plně se projevily nevýhody prodeje odtrženého od výroby a od technických útvarů podniku, kde se jedná o kusově vyráběné nebo projektované stroje a příslušenství k nim.
Strojexport se pak snažil obtíže ve své málo úspěšné práci v oboru čerpadel řešit “vypůjčováním” technicko-obchodních a konstrukčních pracovníků z výrobních podniků pro funkci technických informátorů na zahraničních veletrzích a pro účast na individuálních obchodních a obchodně-technických jednáních se zahraničními zájemci jak v zahraničí, tak při jejich návštěvách v ČSR. Mne si Strojexport takto začal vypůčovat jako jednoho z prvních, protože jsem patřil mezi pamětníky vývoje celého výrobního programu oboru čerpadel a měl jsem i bohaté zkušenosti z obchodně-technické i projekční činnosti při prodeji a dodávkách celých soustrojí a částečně i celých čerpacích stanic. Kromě toho mi byla ku prospěchu i dobrá znalost němčiny a částečná znalost ruštiny, angličtiny a francouzštiny (také jsem se kdysi asi 1/2 roku na začátku okupace v Lutíně učil španělsky u prof. Farini). Šlo-li o složité investiční celky, vypomáhal zkušený Ing. Antonín Berka ze Sigmy Hranice. Na dvou takových akvizičních cestách jsme dokonce ředitele skupiny čerpadel Strojexportu Otakara Dědka doprovázeli oba (v Jugoslávii a v SSSR).
Tak jsem se v září-listopadu 1954 podíval do Syrie a Libanonu, v roce 1955 do Kodaně, v roce 1957 do Jugoslávie a do SSSR (Moskva a Uzbekistan). V Libanonu jsem se sešel s manželem mé švagrové Helenky – Chaficem Kaaké (Helenka tam bohužel v té době ještě nebydlela, byla ještě se svým synkem Riádem-Rajmundem od března 1954 ve Švýcarsku a do Libanonu přijela až po ovdovění v roce 1957), který mi v Bejrútu po několik večerů dělal společníka a také mě provedl tamním kasinem v pohoří Libanonu. Na tuto cestu do Blízkého Orientu vzpomínám vedle návštěvy Uzbekistanu (města Taškent, Jang Joul, Samarkand, řeky Syr-Darja, Čirčik na úpatí Pamiru s jeho kaskadovými hydroelektrárnami, Hladová step zúrodňovaná vodou ze Syr-Darji zejména pro bohaté bavlníkové plantáže) nejvíce. V Syrii jsem navštívil několik míst v okolí Damašku, města Homs a Hama, kde dosud pracuje veliké zavodňovací kolo z doby Římanů, řecko-katolický klášter v Seidnaya ze 6.-7. století n.l. a mnoho památek v samém Damašku, včetně vzácného sídla bývalého tureckého místodržitele, Umaydovy mešity z 8. století, okna Sv. Pavla ve zbytcích starého opevnění aj. S kolegou Ing. Urbanem jsme také pracovně navštívali saudsko-arabského královského velvyslance v tamním jeho sídle. Nádherný byl také letecký návrat z Bejrútu za slunného dne nad Tureckem, nad Řeckem s pohledem na Atheny s Akropolí a přistáním na tamním letišti, nad Středozemním mořem a Itálií s přistáním na římském letišti, pak s přistáním na pobřežním letišti ve francouzské Nie a přeletem nad NSR do holandského Amsterodamu. Pobyt 3 dny v Amsterodamu bez pracovních úkolů a konečný návrat opět letadlem do dušičkové Prahy 3. listopadu 1954 byly završením této mé nejkrásnější 49-denní pracovní cesty do ciziny. V Libanonu jsme společně s Ing. Jiřím Urbanem ze Strojexportu a Jardou Nétkem z Lutína (jemuž o 20 let později byla Sýrie osudná – zemřel tam ve svých 52 letech na infarkt) oslavili mimořádným způsobem náš tehdy ještě nepracovní státní svátek 28. října celodenním koupáním na bejrutské pláži Středozemního moře. Byla již místními plavci i hosty opuštěná, ale nám teplota vody 24 stupňů C a vzduchu 26 stupňů C vyhovovala dobře. Také na vzácné fénické a řecké vykopávky v libanonském Byblosu a na zachovalé zříceniny křižáckého hradu z 11. století v Tripoli nezapomenu, stejně jako na nádherné plantáže banánovníků a pomerančovníků. Na všechny tyto zahraniční cesty mám uschovány památky, hlavně obrázky, pohlednice a turistické brožury.
