Za manželku jsem si vybral Jarmilu Špundovou z Lutína, kterou jsem poznal již jako mladík na tanečních zábavách a na místních plesích. Moje vážná známost s ní trvala před sňatkem více nežli 4 roky. Naším prostředníkem v té době byla její spolužačka Máňa Spurná, která pracovala u Sigmundů v mé blízkosti a byla mi korektní kolegyní. Vdala se v létě roku 1936 za mého přítele Miroslava Tejchmana a já jsem jim byl jako voják v hodnosti svobodníka za družbu spolu s Tejchmanovou sestrou Mařenkou z Prahy.
O naší svatbě jsem se zmínil ke konci předešlé kapitoly. Konala se v rušném, pro naši vlast v osudném období. Tehdejší neklidné dny vlastně pak provázely celý náš další život.
První významnou událostí po svatbě pro mě bylo mé jmenování vedoucím sloučeného korespondenčního a nabídkového oddělení podniku Sigmund Pumpy pro celý výrobní program čerpadel dnem 1. ledna 1939. Znamenalo pro mě jakési oficiální uznání mé dosavadní práce v Lutíně, ale zároveň i větší odpovědnost a nové povinnosti, které má vedoucí pracovník. Určitě mi k této funkci chyběly vědomosti z pedagogiky, psychologie a další základy, které k řízení spolupracovníků jsou nutné a usnadňují ovládání kolektivu. Takové znalosti jsem amatérsky získával při práci a po práci. Určitá literatura už tehdy byla vydávána, nebylo jí ovšem zdaleka tolik jako dnes. V nově utvořeném oddělení, které jsem měl řídit, byla řada pracovníků o málo starších nežli já, a naopak i řada mladých, s malými životními i pracovními zkušenostmi. Byli to vesměs úředníci a volontéři české národnosti plus jeden nebo dva Slováci a jeden Slovák maďarské národnosti pro písemný styk se zákazníky z maďarsky mluvícího pohraničí Slovenska a Podkarpatské Rusi. Prodej do území nazvaného Sudety, které bylo zabráno Německou říši na základě známého mnichovského diktátu, obstarávala pro podnik Sigmund Pumpy prodejní kancelář v Mariánském Údolí u Olomouce. Tu Sigmundi narychlo ustavili z Němců pracujících v Lutíně v době tragického 30. září 1938 a umístili ji tam v objektech akciové společnosti Moravia, která byla již po mnoho let jedním z hlavních dodavatelů odlitků ze šedé litiny pro Lutín. Když jsem se tehdy v říjnu vrátil z vojenské mobilizace, převážná část Němců už byla z Lutína přestěhována do Mariánského údolí a německé prodejní oddělení tam už pracovalo za řízení šéfkonstruktéra průmyslových čerpadel vrch. ing. Fischera. V mém nabídkovém oddělení jsme však pracovali rovněž v němčině, protože průmyslová čerpadla vyráběná ze značné části kusově se nadále prodávala písemně z Lutína. Měl jsem v oddělení několik Čechů, kteří ovládali němčinu a odbornou dokumentaci jsme měli k dispozici z bývalého nabídkového oddělení TO.
Za těchto složitých poměrů se Sigmundům podařilo udržet zaměstnanost svého podniku na čerpadla téměř bez omezení. Naproti tomu jim vznikla velká starost, jak zaměstnat sesterskou akciovou společnost Chema, nalézající se s pumpařským závodem ve společném oplocení a používající společné kotelny, vrátnice a další zařízení. Její výrobní program předmětů a zařízení pro civilní a protileteckou obranu mnichovskými událostmi totiž rázem pozbyl význam a odběratele. Pracovníci obou těchto Sigmundových podniků (na akciové společnosti Chema byl asi z poloviny podílníkem československý stát) se prolínali, protože v době budování Chemy továrna Sigmund Pumpy uvolnila pro Chemu řadu schopných pracovníků všech profesí. Ti se teď snažili k čerpadlům vrátit, ostatní pomáhali co nejrychleji přetvořit výrobní program na civilní výrobky. Tak vznikla v Chemě lisovna nových hmot s vlastní kvalifikovanou výrobou lisovacích forem. To byla nejvýzněmnější část nového výrobního programu a po druhé světové válce při znárodnění průmyslu se po několika letech osamostatnila a utvořila základ nového národního podniku Lisovny nových hmot, k němuž se postupně připojovaly další závody v pohraničních oblastech, kde bylo potřeba vybudovat nové pracovní příležitosti (Vrbno pod Pradědem, Mikulovice ve Slezsku, Chuchelná aj.). Dnes je těžiště tohoto národního podniku ve Vrbně pod Pradědem, ale lutínští jeho zakladatelé stále ještě ve starých již objektech z druhé poloviny třicátých let pracují jako jeden z jeho závodů s významnou tradicí konstruktérů a nástrojářů v oboru lisovacích a stříkacích forem pro umělé hmoty.
Dalšími náhradními výrobními programy tehdejší lutínské Chemy byly přechodně “Hanácká” francovka a kafrovka, lék proti bolení hlavy “Bolven” (podle receptury populárního závodního lékaře MUDr. Vojtěcha Hubáčka), dýchací filtry pro civilní potřebu v hornictví aj. Podnik Chema, akc. spol., v té době ještě udržoval čilé kontakty se svými zahraničními výrobními pobočkami. Jedna byla ve Francii, druhá v Jugoslávii (město Kruševac v Srbsku). Obě byly budovány s finanční účastí tamních států a lutínská Chema tam dodávala část výrobního zařízení, technickou dokumentaci pro výrobní program civilní a protiletecké obrany a vysílala svůj personál pro zavádění výroby. Není mi známo, do jaké míry byli Sigmundi kapitálově účastni na produkci těchto zahraničních závodů. Vím jen, že vedení francouzské Chemy se účastnil Ing. František Sigmund, dřívější vedoucí pražské reprezentace Sigmund Pumpy, a znal jsem dobře několik technických i komerčních pracovníků, kteří byli delegováni do těchto zahraničních závodů. Byl mezi nimi i můj pozdější švagr Josef Havelka, který asi v únoru 1938 po návratu z vojenské služby byl delegován do spojovací kanceláře v Bělehradu a později do výrobního závodu v Kruševaci.
Podobně v roce 1937 Sigmundi založili v rámci britského zbrojního programu britskou továrnu na požární stříkačky Sigmund Pumps Ltd. v Newcastlu (Skotsko). Tamní stát měl na budovaném podniku 51 %ní kapitálovou účast, ředitelem se stal Ing. Miroslav Sigmund. S ním bylo do Skotska vysláno několik konstruktérů, technologů a dělníků-specialistů. Začátkem roku 1939 za nimi i s rodinou odjel i vedoucí prodeje František Přidal, můj představený, ale jeho nábytek expedovaný přes Hamburk už Němci na britský ostrov nepustili. Někteří naši zaměstnanci těchto tří zahraničních továren se vrátili do vlasti ještě za německé okupace, jiní po okupaci a další tam zůstali jako emigranti. Oba jmenovaní členové rodiny Sigmundů tam zůstali v emigraci, František Přidal se s rodinou po druhé světové válce vrátil do Prahy, do lutínského znárodněného podniku přijat nebyl, a asi za 1/2 roku znovu legálně emigroval do Londýna a přijal britské státní občanství. V Lutíně měl z roku 1939 pěknou vilu (u bývalého rybníka), stavěnou zároveň s bývalým našim domkem, kterou teprve nedávno prodal svým sourozencům. Dosud sem skoro každý rok přijíždí navštívit své početné sourozence. Protože řadu let byl mým korektním šéfem, sledoval jsem se zájmem každou zprávu o jeho pracovních úspěších v Anglii i o jeho návštěvách u nás. Naposledy jsem se s ním setkal v Těšeticích v roce 1978, to už měl 74 let a byl vdovcem. Cestoval ještě sem i zpět a po naší vlasti svým vlastním autem.
