Na 1. října 1935 jsem byl povolán k nástupu 2-leté vojenské prezenční služby u pěšího pluku 4 Prokopa Velikého v Hradci Králové. Již několik málo dní před tímto termínem jsem se rozloučil v Lutíně s mým děvčetem (byla to pozdější moje manželka, tedy vaše babička Jarmila), s přáteli a se závodem a odejel jsem ještě navštívat rodiče, sourozence a prarodiče “Na vohradě”. Doma se právě tu poslední zářijovou neděli slavilo Svatováclavské posvícení a naši měli jako obvykle řadu hostí, svých a dědových příbuzných. Večer jsme ještě společně navštívili taneční zábavu v hostinci u Čtvrtečků a v pondělí ráno jsem s bolením hlavy “rukoval”. Kasárny pěšího pluku 4 v Hradci Králové byly umístěny pod starými hradbami v rozsáhlých objektech a nástup nováčků je silně oživil. Již první večer jsme byli tak zaměstnáni úklidem a úpravou vyfasované výstroje, že ani nebyl čas na nějaký stesk po civilu.
Byl jsem přidělen k 8. kulometné rotě. Pluk měl celkem 12 rot, z nichž 4., 8. a 12. byly roty s těžkými kulomety vzor Schwarzlose 24. Každá tato rota měla 3 čety, každá četa dvě družstva, každé družstvo kromě velitele 2 roje, každý roj měl 6 mužů + 1 vodiče koně, 1 těžký kulomet namontovatelný na třínohý podstavec, 1 dvojkolovou káru na převážení kulometu, podstavce a střeliva, taženou 1 koníkem s přiděleným křestním jménem.
Asi po 1-měsíčním základním výcviku beze zbraně a s puškou jsme někteří byli vybráni pro poddůstojnickou školu, maturanti tehdy zásadně již při nástupu do školy pro důstojníky v záloze, bez rozdílu národnosti. Měl jsem jistě štěstí, že tehdejší podzim v Hradci Králové byl neobyčejně pěkný, slunný, jen s ranními mlhami a mrazíky. Základní výcvik jsme prodělávali na velikém cvičišti při Novém Hradci Králové, pochodovali jsme tam vždy z kasáren a zpět po dlážděné silnici a okolo továrny na piana Petrof. Ze žoldu 1,50 Kč denně jsme si na cvičišti mohli o přestávce od markytánky koupit osvěžení. Svobodníci měli žold 2 Kč, četaři 2,50 Kč, ti už mohli i častěji chodit do kina a jinam. Tito poddůstojníci měli také později večerku nežli řadové mužstvo. V Hradci byla tehdy velikou vymožeností nová krásná vytápěná krytá plovárna na levém břehu Labe vedle sokolovny a musea, kterou jsme jako nováčci navštěvovali každou neděli odpoledne za nízké vstupné. V tamním bazénu se každou 1/2 hodinu spouštělo na chvíli umělé vlnobití a tak jsme se do kasáren vždy vraceli k večeři pěkně unaveni, ale spokojeni.
Do poddůstojnické školy jsem od 8. roty odešel zároveň se svým velitelem poručíkem Josefem Hyškou, rodákem z východních Čech, který nebyl absolventem vojenské akademie, ale měl za sebou 1 1/2 roku činnosti ve francouzské cizinecké légii v Alžíru. Odtamtud před uplynutím 5-letého závazku šťastně utekl za pomoci dcery bohatého arabského šejka letadlem do Itálie a dále vlakem domů. Když ale nenašel vhodné civilní zaměstnání, požádal ministerstvo národní obrany o omilostnění svého přestupku (pro čsl. důstojníka bylo trestné vstoupit do cizinecké légie i když byl důstojníkem “v záloze” po propuštění z prezenční služby) a o přijetí do tak zvané další činné služby v armádě. Vzhledem k jeho kvalitám a dobré pověsti ze své nedávné prezenční služby v naší armádě mu bylo vyhověno. A tak byl přijat do důstojnického kádru armády, od něhož se ale nápadně lišil svým demokratickým jednáním. Náš ročník nováčků byl myslím první nebo druhý, který mu byl u pluku svěřen k výcviku. Jako voják i instruktor budil u představených i u nás podřízených plný respekt. Když naši četu vedl na cvičiště a zpět za zpěvu sokolského pochodu “V nový život”, hradecká veřejnost div nevzdávala čest! Když jsem si asi za 6 týdnů výcviku v Hradci Králové podal prostřednictvím velitele roty žádost na ministerstvo národní obrany o přeložení do Olomouce, poručík Hyška mě měl přesvědčit, abych od žádosti upustil. Pozval si mě na svůj pokoj v kasárnách (nebydlel mimo kasárny v soukromém bytě jako ostatní i svobodní důstojníci) a celé jedno nedělní odpoledne jsme si vzájemně porozprávěli. Výsledkem bylo, že mou žádost doporučil. V Praze na ministerstvu kladné vyřízení žádosti urychlil tajemník pražské filiálky Sigmund Pumpy pan Hošek, kterého jsem o to dopisem poprosil.