V roce 1954 jsem jako člen technické komise pro čerpadla při našem ministerstvu těžkého strojírenství procestoval NDR. Navštívili jsme s doprovodem zástupce německého ministerstva všechny jejich hlavní výrobní závody čerpadel, jakož i vývojový ústav čerpadel a dmychadel, vedená nositelem Národní ceny NDR vrch. ing. Weissledarem. Tento graduovaný vědecký pracovník byl pak asi za 1/4 roku na oplátku návštěvou v Sigmě Lutín a já jsem byl pověřen jej u nás provádět a dělat mu tlumočníka při jednání s našimi techniky. Záviděl nám tehdy naši novou těžkou výrobní halu (provoz 5) s velikou zkušebnou, ale zároveň se kriticky vyjádřil o jejím nedostatečném využití. Také jsem jej doprovodil do našeho olomouckého divadla na operní představení.
Účelem zájezdu zmíněné čsl. technické komise pro čerpadla bylo navázání kontaktů obou ministerstev pro zahájení spolupráce ve vývoji čerpadel a dělba výrobních programů. Při jednáních a zápisech jsem se dobrovolně ujal funkce tlumočníka, protože tlumočník připravený německou stranou nebyl z oboru čerpadel a bylo obtížné pružně pokračovat v jednáních. Výsledkem tohoto 14-denního pobytu v NDR byla řada návrhů pro čsl. a německou vládu, avšak já jsem se již v Sigmě výsledků těchto prací nedočkal. Politická místa zřejmě v té době teprve nabírala dech pro daleko později započatou koordinaci hospodářských plánů států Rady vzájemné hospodářské pomoci. Tehdejší naše jednání nám Němci zpestřili víkendovým zájezdem k Baltskému moři, kde jsme se 15. srpna celý den pěkně mohli koupat v přímořských lázních Zinnowitz na poloostrově Usedom. Večer předtím jsme tam ještě byli hosty na pěkném pěvecko-hudebním večeru.
V roce 1956 jsem byl na popud ministerstva těžkého strojírenství vyslán na veletrh v Lipsku jako člen jiné ministerské komise, která měla urychleně projednat dovoz strojírenských výrobků z NDR pro zaplacení dodávky čsl. zbraní. Vybral jsem takové sortimenty čerpadel, pro které bychom v Sigmě měli okamžitě použití na dosud nerozpracované zakázky, jakož i sériové výrobky pro soukromníky. Z dodávek čerpadel ze strany NDR však sešlo, Němci pravděpodobně našemu zahraničnímu obchodu nabídli jiné sortimenty výrobků.