Těmito vzpomínkami jsem chtěl vyjádřit, co jsme s manželkou ve své nové domácnosti a já pak v závodě prožívali v oněch převratných letech 1938-1939. To ovšem byly teprve počátky dalších pohnutých událostí, které brzy postihly nejen lutínský podnik, ale celou naši vlast a Evropu. Moje generace byla ještě příliš mladá a nezkušená, nežli aby se dokázala dostatečně orientovat aspoň na nejbližší budoucnost, ani jsme k tomu nebyli v žádné společenské organizaci cílevědomě vychováváni. Ovšem už absolvovaná vojenská služba a zejména obě vojenské mobilizace v roce 1938 a události mnichovské v nás probudily emotivní ostražitost vůči politickému nátlaku, jakému naše republika byla vystavována. Jaká nebezpečí z toho plynou pro naši celonárodní existenci a pro budoucnost každého z nás, to jsme mohli jen tušit nebo odhadovat. V těchto poměrech jsme ocenili, když Ing. Jan Sigmund asi v únoru 1939 pozval k sobě určitý počet mladších pracovníků – novomanželů, kteří s podnikem již řadu let byli sžití, a nastínil očekávané hospodářské vyhlídky podniku a celého národního hospodářství, vyplývající z existujícího dalšího ohrožení republiky. Radil nám začít neprodleně se stavbou rodinných domků a nabídl, že stavební oddělení podniku může při stavbách pomoci svou kapacitou a dále, že podnik každému z nás poskytne bezúročnou půjčku ve výši 15 % rozpočtovaných stavebních nákladů. Každý z nás se přitom zaváže, že v podniku zůstane zaměstnán nejméně 10 let a po této době bude půjčka bez náhrady odepsána.
Asi osm z nás, vesměs techničtí a komerční pracovníci, jsme tuto smlouvu s podnikem uzavřeli a začali jsme rychle nejprve v rodinném kruhu a pak s techniky podnikového stavebního oddělení projektovat domky. Zkušenosti i vzory nám chyběly, bylo to všechno příliš ve chvatu. Snad jen nový vedoucí prodeje Ludvík Handl, rodák z Lutína, ženatý již několik let, měl již ze svého působení jako akviziční úředník pro střední a jižní Moravu s bytem v Brně připraveny stavební plány pěkné vilky a v Lutíně zakoupený stavební pozemek se zahradou. My ostatní jsme si teprve museli zajišťovat stavební parcely a promýšlet druh stavby atd. Mně a manželce starost o parcelu vyřešil tchán tím, že nám ze svého úrodného lánu pole na západním okraji obce při silnici do Slatinic daroval pozemek ve výměře 1747 m2. Řešil to zároveň i pro svou mladší dceru Anežku, tedy mou švagrovou, která se připravovala provdat za mého kolegu Jožku Havelku. A abychom snáze prosadili zařazení parcel do stavebního plánu obce, přibrali jsme za třetího souseda dílovedoucího Josefa Nováka, ženatého, bydlícího zatím v Křelově u rodičů. Ten si od mého tchána koupil parcelu o výměře asi 1460 m2. Starostou Lutína byl v té době rolník František Dočkal, příbuzný rodiny Sigmundů, a ten nám vyšel vstříc urychleným schválením nového zastavovacího plánu obce. Byl jsem s ním osobně u architekta Gahury ve Zlíně, který nám ve svém ateliéru na přímluvu Ing. Jana Sigmunda dal urychleně vypracovat návrh zastavovacího plánu Lutína. Obecní rada plán neprodleně schválila. Jožka Havelka mezitím opatřil od svého přítele z vojny Axmana plánek vilky s dvoupokojovým bytem. Vilka byla řešena jako půlka dvojdomku, což se nám oběma novomanželským párům zdálo výhodné z hlediska stavebních nákladů, ale při společné poradě ve vinárně v Olomouci jsme zatoužili mít byt o 1 pokoj větší. Tak nám stavební technici Lučan (vedoucí) a Dlabaja, oba bývalí baťováci (proto jejich návrh dvojdomku s rovnou střechou, oddůvodněný zároveň nižšími náklady), návrh vilky upravili na dvojdomek zvětšený a takto jsme si jej pak dali stavebním oddělením podniku postavit.
Jožka Havelka byl krátce po této dohodě ještě jako svobodný podnikem Chema přeložen do spojovací kanceláře v Bělehradě a já jsem švagrovou Anežku zastupoval při stavbě její půlky dvojdomku. Svěřila mně i svou vkladní knížku a pověřila jednáním s Rolnickou záložnou ve Slatinicích o půjčce, která v jejím případě musela být vyšší nežli naše. Anežka totiž nebyla zaměstnancem podniku Sigmund Pumpy ani Chema, akc. spol., takže 15 %ni půjčka zaměstnavatele se na ni nevztahovala a Jožka Havelka zatím nebyl jejím manželem.
Nežli byla splněna všechna projektová příprava, získána povolení a půjčky, uplynulo přece jen asi 1/4 roku a tak se s výkopem základů započalo v červnu 1939. Bagry u nás tehdy neexistovaly, myslím, že ani elektrická míchačka na beton nebyla k dispozici. A stavební oddělení podniku nemělo ani dost dělníků, ani takový inventář, aby těch několik staveb najednou mohlo zvládnout tak rychle, jak to ještě nedávno předtím bylo zvykem.
Mezitím totiž přišla na naši vlast pohroma největší, která obrátila veškerý hospodářský a společenský život republiky na ruby. Dne 15. března 1939 přepadla okleštěnou a obrany neschopnou Československou republiku německá Wehrmacht, tehdy již plně motorizovaná, a v průběhu tohoto jediného dne obsadila celé území Čech, Moravy a Slezska. Její nástup z předtím zabraných Sudet jí to velmi usnadnil. Den předtím luďáci na Slovensku vyhlásili odtržení Slovenska od tak zvané druhé ČSR a Maďaři obsadili Podkarpatskou Rus. O pohraničí okleštěné a nyní vojensky obsazené území Čech a Moravy se Slezskem bylo Hitlerem prohlášeno za tak zvaný Protektorát německé říše. Vzpomínám si, že tragický 15. březen 1939 jsem prožíval ve své mladé domácnosti ve Slatinicích jako nemocný, v lůžku a u rozhlasu. To se mi poprvé ozvaly následky prudkého zachlazení křížové páteře a kloubů, které jsem si přinesl ze služby při zářijové vojenské mobilizaci roku 1938. Starší můj přítel Jan Tejchman, rodák z Nové Paky, který současně se mnou před 10 lety nastoupil do lutínského závodu, mě tehdy večer navštívil a vypověděl mi, jak zaměstnanci závodu reagovali na vpád nacistických vojsk do našich měst. Lutín tehdy ještě vojska vynechala, hnala se motorizovaná po státní silnici z Olomouce přes Olšany na Prostějov, Vyškov a Brno.
Prožívání těchto zvratů bylo i pro nás tehdy 25-leté mladé lidi s poměrně dobrým zdravím silně enervující. A když jsem jako novopečený vedoucí pracovník v podniku měl důsledně plnit pracovní úkoly a k tomu jsem si vzal na starost řízení stavby dvojdomku a založení dvou zahrad, byl jsem řádně vytížen. V nové domácnosti jsem bohudík měl dobré zázemí, manželka se o ni plně starala a o mě také. Ze Slatinic jsem v létě a na podzim jezdil do Lutína na kole, v zimě jsme používali Třískovy autobusové dopravy, ale dalo nám to mnoho jednání, nežli jsme starého pana Třísku přiměli k zavedení zlevněných týdenních jízdenek, které se v té době teprve ojediněle začinaly zavádět.
Při postupujícím zasahování německé říše do ekonomiky okupovaného protektorátu nastaly komplikace i se stavbou našeho dvojdomku. Záložny a spořitelny vyhlásily moratorium na vklady střádalů, peníze bylo možno vybírat jen na předložené faktury, materiál na stavbu podražoval (první cihly jsme kupovali po 26 h včetně dovozu, později v červenci-srpnu 1939 již za 33 h apod.), začínalo jej být nedostatek.