A tak jsem 30. listopadu 1935 odejel do Olomouce k 6. pěšímu pluku “Hanáckému” a byl jsem přidělen ke 4. kulometné rotě v kasárnách Jana Jiskry z Brandýsa, za mostem přes Moravu v sousedství vojenské nemocnice (odd. chirurgie). Dnes v kasárnách hostují vojáci Rudé armády.
Již první neděli jsem po obědě spěchal vykonat přidělený mi úklid “rajonů”, t.j. chodby a záchodů, a utíkal jsem na autobus do Lutína, abych ohlásil svůj příjezd do Olomouce u Špundů.
Za dalších několik dní jsem byl i v Olomouci zařazen do poddůstojnické školy, která měla ubikace v těchže kasárnách. Přísným, ale velmi korektním velitelem poddůstojnické školy byl legionář major Vladimír Kouřil. Jak se později ukázalo, byl vzdáleným příbuzným rodiny Špundových, ale já jsem u něj žádnou přímluvu nehledal. Při závěrečných zkouškách školy asi v dubnu 1936 jsem se mezi kulometčíky umístil na 1. místě a vrátil jsem se ke 4. rotě jako svobodník k vykonávání řadové služby. V létě pak jsem se účastnil velkých armádních manévrů na území od Lanškrouna až k Časlavi ve funkci velitele kulometného družstva.
Po ukončení prvního vojenského roku jsem byl přemístěn na velitelství pluku jako písař. Mým představeným se stal legionář praporčík Zajíc, vedoucí kanceláře velitele pluku. Velitelství bylo umístěno v 200-letých Hanáckých kasárnách, které slouží armádě dodnes. Jsou na Náměstí republiky. Praporčík Zajíc měl v nejvyšším patře budovy rodinný byt a já jsme mu několikrát týdně chodil dva z jeho tří synů vyučovat němčině. Paní Zajícová mě vždy pohostila chlebíčkem. Jinak jsem ve zmíněné velitelské kanceláři měl za úkol napsat denně na rozmnožovací blánu denní rozkaz velitele pluku, který pak další vojáci rozmnožili a předali všem podřízeným rotám. Celkem jsme u praporčíka Zajíce byli 4 poddůstojníci a 2 vojáci a ubytování a stravování jsme měli co by příslušníci pomocné roty, v jejímž stavu byla i slavná plukovní vojenská kapela. Při plukovních přehlídkách a různých slavnostních událostech jsme se tři z nás poddůstojníků vždy účastnili jako doprovod památného plukovního praporu, ozbrojeni puškou s nasazeným bodákem (podle povelu “na rámě zbraň!”). Byl z nás výborný kolektiv, byli jsme zproštěni výkonu strážních služeb a tak jsme měli více volného času, večery a neděle skoro bez výjimky byly volné. A k tomu Jožka Vaverka, jeden z nejschopnějších “mladých mužů” konfekční továrny Rolný, Prostějov, navštěvoval téměř každou neděli rodinu pana rady Rolného a během týdne se s námi vždy v klidné a útulné vinárně “U grobiána” v Anglické ulici (dnešní Ostružnická) podělil o svýj týdenní příděl kapesného 50 Kč. Po chudé vojenské večeři by samozřejmé víno málo chutnalo a tak Vaverka obvykle také poručil kousek uzeného nebo pod. Při tehdejších cenách takové pohoštění bylo možné třeba i dvakrát týdně. Přátelství uzavřená na vojně byla v mnoha případech velmi dlouhodobá a pevná. Výjimečně vznikala i mezi mužstvem a důstojníky. Takového druhu jako v Hradci Králové s poručíkem Hyškou bylo i mé přátelství s poručíkem Balcaříkem u 4. kulometné roty v Olomouci, který byl rodák od Kostelce na Hané a byl absolventem teologické fakulty. Ještě po mnoha letech jsme se rádi vídali. S Jožkou Vaverkou jsem se stýkal, i když vzhledem k jeho působení na Slovensku ne tak často, až do jeho smrti v Žilině v roce 1972. V dobách, kdy jsem pro sebe i pro manželku těžko sháněl oblečení (za fašistické okupace i po osvobození), nám Vaverka několikrát vzácně vypomohl. Také nám byl za družbu (mládence) na naší svatbě a jeho svatební dárek je nám dosud milou památkou na něj. Jarkovi Albrechtovi z Kostelce na Hané, který s námi také zasedal na velitelství pluku i ve vinárně, jsem po vojně zprostředkoval přijetí za prodejního úředníka u Sigmundů i rodinný byt v Lutíně. Ale po několika letech se vrátil na dřívější své pracoviště do Prostějova, drátěná pletiva mu přirostla více k srdci.