Naše republika prodělávala tehdy podobně jako ostatní socialistické státy obtížné období. Zajímejte se v historické literatuře o tento časový úsek dějin naši socialistické republiky, pak lépe pochopíte v jakém prostředí vyrůstali vaši rodiče a pracovali jsme my, prarodiče. Seznámíte se s kultem osobnosti J. V. Stalina, s projevem tohoto kultu v naší republice v letech 1949-1954, kdy v politických procesech byla protiprávně odsouzena, a z nich i část popravena, velká řada předních politických a hospodářských představitelů našeho politického života a národního hospodářství. Nato navazovala i takzvaná “studená válka” kapitalistického Západu proti socialistickému táboru, vojenské povstání v sousedním Maďarsku v roce 1956, neklid v Polsku a u nás potíže s dalším rozvojem národního hospodářství, které jsme silně pociťovali i v našem národním podniku Sigma Lutín, zejména v letech 1955-1958. Zahraniční obchod vázl i když se dobývání zahraničních trhů všeobecně začala věnovat větší péče. Strojexport například chtěl z našeho podniku v roce 1955 získat několik zkušených pracovníků do zahraničních obchodních oddělení při čsl. velvyslanectví. Tehdy byla i mně učiněna nabídka, abych nastoupil na 3 roky do Argentiny. Manželka mohla jet se mnou, syny jsme však měli dát do nějaké internátní školy u nás v republice. Pepkovi bylo tehdy něco přes 14 let, Jarkovi 11 let. Při zvážení tohoto odloučení od dětí a mého zdravotního stavu jsme se s manželkou rozhodli negativně. Toto své stanovisko jsem vysvětlil zástupcům ministerstva zahraničního obchodu, kteří si mě pozvali na pohovor na krajský výbor KSČ v Olomouci (tehdy byla asi do roku 1960 Olomouc krajským městem pro Severomoravský kraj, k němuž ovšem nepatřilo Ostravsko, Lašsko a Valašsko) k tajemníkovi Miroslavu Čapkovi. Po létech jsem byl na pochybách, zda tehdejší mé rozhodnutí bylo správné, protože při přeložení do zahraničního obchodu bych se případně byl mohl vyhnout pozdějším úkladům, které proti mně zosnovali někteří podřízení spolupracovníci v Lutíně. A tím by i pravděpodobně i naši chlapci měli snadnější vstup do života. Co ale při řízení našeho osudu je rozhodující?
Zároveň se mnou tehdy obdržel takovou nabídku mně podřízený kolega Ing. Drahomír Petrů (bydlí nyní jako důchodce v Brně a na Vysokém učení technickém ještě brigádnicky přednáší na katedře čerpadel), avšak do Káhiry. Protože měli s manželkou jen malou dcerku v předškolním věku, přijali nabízené místo. Prožili tam však velmi rušný a riskantní úsek života, protože po znárodnění Suezského průplavu republikánskou egyptskou vládou v červnu 1956 britsko-francouzsko-izraelská armáda vstoupila do Egypta a bombardovala i Káhiru. Ing. Petrů s rodinou a ostatní personál čsl. velvyslanectví byli přesunuti včas do sousedního Sudánu (do hlavního města Chartum), odkud se pak vrátili do vlasti. Ing. Petrů se pak již do Egypta ani do Sigmy Lutín nevrátil a našel si pracoviště v Brně.
Ministerstvo strojírenství vyměnilo po Václavu Grubnerovi v Sigmě Lutín do roku 1955 ještě asi dvakrát podnikového ředitele, pak nám přechodně postavilo do čela podniku svého zvláštního zplnomocněnce. Ten měl za úkol vyhledat z vlastních pracovníků podniku ředitele a k němu skoro celou novou garnituru vedoucích pracovníků. Tak jsem se stal po létech znovu vedoucím celého prodeje, funkci jsem převzal dnem 1. března 1955 od Jaroslava Chudoby. Za měsíc nato jsem byl na požádání Strojexportu vyslán jako technický informátor na veletrh v Kodani a když jsem se 13. dubna vrátil letadlem přes Berlín do Prahy, čekalo mě velké překvapení. Měl jsem tam vzkaz, abych se hned dostavil k řediteli hlavní správy 5 ministerstva strojírenství. Jmenoval se Josef Řehák a znal jsem se s ním dobře z jeho častých návštěv v Lutíně a z mých návštěv na hlavní správě v Praze. S odvoláním na mnohá doporučení z Lutína a na mé dosavadní výsledky práce mě přiměl k tomu, abych přijal funkci hospodářského náměstka ředitele v národním podniku Sigma Lutín. Dne 21. dubna 1955 jsem pak obdržel jeho jmenovací dekret a svou funkci vedoucího prodeje jsem dnem 1. května 1955 předal dlouholetému spolupracovníkovi z exportu čerpadel Jaroslavu Malíčkovi.
Podnikovým ředitelem byl v tutéž dobu jmenován můj o tři roky starší přítel Václav Bartoška, zaměstnaný v závodě od začátku okupace (když byla rozpuštěna čsl. armáda, v níž byl důstojníkem pro technické služby).