Když pak 1. září 1939 nacistická vojska bez vyhlášení války přepadla Polsko a Poláci i po útěku své vlády do Rumunska pokračovali v obranném boji, byli jsme kromě zdrcení nad nesmírnými ztrátami nepřipravených a nedostatečně vyzbrojených Poláků a nad bezúčinné pomoci spojenecké Francie a Velké Británie také plni starosti osobní, zda se nám podaří dokončit rozestavěný dům.
Stavebnímu oddělení se však při mém soustavném intervenování a díky tomu, že jsem si sám v Prostějově projednal provedení všech stolařských a zámečnických prací na stavbě, přece jen podařilo do podzimu téhož roku stavbu natolik dokončit, že jsme se s manželkou 15. listopadu 1939 mohli ze Slatinic přestěhovat do Lutína pod vlastní krov. Vnější omítka dvojdomku byla sice provedena pouze z poloviny (tzv. základní), hospodářský přístavek také nebyl dokončen, ani oplocení domu a zahrad nebylo provedeno, ale bydlet se v něm dalo. Bohužel byly všechny takto uspěchané práce a novými životními podmínkami vzniklé napětí příčinou vzniku mé žaludeční nervózy a chronického kataru, který mě pak trápil zároveň s migrénou několik desítek let.
Vybavení domku bylo zatím skromné, protože při rostoucích cenách stavebnin a všeho vybavení jsme překročili rozpočtované náklady. V žádném pokoji jsme nedali položit parkety, nýbrž jen palubovou podlahu. Ústřední topení jsme také nezařizovali. Přesto naše půjčka z Rolnické záložny ve Slatinicích činila přes 20.000 K (za protektorátu se už dřívější označení Koruny zkratkou Kč nesmělo užívat) a na více jsme si netroufali, protože nikdo neměl představy, jaké budeme mít v novém státoprávním uspořádání existenční a výdělkové podmínky. Hlavním zdrojem financování naší stavby bylo dědictví mé manželky po její zemřelé mamince ve výši Kč 55.000,- z roku 1934, k němuž do roku 1938-1939 přibyl 4 %ní úrok, ale z nějž jsme v listopadu 1938 pořídili hlavní kusy nábytku pro kuchyň a ložnici asi za 10.000 Kč. Takže na domek bylo k dispozici asi 50.000 Kč a v červnu 1939 jsme započali s jejich vybíráním. Jinak jsme se již snažili šetřit z mého výdělku, který od 1. ledna 1939 činil 1.500 Kč brutto měsíčně a 100 Kč měsíční příspěvek podniku na nájemné z bytu ve Slatinicích. Daňová srážka z platu byla tehdy nízká a potraviny podstatně levnější nežli dnes, takže v prvních letech našeho manželství jsme mohli něco naspořit na zařizování bytu a pak svého domku. Kromě toho jsme si z tchánova hospodářství v Lutíně často přiváželi výpomoc ve formě mléka, sádla apod.
Nábytkem jsme v novém domku zatím obsadili jen přízemí, tj. kuchyň a pokoj (jako ložnici), do dvou pokojů v I. patře jsme přijali novomanžele Masných za měsíční nájemné 180 K. Byli to oba úředničtí zaměstnanci podniku Sigmund Pumpy a seznámili jsme se s nimi blíže při přípravě svatby, kterou jsme měli týž den jako oni a v tomtéž olomouckém chrámu Sv. Mořice. Jejich první byt měli rovněž ve Slatinicích jako my a do Lutína se za námi přistěhovali za týden po nás. Z menšího pokoje v I. patře si udělali kuchyň (tekoucí vodu používali ze sousední koupelny), z velkého pokoje ložnici, do níž si ještě za okupace přikoupili část obývacího pokoje a klavír. Příslušenství bytu včetně sklepa, prádelny, ovocného sklípku jsme užívali společně a stojí za zmíňku, že mezi námi nedošlo za celou dobu bydlení pod společnou střechou až do jejich odstěhování po nacistické okupaci v roce 1945 k žádnému nedorozumění. Naopak byla údobí, kdy jsme jedna rodina druhé byly vzácnou oporou. Samozřejmě, že jsme Masným nabídli k používání i kousek naší zelinářské části zahrady a oni se tam společně s námi učili zahradkářit.
Do tohoto období spadá i dočasné rozloučení s majitelkou druhé části nového dvojdomku, se švagrovou Anežkou. Bydlela dosud jako svobodná u svého otce a svůj domek hrubě dokončený v témže stavu jako náš pronajala dvěma nájemníkům. Její ženich Jožka Havelka připravoval v Bělehradě jejich svatbu a bylo potřeba Anežce na německých institucích protektorátu vymoci cestovní pas a výjezdní povolení do Jugoslávie. To jsem si vzal na starost já a hlavní jednání přitom úspěšně splnila sekretářka Ing. Jana Sigmunda sl. JUDr. Kučerová. Těžší bylo získat souhlas Anežčina otce, tedy mého tchána. Ten Anežku v tak rozbouřených poměrech ve střední Evropě nerad pouštěl na cestu. Ale dopadlo všechno dobře, Anežka vycestovala těsně po vánocích 1939 přes Bratislavu, kde sice došlo k malému zdržení, ale v lednu 1940 již měli s Havelkou v Bělehradě svatbu s hostinou v hotelu “Srbský král” (za 1 1/4 roku později Němci tento hotel vybombardovali).
Na jaře 1940 jsem po mnoha konzultacích se staršími zahrádkáři a po zajištění sadby, s pomocí důchodce Ladina Vybírala, domkáře a truhlářského všeuměla, vysadil naši a Anežčinu ovocnou zahradu. Hned nato jsem pomocí tchána začal shánět materiál na oplocení obou zahrad a v létě se panu Vybíralovi podařilo plot postavit. Ani jsem mu přitom nemohl pomoci, má hlavní starost byla opatřit materiál a zajistit dovoz, ovšem také rozměřování jsem prováděl sám. Mezitím nám stavební oddělení našeho podniku také provedlo konečnou vrchní omítku dvojdomku bryzolitem a dokončilo na dvorku hospodářský přístavek u obou částí dvojdomku, takže v průběhu roku 1940 již celý náš objekt dostával konečný vzhled. Ještě jsme si pro naši část dvojdomku u školkařského závodu Bratří Vyhlídalů v Kostelci na Hané dali navrhnout vysazení okrasné části předzahrádky u domu a nakoupili si u nich navržené okrasné keře a břízy. Pak už jen bylo potřeba naučit se zahrádkařit a v tom nám byl nápomocen nově založený Spolek zahrádkářů a chovatelů drobného hospodářského zvířectva, jehož jsem byl od založení také funkcionářem. Opatřovali jsme si literatutu a konali exkurse a přednášky, na které jsme si zvali řadu zkušených zahrádkářů i odborníky-profesionály. Na naší vlastní zahradě jsme měli s manželkou dělbu práce: ona byla hlavně pěstitelkou zeleniny a květin, já jsem měl na starosti ovocné stromy, ovocné keře, pěstování brambor a řepy a chov králíků, ona k tomu chov slepic, některá léta i kačen a pokusně i další drůbeže. Zavařování ovoce a zeleniny byla také její doména. Já zase jsem byl specialista na syrovou malinovou šťávu a jednou jsem také vyrobil velké množství jablečného moštu.
V záměstnání jsem v té době měl rovněž stálý vzruch. Podnik a samozřejmě i jeho prodejní aparát se musely přizpůsobovat novým politickým poměrům. Slovensko jako samostatný “štát” se pro nás stalo zahraničním trhem. Sigmundi tam (v Bratislavě) svým dosavadním zaměstnancům Adamemu a Lošonskému pomohli založit obchodní zastoupení. Jmenovaní jako společníci utvořili firmu Adlo a prodávali na Slovensku lutínská čerpadla. K nim se později přibrali zastoupení říšsko-německé továrny na patentovaná samonassávací čerpadla SIHI (podnik Siemen a Hinsch, Itzehoe – Šlezvik-Holštýnsko) a pak je dokonce započali v Čadce vyrábět ve vlastní výrobně s vlastní obchodní značkou Adlo. S tímto zastoupením jsme v prodeji byli v živém styku, byli jsme z doby jejich působení v Lutíně dobrými pracovními přáteli.