Ve 2. roce své vojenské služby jsem se rozhodl věnovat něco svého volného času také dalšímu vzdělávání. Přihlásil jsem se do kursu francouštiny, který pořádala instituce s názvem “Dobrovského škola” v Olomouci. Přednášky se konaly večer v učebnách měšťanské školy “Na hradě”. Při práci na velitelství pluku jsem často měl možnost opakovat si učební látku i na pracovišti v kanceláři. Později mi ale práce přibylo, neboť vzhledem k přípravám tajných mobilizačních plánů a opatření souvisejících s budováním pohraničních opevnění vzniklo na velitelství pluku zpravodajské oddělení se dvěma specialisty – důstojníky, kteří mi přidělovali dost písařských prací. Naše armáda se všestranně zajišťovala proti ohrožení republiky fašistickým hitlerismem z Německa.
Voják bez maturity, absolvent poddůstojnické školy, mohl tehdy v naší armádě dosáhnout nejvyšší hodnosti četaře. To se podařilo i nám čtyřem kancelářským “krysám” na velitelství pluku, že jsme začátkem 2. ročníku služby byli povýšeni na desátníka a na jaře roku 1937 pak na četaře. To znamenalo také přírůstek volného času. Svobodník měl večerku ve 22 hod., desátník ve 23. hod., četař ve 24. hod. Toho jsme využívali zejména při našich besedách u sklenky vína nebo já pak při schůzkách s přáteli z Lutína, s nimiž jsem se v Olomouci často setkával. Kromě toho jsem samozřejmě skoro každou neděli rád jezdil do Lutína a plně jsem přitom využíval výhodu, kterou Sigmundi poskytovali svým zaměstnancům, kteří vykonávali vojenskou prezenční službu: Každý z nás v závodní jídelně obdržel bezplatně komfortní oběd. A protože v neděli závodní jídelna vyvářela pro menší počet strávníků svátečně, byla to pro mne vždy vítaná změna vojenského jídelníčku. V kasárnách jsem svůj oběd rád přenechal kamarádům.
V květnu 1937 mi vedoucí prodeje v Lutíně František Přidal při mé návštěvě nabídl, že by mě podnik vyslal s dalšími svými úředníky jako technického informátora na expozici firmy Sigmund Pumpy na hospodářské výstavě, pořádané každý rok v Praze v areálu výstaviště ve Stromovce (dnešní Park kultury a oddechu Julia Fučíka). Bylo potřeba, aby mě k tomu velitel pomocné roty a vedoucí plukovní kanceláře poskytli mimořádnou dovolenou a povolení nosit civilní oděv po tu dobu. Praporčík Zajíc mi ochotně vyhověl, kamarádi Vaverka a Albrecht přislíbili převzít mé pracovní úkoly, jen velitel pomocné roty se rozčílil, když jsem ho kromě o dovolenou a povolení civilu požádal ještě o odklad letního zkrácení vlasů. On měl totiž lysinu a já jsem neprozřetelně argumentoval tím, že bych na výstavní expozici podniku nebyl bez vlasů dost úspěšný při získávání zákazníků. Ale na přímluvu praporčíka Zajíce všechno dobře dopadlo a tak jsem si pak asi po dobu 14 dnů užil Prahy a ještě jsem si přinesl nějaké, pro vojáka vítané, peněžní úspory.