Do svěřeného mně hospodářského úseku patřil prodej a jeho sklady, nákup a jeho sklady, financování, hospodářsko-sociální oddělení (závodní jídelna, závodní ošetřovna a péče o pracující), závodová doprava včetně železniční vlečky a právní oddělení.
I v několika dalších hospodářských a technických funkcích byly provedeny kádrové změny, jak se jednoduše říká výměně vedoucích pracovníků.
Nové vedení podniku mělo od počátku těžkou pozici, protože se všeobecně čekalo, že nynější garnitura dlouholetých zaměstnanců dokáže podnik zbavit mnohaletých bolestí: chronického nedostatku nakupovaných odlitků ve správné skladbě pro široký výrobní program (chyběly stovky tun různých náročných odlitků ze šedé litiny i lité a legované oceli), opožděného získávání elektromotorů a jiných hnacích strojů a armatur (chyběly stovky nejrůznějších elektromotorů k vyrobeným již čerpadlům apod.). Podnik nebyl schopen dodržovat sjednané, i když dlouhé dodací lhůty, popř. odvádět ani dostatečný objem kompletovaných výrobků odpovídající plánované hodnotě vyrobeného zboží a finančnímu plánu. Tak bylo častým zjevem, že jsme museli s ředitelem Bartoškou spolu jet až k ministrovi nebo k jeho náměstkovi žádat o výjimky z pravidel pro výplaty mezd apod. Také jsme měli audienci u generálního ředitele Státní banky v Praze, kontrolní úředníci olomoucké pobočky Státní banky byli v Lutíně týdenními hosty. Naše nervy trochu uklidňovala okolnost, že ministrem těžkého strojírenství byl tehdy Jan Bukal, někdejší konstruktér nástrojů v závodě Chema v Lutíně, znal jsem se s ním sice méně, ale snažil se nám Sigmákům maximálně pomoci. Také se mi jednou nabídl, že mi pomůže svým tlakem na podnikové ředitele dodavatelských sléváren a u výrobců elektromotorů zlepšit zpoždění dodávek pro Sigmu Lutín. Zorganizoval jsem v podnikovém nákupním útvaru zpracování přehledů, sám jsem se poslední noc před svolaným aktivem ředitelů účastnil kontroly a pak jsem zasedl ve Společenském domě v Lutíně na jevišti vedle ministra, aby z jednotlivých ředitelů vynucoval dohnání zpoždění dodávek a vyšší disciplinu v plnění sjednaných smluv. Nebyl jsem však výsledkem nadšen, protože dodavatelé se často oháněli podobnými objektivními příčinami, s jakými se potýkala Sigma sama, a v několika případech odkryli i naše vlastní administrativní nebo technické nedostatky. Náprava se pak dostavila jen částečně, neboť situace Sigmy byla vlastně odrazem celostátních rozvojových problémů. Těch neubývalo a musel se jimi konečně zabývat i Ústřední výbor KSČ na zvláštním zasedání 27. a 28. února 1957.
V kolegiu podnikového ředitele jsme začali docházet k názoru, že podnik s tak velkou potřebou kusově formovaných odlitků by měl být vybaven vlastní výrobou modelů a vlastní slévárnou. Dokazovala to i zkušenost i se slévárnou Železáren Petra Bezruče, která při budování patřila do společného národního podniku Sigma Olomouc. Po osamostatnění má složitější dodavatelsko-odběratelské vztahy k ostatním podnikům Sigma a projevilo se to i na horším plnění dodávek. Po těchto rozborech a zkušenostech jsme ve vedení podniku začali připravovat pro nadřízené ministerstvo návrh na povolení stavby nové ruční slévárny s roční kapacitou 15.000 t šedé litiny. Dnes je tato slévárna s modelárnou již mnoho let v provozu a Sigma Lutín má snad aspoň na tomto úseku zlepšeny své výrobní podmínky.