Další starostí bylo likvidování prodejního oddělení čerpadel pro Sudety, utvořeného v pomnichovských dnech v Mariánském Údolí u Olomouce, a i převzetí příslušné agendy do Lutína zpět. Starší pracovníci Němci se z Mariánského údolí skoro všichni vrátili do Lutína a mnozí z nich převzali v podniku vedoucí funkce. Sigmundi se tím asi chtěli zajistit proti okupaci podniku nacistickým vedením řízeným z Říše, ale to se podařilo jen na krátkou dobu. Mladší Němci se z Mariánského Údolí do Lutína nevrátili, většinou byli zřejmě povoláni do německé armády, s většinou z nich jsem se už vůbec nesešel.
Asi začátkem roku 1940 byl do lutínského podniku dosazen tak zvaný “Treuhänder” (komisařský správce), jmenoval se tuším Plhal a byl to bankovní úředník německé národnosti asi z Lipníka n.Beč., který uměl česky. Toho brzy vystřídal jiný mladší Němec, rovněž ovládající češtinu, jmenoval se Dubitzky a objevoval se často v černé uniformě nacistických jednotek SS (Schutzstaffel = ochranný oddíl). O jeho záhadném poslání jsme se nic nedověděli a byl komisařským vedoucím jen krátkou dobu. Na funkci členů rodiny Sigmundů ani jednotlivých vedoucích oddělení se do té doby nic neměnilo.
Nové přiostření poměrů ve veřejném i v podnikovém životě však nastalo při přepadení Francie německými vojsky v květnu 1940. Němci obešli přes Belgii francouzský pevnostní pás, tak zvanou Maginotovu linii, podle níž bylo budováno naše pohraniční opevnění v letech 1935-1938, a Francie za 2 měsíce kupitulovala. To samozřejmě Němcům ohromně zvýšilo sebevědomí, v Lutíně se to projevilo nástupem nového zmocněnce přímo z Berlína, zatčením Ing. Jana Sigmunda a několika úředníků, kteří vyřizovali některé agendy při budování dříve již zmíněných zahraničních závodů ve Francii, ve Velké Británii a v Jugoslávii. Úředníci byli postupně gestapem (geheime Staatspolizei = tajná státní policie nacistického Německa) propuštění, kdežto Ing. Jan Sigmund byl vězněn v Kaunicových kolejích v Brně. V době tak zvané heydrichiády v červnu 1942 byl tam pak popraven. Ostatní členové rodin Sigmundů včetně manželek byli později internováni v koncentračním táboře ve Svatobořicích u Kyjova až do konce okupace.
Tak se zmíněný třetí komisařský vedoucí jménem Stefan Luther (byl to prý bývalý přední komerční pracovník známého říšskoněmeckého elektrotechnického koncernu Siemens) potom stal vedoucím sloučeného podniku Sigmund-Chema s německým titulem “Betriebsführer” a usadil se ve vile zatčeného spolumajitele závodu Ing. Miroslava Grunty a jeho ženy Marie, rozené Sigmundové. Podnik tím byl podřízen plně říšské německé správě a dozor nad ním prováděl jakýsi vysoký hodnostář gestapa z Brna, kterého jsme občas v závodě zahlédli. Mezitím jsme však také měli radostnou událost v naší rodince: 19. prosince 1940 se nám narodil v Zemské nemocnici v Olomouci (dnes Fakultní nemocnice UP) syn, jemuž jsme dali moje křestní jméno. Tedy postupně třetí Josef Prause v našem rodu. Jeho příchod na svět trval skoro 3 dny a musíme děkovat Bohu a primáři MUDr. Bittmannovi, že žije a že i jeho maminka překonala porod. Týž den a v téže nemocnici se narodila i dcera Sylva našim sousedům Novákovým, takže Pepek, jak mu teď říkáme, měl hned v sousedství společnici pro dětská léta. A protože jsme s Novákovými žili v nejlepší shodě, máme na výchovu našich dětí krásné vzpomínky. Pepkovým kmotrem při křtu byl můj tchán, nebo-li Pepkův dědeček Rajmund Špunda.
Naproti tomu zase další pohromou brzy nato bylo přepadení nám vždy bratrské Jugoslávie Hitlerovými vojsky 6. dubna 1941. Hitler dal letecky bombardovat Bělehrad a kromě německých vojsk vtrhla do Jugoslávie i vojska italská. Král a vláda uprchli do Anglie a jugoslávská armáda se po 3 týdnech vzdala odporu. Švagr Havelka s manželkou Anežkou se z Kruševace pěšky a různými povozy přes Vídeň vrátili po 1. květnu 1941 do Lutína a bylo potřeba jim urychleně uvolnit a aspoň nouzově vybavit přízemí jejich části dvojdomku. To se nám díky mému přátelství s nájemníkem Gustou Lovečkem (dnes žije s rodinou již asi 15 let v Austrálii) podařilo a Havelkovým se pak ještě v květnu narodila dceruška Marta, jíž moje manželka byla kmotrou.
Ovšem i tato radost z Pepkovy sestřenice byla opět brzy zkalena dalšími brutálními činy německých fašistů. 22. června 1941 překročila hitlerovská armáda bez vyhlášení války hranice Sovětského svazu a započala válka, které se později v důsledku vystoupení Japonska, Velké Británie a USA dal název II. světová válka. Nemá v historii lidstva obdoby a pevně doufám, že nežli moje vzpomínky budete číst a plně je chápat, nevzplane podobná další. Nejsem kvalifikován k tomu, abych vám zde rozváděl širší důsledky této války. O těch se postupně budete vzdělávat z povolaných úst a materiálů. Já bych jen chtěl uvést aspoň povšechně, jak se tato válka dotýkala našeho soukromí, mého pracoviště a veřejného života našeho okolí.
Předtím musím ale ještě zaznamenat, že v době německého vpádu do Sovětského svazu se našim sousedům, švagrové a švagrovi Havelkovým narodil syn Petr, jemuž jsem byl při křtu v olomoucké nemocnici kmotrem. Vzpomínám si na to dobře dodnes, jak jsem jej držel slavnostně na rukou, zatímco on dnes už 12. rok žije v Kanadě a právě v době, kdy tyto vzpomínky píši, se za ním již podruhé jeho rodiče chystají na návštěvu.
Režim v podniku Sigmund-Chema vedeném Němci se velmi utužil a rozšiřovala se v něm vojenská výroba na úkor čerpadel. Podnik přijímal z širokého okolí vysoké počty nových zaměstnanců a olomoucký okresní úřad, zvaný “Oberlandrat”, umístěný v narychlo postavené nové budově (dnešní II. poliklinika u tržnice), se svým německým vedením velmi staral o jejich přidělování do Lutína bez ohledu na to, jakou kdo měl kvalifikaci. Každý občan byl přísně evidován, aby neunikl pracovní povinnosti, a některé ročníky ( tuším rok narození 1921 a 1922) byly celé odvedeny k “totálnímu nasazení” do Říše. Pro dopravu do zaměstnání byla postupně proorganizována autobusová doprava z celého širokého okolí Lutína – tento způsob zůstal vlastně zachován i po osvobození a dnes je ještě lépe rozvinut. Maminky s dětmi naštěstí pracovat pro Němce nemusely, protože jesle a mateřské školy ještě neexistovaly a Němci neměli čas ani stavební kapacity, aby je vybudovali. V zemědělství zůstaly jen nejnutnější pracovní síly, jinak se každý většinou musel zapojit do zbrojní výroby. Samozřejmě, že mnoho mladých i starších Čechů hledalo a našlo cesty, jak se tomu vyhnout. V podniku byli postupně na všechna vedoucí místa dosazeni Němci, ale jen v nejnutnějším počtu a většinou politicky dobře zapsaní příslušníci NSDAP (nacionálně socialistické německé dělnické strany). Několik z nich sem bylo přiděleno z Říše a naopak naprostá většina těch Němců, kteří s námi v Lutíně pracovali před okupací, byla mobilizována do německé armády. Ze starších mezi v podniku zůstalo pouze asi sedm moravských Němců na vedoucích místech, z nichž zejména vrch. Ing. Fischer a vrchní účetní Schnitzer mnoha Čechům poskytli pomoc svou přímluvou při ohrožení gestapem apod. Mně např. také oba přispěli k propuštění ze samovazby gestapa v Olomouci, kde jsem od 1. prosince 1943 pobyl 14 dnů a hrozilo mi převezení do vězení ve Vratislavi (tehdy Breslau), protože jsem odmítl nabídku gestapa, abych se vykoupil z nařčení o účasti na odboji svým vstupem do německé armády.