Rezoluce Ústředního výboru KSČ ke zvýšení efektivnosti čsl. národního hospodářství, která byla zveřejněna po dříve již zmíněném zasedání konaném 27. a 28. února 1957, byla v Lutíně velmi studována v kolegiu podnikového ředitele, protože se hluboce dotýkala právě našich problémů. Pak byla podrobně projednávána na dílčích schůzích závodních organizací. Mám založen svůj referát k této rezoluci, který jsem 19. března 1957 přednesl na takové vnitrozávodní schůzi hospodářského úseku. Tehdejší analýza ukazuje na účinek “studené války” vedené proti socialistickému táboru a vidí východisko a cestu k řešení v lepším odhalování, mobilizaci a využívání všech zdrojů a rezerv našeho hospodářství pod heslem “dosáhnout maximální efektivnosti v celém národním hospodářství”. Tehdejší rezoluce se v mnohém podobá těmže problémům našeho hospodářství, které například chceme řešit i letos nedávno zveřejněným “Opatřením pro zvýšení úrovně řízení národního hospodářství”. Ministr Státního plánovacího úřadu, člen ÚV KSČ Jaromír Dolanský v roce 1957 vytýkal strojírenství nízkou technickou úroveň výrobků a technologie výroby, vysokou spotřebu materiálu, zejména oceli a barevných kovů, nedostatečné využívání plastických hmot a hliníku, vysokou pracnost výrobků v důsledku nedostatečného prosazování mechanizace výroby a normalizace, vysoké výrobní náklady a dlouhé dodací lhůty, zdlouhavé zavádění nových výrobků do výroby aj.
Nám, kteří jsme za doby naší první republiky ve třicátých letech – i když nezkušení – mohli zblízka sledovat způsob řízení podniku a pružnost výroby např. u Sigmundů, se návod ÚV KSČ ke zvýšení efektivnosti národního hospodářství jevil rovněž naprosto potřebný a správný. Předpokládal totiž zároveň rozšíření pravomoci podniků, která se měla opírat o podstatně vyšší aktivní účast všech pracujících na řízení prostřednictvím odborové organizace. Úloha hmotné zainteresovanosti pracujících v podniku na výsledcích hospodářské činnosti podniku měla nabýt nového významu zrušením t.zv. ředitelských fondů a vytvořením podnikových fondů pracujících, o jejichž rozdělování bude spolurozhodovat odborová organizace. V takových podmínkách se očekávalo upevnění soudružské spolupráce a kolektivní soudržnosti, neboť nové podmínky měly pracovníky podniků nutit, aby se nestarali jen o svou individuální mzdu.
Dnes po 23 letech jako důchodce shledávám, že se ani nám tehdy aktivním zaměstnancům, upřímně hledajícím nejúčinnější způsob nápravy zjišťovaných nedostatků, ale ani hospodářským a politickým pracovníkům nastouplým po nás nepodařilo zdaleka zaostávání našeho průmyslu zastavit. Ten “zádrhel” je asi hlubší povahy a snad se některé další generaci podaří jej rozluštit. Pokusů od doby znárodnění již bylo hodně. Je to jen důkaz, že řídit lidskou společnost v širokých souvislostech je podstatně těžší, nežli řídit jen jednotlivé kolektivy, byť sebevětší, které pracují za mzdu v pevně organizovaných podnicích, útvarech apod.