To bylo po rušných událostech, když se v létě 1943 ve fašistické Itálii, která byla spojencem nacistického Německa, na Sicilii a pak v září u Neapole vylodila anglo-americká vojska. A kdy také po velkých porážkách nacistických armád na Volze (u Stalingradu – nyní Volgogradu) a v kurské bitvě došlo v roce 1943 k obratu ve válce ve prospěch Sovětského svazu. Nám Čechům tyto úspěchy protiněmeckých spojenců zlepšily naděje na návrat svobody a začali jsem to někdy i dost neopatrně projevovat. Proto ta zvýšená ostraživost nacistického gestapa a také říšských vedoucích nacistů v lutínském podniku.
Mé zatčení gestapem mělo mnoho spojitostí a nebylo snadné je rozplést. Asi 2 měsíce předtím jsem v podniku odmítl přeložení do pražské prodejní filiálky, kam byl přemístěn celý prodej zbylé civilní produkce čerpadel. Za šéfa filiálky byl ustanoven říšský Němec Laurischk, přítel lutínského vedoucího podniku. Zřejmě se dělili o dobrá koryta a ochránili před zařazením do vojenské služby. Vymluvil jsem se na rodinu, na očekávaný přírůstek a známý Němec Schnitzer se za mě přimluvil. Tak z přeložení sešlo, ale řada mých přátel z prodeje se tomu nevyhnula a všichni ti pak museli až do konce okupace pracovat v Praze bez rodin a za neobyčejně těžkých podmínek dojíždět na Hanou ke svým rodinám.
Dalším důvodem mého zatčení mohla být prozrazená má účast na přípravě poválečné organizace prodeje v osvobozeném podniku, kterou jsme prováděli s kolegou Gustou Lovečkem a zasvětili do ní několik nejbližších přátel. Nedovedl jsem si ovšem představit, kdo by nás mohl Německu vyzradit.
Korespondenční a nabídkové oddělení, které jsem až do přeložení prodeje čerpadel do Prahy vedl – ovšem už značně redukované vzhledem k omezování výroby čerpadel – bylo touto reorganizací rozpuštěno a já jsem se stal s Karlem Březinou z Radíkova a korespondentkou Aničkou Langrovou (německé národnosti), která se po okupaci vdala za Slováka Růžka a nebyla z Lutína “odsunuta” do Říše, referentem pro styk výroby čerpadel s prodejem v Praze.
Jinou příčinou našeho zatčení a vyšetřování na gestapu mohla být má činnost v kulturních organizacích a ve sportovním klubu. Okupanti měli snahu a často i úspěchy, zavazovat si v českých spolcích nejrůznější fízly k podávání zpráv o vnitřním životě společenských organizací. Já jsem byl členem několika a v některých i funkcionářem, například: Od 9. května 1940 jsem byl jednatelem Spolku zahrádkářů a chovatelů drobného hospodářského zvířectva v Lutíně, spolu s Janem Pospíšilem ze Slatinic a Oldřichem Masným, spolubydlícím v našem rodinném domku, jsem vystupoval za přípravný výbor při založení Hanáckého pěveckého sboru v Lutíně – vypracovali jsme návrh stanov, který jsem přeložil do němčiny, a požádali jsme německý okupační orgán v Brně o jejich schválení. Po určitých úpravách nám stanovy sboru byly 15. října 1942 schváleny. Navázali jsme tím na pěveckou činnost v Tělocvičné jednotě Sokol Slatinice, s níž jsme započali ve Slatinicích v roce 1940, ale ještě týž rok po zákazu činnosti Sokola skončili. Dirigentem byl od počátku Jenda Pospíšil, dlouholetý slatinický sokolský funkcionář a účetní lutínského podniku. Já jsem byl se švagrem Havelkou výkonným členem sboru (zpíval jsem I. tenor, později jsem to zkoušel ve II. tenoru). Na zkoušky sboru i na veřejná vystoupení jsme se vždy velmi těšili, v tehdejších chmurných válečných poměrech jsme se při nich vzájemně utěšovali a posilovali. Nebezpečí prozrazení naší kritiky německých okupantů a ilegálního zpravodajství bylo ovšem přitom stále aktuální.
Činnost ve sportovním klubu SK Sigmund mi byla odedávna milá a ta nebyla tak nebezpečná z politického hlediska. Kromě rekreačního volejbalu jsem se často účastnil jako pořadatel i divák zápasů dobré kopané (doprovázel mě na ně od útlého svého věku syn Pepek a naučil se fandit dřív nežli mluvit).
Velmi důvěrná přátelství funkcionářů a výkonných členů jsme také navázali v loutkovém divadelním odboru rodičovského sdružení, pro který jsem ve Společenském domě vybudovali pěknou scénu a dokázali jsme obětavou činností podpořit v nejtěžších dobách národní uvědomění občanstva a dětí.
Týž úkol plnil úspěšně Čtenářský kroužek Sigmund-Chema, jehož nejobětavějšími funkcionáři byli Ing. Teodor Orság a Miloš Rádl. Pod jeho firmou jsme např. i v době kulturního útlaku dokázali ve Společenském domě uspořádat velmi úspěšný koncert sólistů olomoucké opery, kdy divadlo pro nízký počet povolených českých představení stagnovalo a jeho herci a pěvci těžko hledali uplatnění. Čtenářský kroužek v té době také navázal styky s kruhem hanáckých spisovatelů. Uspořádal ve Společenském domě zdařilou besedu, na kterou přijeli 4 spisovatelé. Beseda se tak vydařila, že české knihy po ní slavily mezi obyvateli Lutína a zaměstnanci podniku doslova své svátky. I já na ni mám dosud vzácné vzpomínky. Vlatnoruční věnování přítomných autorů Karla Dvořáčka z Ivanovic na Hané v románu “Pole kráčí do hor” s datem 25. července 1943, Josefa Koudeláka z Náměště na Hané v románu “Tvrdá země” s datem besedy 8. června 1943, Stanislava Krejčího z Kopečka u Olomouce z 8. června 1943 v románu “Na souvrati” a Jindřicha Spáčila z Kroměříže z 15. června 1943 v románech “Mlhy nad domovem” a “Nevěstin závoj”.