Syn Pepek, který má dnes již vlastní dlouholeté zkušenosti z práce vykonávané v průmyslovém řídicím aparátu, mě navádí, abych na tomto místě své kritické vzpomínky rozšířil o konkrétnější návrhy, v čem by bylo možno hledat účinnější kroky ke zlepšení funkce našeho průmyslu, který je páteří celého národního hospodářství. Na to si však nemohu troufat, chybí mi znalost důležitých vnitrostátních a mezinárodních souvislostí a závislostí a zejména bych si nevěděl rady s problémem, jak “vzbudit” v dnešních už socialisticky vychovaných lidech tolik pracovní, tvůrčí a rozhodovací iniciativy, odvahy a výkonnosti, kolik jí měli za mého mládí tehdejší samostatní podnikatelé, ať továrníci nebo malí živnostníci a řemeslníci. Ti k podobné pracovitosti vedli i své zaměstnance mé generace a byli nám většinou pracovním příkladem, to bych už o značné části dnešních vedoucích nemohl bez výhrady tvrdit. V socialismu jsme tyto výkonné a iniciativní, více či méně samostatné jednotlivce nahradili na některých stupních řízení kolektivními a tím anonymními a zároveň těžkopádnějšími orgány. Tehdy šlo o to, odnaučit dravé podnikatele egoismu, svévoli a vykořisťování, dnes je zase důležité, aby si socialistické instituce, t.j. jednotliví jejich vedoucí a pracovníci osvojili podnikatelskou způsobilost, ovšem bez oněch negativních vlastností mnohých dřívějších soukromých podnikatelů. Dokážeme-li takto usměrnit lidský rozum a zároveň i charakter mravní, pak by výsledky práce mohly být lepší, samozřejmě za předpokladu, že z nich jejich tvůrci budou mít prospěch. Ukončím tyto úvahy přiznáním, že jsme tedy vám mladým našim nástupcům ponechali ještě dost a dost problémů k řešení.
Na období vykonávání funkce hospodářského (tehdy se také nazýval “obchodně-administrativním náměstkem) náměstka podnikového ředitele v Lutíně tedy nemám pěkné vzpomínky. Po takové kariéře ani titulu jsem netoužil. Rodině to také nic nedalo, protože platově byly tehdy tyto funkce hluboko podhodnoceny. Přitom jsem přišel o zajímavou technickou práci v prodeji, kterou jsem měl neobyčejně rád a měl jsem v ní zjevné výsledky. Navíc celé vedení podniku vzhledem k rozcházejícím se názorům na řešení problémů bylo téměř na štíru s hlavním ředitelem hlavní správy 2 na ministerstvu strojírenství Josefem Kmoníčkem. Já jsem zvlášť často nedovedl být lhostejným k jeho rozhodnutím, protože jsem pracovní podmínky závodu i problematiku oboru čerpadel znal příliš detailně. To v podobných situacích ve styku s nadřízenou byrokracií může být velkou nevýhodou. Kromě toho jsem ani politickému (celozávodní výbor KSČ) a odborovému orgánu (závodní výbor ROH) v závodě nedovedl projevovat vděčnost za svěřenou mi funkci, protože v mém úseku pracovali jako vedoucí na nižších stupních podobně zkušení pracovníci jako já a všichni jsme společnou káru táhli tak poctivě, obětavě a zasvěceně, že jsme ani nehledali u politických a odborářských složek velkou pomoc. S odstupem doby a po další životní praxi ovšem poznávám, že to působilo jako podceňování “vedoucí úlohy strany”, i když ani já ani mně podřízeni vedoucí útvarů takové úmysly určitě neměli, vycházeli jsme ale většinou ze staré školy řízení, absolvované v době soukromého podnikání.
Takový pohled na mou práci náměstka a práci mých nejbližších spolupracovníků zřejmě ještě posilovali ti z mladších podřízených, kteří byli již od roku 1945 angažováni v politických funkcích v KSČ a domnívali se, že mají nárok na preferenci při pracovním zařazování i při svých menších odborných znalostech a pracovních zkušenostech. Já jsem v celém svém dosavadním životě na podobné úlevy nebyl zvyklý a neměl jsem pro ně pochopení. Tím jsem si zřejmě několik podřízených znepřátelil, i když mi to nikdo z nich nedal najevo. Postarali se anonymně o to, aby sestavili asi 6 událostí z mého života do naprosto pokřiveného zrcadla, prohlásili mě za oblíbence bývalých majitelů podniku Sigmundů (s poukazem na poskytnutou mi půjčku na rodinný dům) a prosadili tyto podklady do “kádrového materiálu”. Důsledkem bylo mé odvolání z funkce náměstka dopisem nového podnikového ředitele Antonína Hammera ze dne 25. října 1957. Jak bylo tehdy naše pracovní právo labilní (zákoník práce byl parlamentem schválen až v roce 1965), dokazuje i to, že jmenovací dekret do funkce jsem dostal z nadřízeného ministerstva, ale při odvolání z funkce stačil podpis podnikového ředitele, který mě znal necelý 1/4 roku.
Asi z podobných důvodů (neznám detaily) ztrátili důvěru i někteří další členové kolegia podnikového ředitele. Také ředitel Václav Bartoška byl předtím v červenci odvolán z funkce a přešel do funkce vedoucího výroby v Lisovnách nových hmot, n.p. Lutín (které se mezitím oddělily od Sigmy). Ostatní přešli do jiných funkcí v podniku, popř. jiných národních podniků v okrese Olomouc. Já jsem až do konce roku 1957 předával svou funkci svému nástupci Josefu Bednárkovi, kterého si nový ředitel Antonín Hammer jako svého bývalého spolupracovníka od Baťů vyžádal z ministerstva strojírenství. Obor čerpadel pochopitelně neznal, ale byl velmi zkušeným nákupčím a zakousl se do funkce náměstka s velikou vervou a pracovní obětavostí. Když se se mnou po několika letech sešel zdravotně velmi postižený, litoval, že se tehdy v roce 1957 dal nalákat do tak náročné funkce v podniku, který má tak složitý výrobní program. Dlouho si v té funkci také nepobyl.
Na Nový rok 1958 mě podnikový ředitel vyslal do pobočného závodu Závadka nad Hronom jako asistenta na pomoc tamnímu řediteli závodu. Podobnou funkcí ve výrobním úseku byl tam zároveň pověřen můj dobrý známý výrobní dispečer Oldřich Pospíšil. Bydleli jsme tam spolu ve svobodárně a ve volných dnech jsme poznali krásnou zimní přírodu v okolí (vesnice Helpa, Červená Skala, městečko Švermovo, Stratená a Ladovou jeskyní, město Brezno n.Hr.). V sobotu 18. ledna 1958 jsem ze Závadky odjel navštívit rodinu. Večer jsme s manželkou navštívili ples na Společenském domě (však to byl asi poslední náš ples v životě) a tam mi kolega Josef Hruška, můj bývalý podřízený, vedoucí zásobování, sdělil, že i on bude do 2 dnů zproštěn funkce a že nás asi sedm dlouholetých zaměstnanců bude do 3 dnů propuštěno ze závodu. Nato v pondělí skutečně započala v celozávodním výboru KSČ za účasti individuálně přizvaných postižených dlouho a tajně připravovaná “třídně-politická prověrka pracovníků podle směrnic ústředního výboru KSČ”. Já jsem přišel na řadu odpoledne a bylo mi přečteno hodnocení, které prý vypracovala speciální komise určená okresním výborem KSČ za předsednictví anonymního funkcionáře z cizího národního podniku v okrese (v našem případě snad byl z n.p. Moravia, Mariánské Údolí). Obvinění mě šokovala, protože všech asi 6 bodů představovalo buď překroucené skutečnosti anebo naprosto vymyšlené události. Pro mou obhajobu však podnikový výbor neměl sluchu, naprostá většina členů se k jednání vůbec nevyjádřila, za výbor mluvili hlavně 2 členové, Alois Pavlíček z Čech pod Kosířem (po roce 1948-49 byl několik let v době smutně proslulých politických procesů náměstkem ministra vnitra v Praze, pak se zase s pocuchanými nervy vrátil zpět do závodu) a Alois Richtr ze Slatinic, kteří nepřipustili pochybnost ani svědectví o sepsaných mých vinách a o oprávněnosti usnesení pro mě anonymní prověřovací komise.
V úterý 21. ledna 1958 jsem byl v 8 h. pozván k podnikovému řediteli Hammerovi, který mi za přítomnosti vedoucího kádrového útvaru Josefa Dvorského předal písemnou výpověď z pracovního poměru pro ztrátu důvěry podle § 34, čís. 1 zákona čís. 154 z roku 1934 s přáním, abych do 12. hodiny poledni opustil závod. Termín odchodu jsem pochopitelně zkrátil, ale když jsem téměř po 29 letech třebčínskou (zadní) vrátnici opouštěl Sigmu, neubránil jsem se slzám.