Organizováním veřejného života jsme sice riskovali nepřízeň Němců, kteří prostřednictvím gestapa neurvale postupovali proti jakémukoliv posilování národního uvědomění a sebemenšímu projevu odboje, ale víra v obnovení naší svobody byla silnější. Den před mým zatčením jsem byl varován řidičem Svozilem ze Sedláčkovy cikorkárny ve Slatinicích a sice prostřednictvím kolegy z podniku a z pěveckého sboru Rudolfa Blažka, že žena zatčeného majitele cikokárny Sedláčková při návštěvě na gestapu v Olomouci viděla seznam asi 40 zaměstnanců podniku Sigmund-Chema, kde asi na třetím řádku prý bylo i moje jméno. Vzkázala mi, že nám hrozí nebezpečí, a pozdě večer pak dokonce přijela sama do mého bytu k osobnímu varování. Protože neměla pověst spolehlivé Češky, byl jsem v rozhovoru s ní velmi obezřetný a ještě v noci jsem o získaných informacích podal zprávu asi třem nejbližším přátelům. Ti druhý den v závodě požádali o pomoc vrchního účetního Schnitzera, který se obrátil přímo na vedoucího podniku Stefana Luthera. Luther pozval dva zástupce gestapa do Lutína a pro mě poslal domů vrátného, aby si mě mohli v podniku osobně vyslechnout. Já jsem toho dne měl dovolenou, protože jsme doma v prádelně pořádali velikou slavnost, zabíjačku vepříka, s jehož zakoupením a pak vykrmením u švagra Jaroše Smičky byly velké starosti vzhledem k platným válečným předpisům o zásobování obyvatelstva příděly na potravinové lístky. Já jsem tedy na výzvu vrátného na sebe navlékl nejnutnější oblečení, přehodil zimník a aniž bych z vepříka ještě mohl cokoliv ochutnat, spěchal jsem do podniku. Tam jsem prodělal několik výslechů, mezi nimiž se gestapáci a Luther vždy radili bez mé přítomnosti. Mě mezitím vždy posadili do blízké kanceláře k vrch. Ing. Fischerovi. To mi bylo vhod, neboť jsem Fischera mohl stručně informovat, co se přihodilo a on mi přislíbil pomoc. Podle výsledku si myslím, že mi ji pak skutečně i on úspěšně poskytl. Před 18. hodinou za tmy mě pak konečně gestapáci vzali do svého vozu a odvezli do vojenské věznice v Olomouci do samovazby. Do téže věznice, která dříve sloužila jako vojenské vězení naší armády a kde jsem v roce 1936 jako poddůstojník několikrát konal službu jako velitel stráže.
Gestapáci mě ve vězení nebili, ale způsob jejich záhadného vyslýchání sám na mě působil tak, že jsem za těch necelých 14 dnů samovazby ztratil na váze asi 11 kg. Po propuštění jsem se ve městě dal oholit a jel jsem autobusem domů v tom nedokonalém oblečení. Peníze jsem s sebou neměl, ale spoluobčané měli v té době plné pochopení pro takové situace a vypomohli bez náhrady. Žena mi doma vypověděla, v jakých starostech ty 2 týdny s Pepkem žila a co všechno sama podnikala, aby se něco dověděla o mém pobytu a vyhledala pro mě přímluvu.
Můj pobyt na gestapu byl pro mě i pro mé přátelé varováním, že musíme být vůči okupantům velmi obezřetní a že každý náš krok je sledován více, nežli jsme se dosud domnívali. Musel jsem se podle toho zařídit jak na pracovišti, tak mimo něj i doma. Poslouchání zahraničního rozhlasu – Moskvy a Londýna – které Němci přísně trestali, muselo být dobře utajováno a o získaných informacích o úspěších bojujících armád se mohla debatovat jen mezi nejlepšími spolehlivými přáteli. Aby poslech rozhlasu byl maximálně ztížen, dali Němci ve všech domácnostech vymontovat z rádiopřijímačů příjem krátkých vln, ale dobří rádioamatéři vypracovali vložky, které jsme si každý večer do přijímače zapojili a poslouchalo se znovu po celou dobu okupace. Samozřejmě při dokonale zatemněných oknech, což konečně bylo přísně nařízeno nejen pro byty a tovární objekty a veřejné budovy, ale pro všechna veřejná prostranství na vesnicích i ve městech, aby se co nejvíce omezila orientace “nepřátelským” nočním bombardovacím náletům. Při poslouchání rozhlasu jsem míval při ruce i velkou mapu Evropy, aby se zprávy z bojišť daly dobře sledovat a obvykle i konfrontovat s naším protektorátním rozhlasem. Za 3 1/2 měsíce po mém návratu ze samovazby se nám narodil druhý syn Jaromír. Přivedl jej na svět MUDr. Nekula v olomouckém porodním oddělení bývalého sanatoria Dr. Koutného “Na hradě”, s oknem do dnešních Bezručových sadů. Pro odvoz jeho maminky, tedy mé ženy, do Olomouce jsem dokázal telefonicky z vrátnice podniku získat z Olomouce sanitku a manželku jsem doprovodil asi ve 23 h. večer až do porodnice. Až byl Jarka asi v 1 h. po půlnoci na světě, pochodoval jsem spokojeně pěšky domů do Lutína.
Když si dnes připomínám tehdejší válečné podmínky nacistické okupace a našeho soukromého i veřejného života, zdá se mi až neuvěřitelné, že Němci ještě Čechům dovolili fungování zdravotnické služby v tomto rozsahu. Zřejmě velmi počítali s českými pracovními silami pro udržování těžce ohroženého chodu svého válečného hospodářství. Vždyť tehdy už Německo a jím obsazené dnešní Rakousko (mělo tehdy název Ostmark jako součást německé Říše) byly zejména západními mocnostmi tak bombardovány, že mnoho průmyslových závodů bylo ochromeno nebo zničeno. Také celé obytné čtvrti velkých měst byly bombardováním zbořeny nebo vypáleny. Proto se v Čechách a na Moravě stále víc rozšiřovala vojenská výroba, aby nahradila úbytky výroby v Říši. Lutínský podnik měl již dlouho 12-hodinovou denní pracovní dobu, samozřejmě včetně sobot, a většina výrobních oddělení pracovala ve dne v noci. Pro výrobní účely byly upraveny a rozšířeny i prostory bývalého skoro 200 let starého vojenského skladu “Olšany”, vzdálené asi 800 m od objektů Chemy. Byla do nich převedena výroba vojenských letadel z Vídeňského Nového Města, které bylo tehdy skoro denně napadeno americkými bombardovacími svazy ze základen v obsazené severní Itálii. Tyto bombardéry počínaje asi rokem 1944 létaly pak také přes Moravu do Horního Slezska, kde Němci měli bohatý průmyslový potenciál v oblasti Katovic a výrobu syntetického benzinu. Při těchto náletech byl v Lutíně skoro denně vyhlašován letecký poplach a zaměstnanci závodu se museli rozutéci do okolních polí a příkopů. Při slunečných dnech jsme často bombardéry viděli jako světélkující ptáky ve veliké výšce. Jednou k potoku Blata spadla veliká nádoba z hlinikového plechu, zřejmě z letadla odhozená po spotřebování obsahu paliva.
Pro bezpečnost vlastní rodiny jsme si s kolegou Masným – a podobně i naši sousedé Havelkovi i Novákovi – vykopali vzadu na zahradě vlastní malý kryt zastropený dřevěnou kulatinou a přikrytý hromadou hlíny. Bohudík nebyl nikdy zasažen a ani proti střepinám nás nemusel chránit, což byl jeho jediný účel.
Zmíněná výroba letadel v “olšanském skladě” se rozbíhala díky uvědomělé liknavosti českých techniků a dělníků a vlivem narušované kooperace s výrobním podnikem ve Vídeňském Novém Městě tak pomalu, že do konce okupace odtud nevzlétlo na vojenskou frontu snad ani jediné letadlo. Nakolik Lutín vypomohl Vídeňskému Novému Městu výrobou některých dílců, to mi není známo.
Důležitým válečným výrobním programem podniku Sigmund-Chema byly také dřevoplynové generátory německé konstrukce “Imbert”, kterými byly vybavovány pro úsporu tekutých paliv nákladní a zčásti i osobní automobily a autobusy. Jejich výroba byla umístěna v objektech Chemy. Užívala je závodová doprava všech průmyslových podniků na celém území nacistické Říše. Pro armádu byly asi méně vhodné, protože před startem vozu se musel generátor roztopit dřevem a auto si muselo samozřejmě dřevo vozit s sebou.
Při rozšiřování podniku Sigmund-Chema vojenskou výrobou byl přísun materiálu, paliv atd., jakož i odvoz výrobků tak náročný na dopravní prostředky, že se vedoucí Němci rozhodli vybudovat do závodu železniční vlečku ze stanice v sousední obci Třebčín. Postavili ji čeští vězni, pro které byl z dřívějšího dřevěného stavebního skladu stavitele Tabary upraven střežený koncentrační tábor. Se stavbou vlečky se započalo asi v roce 1943 a vězňům řada lutínských občanů zprostředkovávala od jejich rodin různou výpomoc potravinami i oblečením. Byla s nimi navázána mnohá přátelství daleko sahající za konec okupace. Vlečka snad byla jediným kladem, kterým byl podnik za okupace obohacen k dobru poválečného období.
Lutín měl ke konci roku 1944 také výpomoci říšskému strojírenskému průmyslu výrobou čerpadel. Dne 11. září 1944 jsem byl co by pracovník prodeje vyslán k projednání takového úkolu do Berlína na úřad zvaný Hospodářská skupina průmyslu železa a kovů. Vyjel jsem v předvečer nočním rychlíkem přes Lichkov, Vratislav (tehdy Breslau), Frankfurt nad Odrou a ráno jsem dorazil do Berlína. Město jsem neznal, ale jmenovaný úřad v centru města jsem brzy našel a v něm jsem byl očekáván zástupcem známé německé továrny na čerpadla Klein, Schanzlin a Becker, akc. spol., Frankental a.M. Brzy po zahájení rozhovorů byl vyhlášen letecký poplach. Sestoupili jsme tedy do sklepů v budově, které byly upraveny jako protiletecké kryty a tam jsme jednali dál. Mně byly vyhlídky na zavedení výroby čerpadel KSB sympatické, protože jsem firmu z dřívějška znal jako vedle švýcarských Sulzera a Escher Wyss nejschopnějšího konkurenta v čerpadlech v Evropě. Proto jsem na místě přijal určité zakázky (zatím jich bylo málo) i popdmínky a po potvrzení ujednání zástupcem zmíněného úřadu bylo jednání do oběda skončeno. Při jednání v krytu se budova trochu otřásala bombardováním města, ale návštěvníci sklepů na to zřejmě byli zvyklí. Nějaké pohoštění obědem či pod. mi nebylo nabídnuto a tak jsem se po opuštění úřadu vydal hledat po skončení poplachu oběd v některé restauraci. Oběd to byl velmi jednoduchý: nějaká vodnatá polévka a jako příkrm ve slupce uvařené a servírované brambory a k nim vařená zelenina (asi mrkev a řípa). Neměl jsem totiž říšské potravinové lístky, abych si mohl objednat snad masité jídlo. Když jsem na talíři asi 3 brambory ponechal neoloupané, požádal mě naproti sedící starý pán, zda by si je mohl vzít. Tak jsme navázali krátký rozhovor, při kterém se mě ptal na můj původ. Když jsem mun řekl, že jsem z Olomouce (uvedl jsem tehdejší německý název Olmütz), odpověděl na to : “Das ist Tschechoslowakei, nich wahr?” (To je Československo, pravda?”) To mě ovšem trochu udivilo, jak prostý říšský občan sleduje nacistické výboje prováděné za hranicemi Říše. Po obědě jsem se projel berlínskou podzemní dráhou, prošel se pěšky některými hlavními ulicemi, již značně pobořenými a večerním přímým rychlíkem Berlín-Vídeň toutéž trasou (vystoupil jsem z něj v Přerově) jsem se vracel domů. Rychlík byl téměř výhradně obsazen německými důstojníky, civilisté v něm byli ojedinělí. Sovětsko-německá fronta se v těch dnech značně již posunula na západní polská území a při zastavení rychlíku ve Vratislavi bylo slyšet z východu vzdálená dunění děl.
Těch čerpadel pro firmu KSB jsme však v Lutíně mnoho nevyrobili. Myslím, že pouze dvě různého typu, z nichž jedno ani nebylo do konce okupace vyexpedováno a použili jsme jej až v osvobozené republice. Němečtí vedoucí hodnostáři v podniku o tuto civilní výrobu totiž neměli zájem, protože to nebyla preferovaná zbrojní výroba. A tak se nepodařilo získat snadno konstrukční podklady pro různá moderní čerpadla, jak bylo mým záměrem při jednání v Berlíně. Naše konstrukční oddělení čerpadel v lutínském podniku bylo tehdy redukováno na minimum a nic nového nevytvořilo. Bývalý šéfkonstruktér vrch. ing. Fischer se po Mnichovu již do konstrukce nevrátil, po likvidaci prodejního oddělení v Mariánském Údolí byl v Lutíně povolán do funkce technického ředitele, takže konstrukci už se věnovat nemohl a ani k tomu nebyly výrobní podmínky. V roce 1944 Ing. Fischer ze závodu odešel na léčení rakoviny žaludku do nemocnice v Praze-Na Bulovce, odkud se do Olomouce vrátil již jen ke kremaci koncem prosince 1944. Vzpomínám si, jak jsme ho Na Bulovce s kolegou Gustou Lovečkem navštívili při služební cestě do Prahy a jak nám otevřel své srdce, pokud šlo o jeho vztah k nacismu a k Čechům. Vyslovil přitom vysoké politování nad tím, kam se dal německý národ Hitlerem strhnout. Pro mě bylo přitom uspokojením, že jsem se ve Fischerovi nezklamal.
Další schopný inženýr Theodor Orság byl z konstrukce čerpadel při jejím oklešťování v průběhu války přeložen do plánování výroby, později pak byl ředitelem učňovské školy a já jsem mu vděčen za to, že v této funkci si pro mě až dvakrát v týdnu udělal v pracovní době čas a přátelsky a bezplatně mě vzdělával v matematice a mechanice. Velmi mi to prospělo při studiu různé technické literatury z oboru čerpadel a také při “skládání zkoušek průmyslového příručího”.
Do rámce tehdejšího učňovského střediska, které bylo pod vedením Ing. Teodora Orsága výborně organizováno, patřila také závodní škola pro úřednické volontéry, kteří po 3-4leté praktikanské době skládali závěrečné zkoušky pro profesi, kterou Obchodní a živnostenská komora v Olomouci jako veřejný dozorčí orgán nazvala podle říšskoněmeckého vzoru “průmyslový příručí” (nedávno jsem se dověděl, že tento způsob vzdělávání průmyslových úředníků nižšího stupně existuje v Německé demokratické republice dodnes a absolventi mají tam titul “Industriekaufmann”). Této instituce jsem tedy využili i my starší bývalí první praktikanti firmy Sigmund-Pumpy z let 1929-1935 a za podpory Ing. Teodora Orsága jsme se v roce 1944 přihlásili ke složení závěrečné učňovské zkoušky před zkušební komisí Obchodní a živnostenské komory v Olomouci. Komise přijela do Lutína 10. října 1944 a my většinou už tátové, vesměs třicátníci, jsme jako zelenáči složili zkoušky a obdrželi pak dvojjazyčný výuční list (”Lehrbrief”), který mám dosud uschován. Tak i má touha po nějakém vysvědčení s právem veřejnosti došla naplnění, i když za tak dramatických okupačních poměrů. Vzpomínám si, jak jsme se kolektivně úspěšně přimluvili i za vysvědčení pro dobrého našeho kamaráda Jendu Veselého z Třebčína, dobrého nákupčího odlitků a výborného fotbalistu, který při těch zkouškách propadl.
Ze života za nacistické okupace by se dalo zavzpomínat na mnoho událostí a zavedených novinek. Nejen potraviny, ale i textilie, prádlo a oděvy byly k dostání jen na přídělové lístky (bodové ohodnocení každého výrobku), též mýdlo a kuřivo. Ženy však tabačenky nedostávaly, naštěstí bylo kuřaček málo a tak byly schopny si tabákové výrobky opatřit “na černo”. Se všemi těmito přídělovými lístky i výrobky se lidé naučili obchodovat, vznikl pojem “šmelit” a “šmelinařit”. Zboží, které nebylo na trhu regulováno přidělováním, bylo čím dále vzácnější a vysoce se přeplácelo. Většina občanů si je vůbec nemohla a nedokázala opatřit, protože se prostě pro civilní potřebu průmyslové zboží spotřební povahy vyrábělo naprosto omezeně nebo vůbec ne, o výrobcích investiční povahy se pro soukromou potřebu vůbec nedalo mluvit. Tak např. já s manželkou jsme od roku 1942, kdy manželka po smrti svého otce zdědila podíl proplacený švagrem Smičkou částkou asi 60.000 Kč, nedokázali až do konce války koupit potřebný nábytek a zařízení do obývacího a do dětského pokoje. Skončením války a okupace tyto peníze pozbyly platnosti.
Mzdy a platy od roku 1939 do roku 1945 sice vzrostly měřeno podle mých výdělků asi třikrát, ale to byl ryze projev inflace. Životní úroveň se pro nedostatek jakéhokoliv zboží nezvyšovala, naopak snižováním přídělů i toho nejpotřebnějšího se zhoršovala. A to přesto, že základní potraviny, nájemné, palivo aj. téměř nepodražily za celou tu dobu. Všechny finanční prostředky rodiny mizely na černém trhu a přitom ženy musely dětem samy šít a plést většinu oblečení, často jen ze starého materiálu. Podle vyprávění našich rodičů byly tyto poměry II. světové války podstatně krutější nežli život v I. světové válce v letech 1914-1918, ovšem s jediným, ale nezanedbatelným rozdílem, že tehdy mnoho českých tátů a synů muselo obětovat své životy za válčící habsburské Rakousko-Uhersko. Ovšem ani obnovení Československé republiky se neobešlo bez ztrát na životech, okupace a II. světová válka si na národech Československa vyžádaly 360.000 životů.
Se svou ženou často vzpomínám, jak jsme v okupaci a za války mohli svým malým chlapcům málo dopřát pěkné a teplé oblečení a obutí a ještě méně jakýchkoliv hraček. Když porovnáváme jejich první léta života s dnešním životem nášich vnuků, je nám velmi líto o kolik radosti byli ošizeni tehdejší děti i jejich rodiče. Tuto naši lítost nemůže nijak zmírnit ani vědomí, že v podobných poměrech žila tehdy skoro celá Evropa. Ovšem ještě daleko drastičtěji byly postiženy rodiny, které ztratily otce i matky nebo děti, trestané ztrátou života nacistickými fanatiky za projev touhy po národní a státní samostatnosti. Jsem připraven uzavřít své vzpomínání na život za okupace a za II. světové války. Zbývá ještě popsat, jak jsme se štěstím propluli posledními týdny toho smutného údobí.
V jarních měsících roku 1945, když se k Moravě přibližovala sovětsko-německá fronta, začala se v podniku Sigmund-Chema řada starších vedoucích nebo dlouholetých českých zaměstnanců starat o zabezpečení objektů a inventáře proti rozkrádání a zničení nacistickými okupanty. Zapojil jsem se rovněž do dvou takových skupin.
První, vedená poručíkem v záloze Zábranou, instruktorem v učňovském středisku, dílovedoucím Františkem Dostálem ze Slatinic a mým vzácným přítelem Standou Brokešem se starala o odvezení a ukrytí cenných nástrojů a měřících přístrojů z nástrojárny, kde Standa Brokeš byl vedoucím konstrukce. Tento drahý podnikový inventář byl uložen na faře ve Slatinicích.
Druhá skupina, vedená podnikovým stavitelem Svatoplukem Tabarou, organizovala posílení strážní služby v podniku v noční směně, které jsem se osobně účastnil, dále pak narušení vyhýbek na železniční vlečce ze závodu do železniční stanice v Třebčíně a vykolení vlaku naloženého materiálem, který Němci při svém opouštění podniku v posledních dubnových dnech chtěli odtransportovat. Já jsem byl skupinou pověřen dvěma večerními návštěvami v bytě vrchního účetního Schnitzera, abych ho požádal o vyšetření, zda vojenská jednotka SS, usazená dosud v závodě, podminovala některé části továrny a má v úmyslu je zničit. Šetření bylo negativní a skutečně také v závodě k žádné destrukci nedošlo. Jedině most přes Blatu mezi Lutínem a Hněvotínem ustupující poslední německé vojsko pronásledované sovětskými jednotkami vyhodilo do vzduchu dne 8. května v noci. Ten jsme neuhlídali. Ale Tabarova a má návštěva železničního nádraží v Třebčíně nebyla úspěšná. Přestože jsme ještě za světla vyslali do Třebčína hlídku ke zjištění případné přítomnosti německých stráží a její šetření bylo negativní, byli jsme s Tabarou ve 22 h. večer za úplné tmy již na okraji vesnice oba zadrženi německou stráží. Jen v posledním okamžiku jsme stačili do potoka při silnici odhodit každý svou pistoli, granáty a masku na oči. Na nádraží nás pak velitel německé jednotky podrobil výslechu a jen díky mé znalosti němčiny a intervence telefonicky zavolaného pracovníka personálního oddělení Antonína Gazdoše, jehož jsem byl v družstvu odbíjené dávným nahrávačem, jsme se asi za 3 hodiny s Tabarou mohli bezúhonně vrátit domů. Když ale další členové naší skupiny druhý den provedli vykolejení onoho vlaku jedoucího ze závodu po vlečce do Třebčína, hrozil velitel jednotky SS, usazené v podniku, zastřelením každého desátého Čecha v Lutíně. To jsem opět byl vyslán k mnohokrát již osvědčenému příteli lutínských zaměstnanců vrchnímu účetnímu Schnitzerovi, aby se u esesáků zaručil za loajalitu Lutíňanů. Jejich hrozba zřejmě i díky Schnitzerově přímluvě nebyla uskutečněna.
Mezitím ještě koncem dubna stavitel Tabara podle pokynů štábu partyzánské jednotky Jana Žižky působící na severovýchodní Moravě ustavil z členů své skupiny revoluční národní výbor. Stal jsem se také jeho členem a když jsme po odchodu posledních německých jednotek prchajících před Rudou armádou na západ i přes Lutín přivítali ve středu 9. května ráno asi v 8 hod. první sovětské vojáky, započal národní podnik řídit události v obci i v podniku Sigmund-Chema, který asi posledních 14 dnů byl mimo provoz. O tom však až v další kapitole.
Sem by ještě patřila zmíňka o opatřeních, která jsme provedli pro zajištění vlastních rodin s kolegou Masným v našem domku před blížící se vojenskou frontou. Cihlami a dřevěnou kulatinou jsme zabarikádovali všechna sklepní okna a v prádelně ve sklepě jsme si připravili noclehárnu, zejména pro děti. Manželé Masných také již od roku 1943 měli dcerku Jájinu (Jaroslavu). Hodnotnější část šatstva a prádla a některé další cennosti jsme ve sklepě zazdili do úkrytu pod betonovým schodištěm za vodárnou Darling. Když se blížilo dunění děl od jihu a od východu, sledovali jsme z rozhlasu každou zprávičku o událostech na frontách, volání Prahy o pomoc dne 5. května atd. Avšak dne 6. května již nebyl elektrický proud a ve sklepě se pak žilo jen při petrolejce. Člen jedné z posledních německých jednotek, která se narychlo přišla ukrýt do našeho domku před sovětskými letadly, nám po náletu “zabral” manželčin bycikl. Nato jsme Masný i já zbývající naše 2 mužská kola schovali ve sklepě do dříví a zachránili je. První noc po příchodu Rudé armády jsme v našem přízemním bytě a na zahradě museli ubytovat menší vojenskou jednotku s několika koňmi a moji rodinku vzali k sobě do ložnice Masní. Domek byl tedy tu noc dokořán otevřen, ale kromě kapesního nože z kuchyně se nám nic neztratilo – na rozdíl od velmi odlišných zkušeností s vojáky v jiných obcích. Jen naše ženy a děti byly ze všeho značně vyjevené, zvlášť když velitel jednotky ubytovaný v kuchyni u Masných (v I. patře) neměl chuť jít spát a za naše pohoštění smaženými vejci se nám chtěl bohatě revanžovat vodkou či líhem.
Takto jsme tedy ukončili nacistickou okupaci a II. světovou válku v naší malé kolonii 3 rodinných domků čp. 139, 140 a 141 na okraji Lutína, které se říkalo Josefov. Všichni mužští spolumajitelé domků byli totiž Josefové a navíc jeden Josef-syn u nás a druhý u Nováků a několikaletý nájemce I. patra u Nováků Josef Jabůrek.
Všichni jsme byli plni očekávání, jak se podaří osvobozenou republiku po tolika útrapách přivést k novému, svobodnému životu bez nedostatku materiálních a kulturních hodnot.