O prázdninách roku 1937, přesněji řečeno po sklizení obilí z polí, se opět konalo každoroční vojenské cvičení většího armádního útvaru, jehož se účastnil i celý náš 6. pěší pluk “Hanácký”. Tentokrát byl prostor manévrů na Českomoravské vysočině od Litomyšle po Konici. Pro mě byly tyto manévry podstatně snazší, neměl jsem na starosti kulometčíky s inventářem a 2 koně jako loni, nýbrž pouze sám sebe a práci ordonančního poddůstojníka. Závěru manévrů ve Hvozdu u Konice se účastnil tehdejší prezident republiky Dr. Edvard Beneš a po skončení cvičení se hned konala přehlídka vojsk. Náš pluk byl již také nastoupen k přehlídce s celým velitelstvím a památním plukovním praporem, který nesl praporčík Zajíc, Jarka Albrecht, Jožka Vaverka a já, všichni tři s hodností četaře jako doprovodná stráž praporu, každý s puškou s nasazeným bodákem a přilbou na hlavě. Čekali jsme již jen na povel “na rámě zbraň!”, zatím byla puška opřena pažbou na zemi a špička bodáku sahala po pravé straně k obličeji. Mně přitom jaksi sjížděla přilba na hlavě dozadu a abych ji bez ohmatávání posunul do čela, trhl jsem hlavou dopředu. Špička bodáku mi přitom zajela na spánku do kůže na kosti těsně vedle pravého oka, bohudík po jeho vnější straně. Tím pro mě byly manévry i s připravenou slavnostní vojenskou přehlídkou ukončeny, protože bylo nutno ránu ihned ošetřit na plukovní ošetřovně. Dostal jsem tam ihned protitetanovou injekci, ránu mi vyčistili, hlavu zavázali, naložili mě do krytého sanitního vozu s koňským potahem (pěší pluky tehdy u nás neměly ani jediného automobilu – všechny koně byly živé, i ten, který nosil těžkého velitele pluku) a s trénem jsem se pak oslepen obvazem vezl do Olomouce. Nebylo mi přitom dobře, měl jsem obavy o osud oka. Ale asi po 3-týdenním léčení bylo zase všechno v pořádku. Jen jizva u oka mi událost dosud připomíná. Pak se přiblížila doba našeho loučení s vojnou, ale ještě jsme zažili vzrušení, když 14. září 1937 zemřel bývalý první prezident ČSR T. G. Masaryk. Jednalo se o účasti 6. pěšího pluku “Hanáckého” na Masarykově pohřbu v Praze a v tom případě bychom byli my tři průvodci plukovního praporu s praporčíkem Zajícem rovněž vysláni do Prahy. Pak ale došlo ke změně plánů a náš ročník “starých mazáků” byl 18. září 1937 propuštěn do civilu, aby 1. října mohl být opět do armády povolán další ročník branců.
Rozloučení s dvouletou vojenskou službou bylo veselé, ale i dojemné, protože si každý uvědomoval, že končí doba družného, bezstarostného vojenského života a že se z nás stávají občané, na které čekají odpovědnější úkoly v práci, založení rodin, účast na veřejném životě atd. Na rozdíl od mnohých ročníků před námi – v dobách hospodářské krize – bylo nyní pracovních příležitostí dost pro všechny, protože republika budovala se zahraničním úvěrem nákladná pohraniční opevnění, vyzbrojovala a posilovala nově svou armádu, budovala nový zbrojní průmysl a výrobu výstroje a výzbroje pro protileteckou ochranu aj. Zlepšila se tím zaměstnanost obyvatelstva, ale zároveň doléhala na politicky a hospodářsky uvažující občany tíseň, kam taková konjuktura republiku zavede.
Mě ještě před ukončením vojny v Hanáckých kasárnách navštívil Ing. Vladimír Malík, bývalý přední konstruktér a projektant podniku Sigmund Pumpy, nyní však ve funkci ředitele továrny na čerpadla a stavbu vodovodů Ant. Kunz, akc. spol., Hranice na Moravě, a nabídl mi práci v prodejním aparátu tohoto pro Sigmundy konkurenčního, ale menšího podniku. Navštívil jsem ho pak ještě já v jeho bytě v Hranicích, kde mi podrobně objasnil perspektívu jím už druhý rok vedeného podniku a mé možnosti uplatnění v něm. Nakonec jsem však přece jen zůstal věrný lutínským pumpařům, jejich podnik se mi jevil průbojnějším i moderněji vybaveným, zvlášť když za krátkou dobu 2 let mé vojenské služby jsem mohl sledovat v Lutíně vznik nového sesterského podniku Chema, akc. spol., který za vedení Sigmundů a na jejich pozemcích rychle vyrostl za finanční účasti státu a vyráběl dýchací filtry k plynovým maskám pro tak zvanou civilní ochranu obyvatelstva v případě války, zařízení protileteckých krytů a další zařízení civilní ochrany. Konečně k mému rozhodnutí pro návrat do Lutína jistě přispěla i okolnost, že má budoucí životní partnerka bydlela v Lutíně.
Když jsem se při přichodu do podniku v Lutíně přihlásil u vedoucího prodeje Františka Přidala, projednal se mnou nové platové zařazení a nezapomněl se mě poptat, co mi nabízeli u firmy Kunz v Hranicích. Jak se dověděl o mém jednání s ředitelem firmy Kunz, Ing. Malíkem, to jsem nikdy nezjistil.
František Přidal mě požádal, abych před zařazením na definitivní pracoviště převzal mimořádný úkol a sice zpracování nového kompletního katalogu pro celý tehdejší výrobní program čerpadel. Podílel jsem se na této práci se stejně starým přítelem Ervínem Maierem z Ostravy, který do té doby pracoval v konstrukci a vzhledem ke svému rakouskému státnímu občanství po otci nebyl povolán do vojenské služby v naší armádě. A Rakušáci o něm zřejmě neměli evidenci. Ervín Maier připravoval pro katalog všechny potřebné fotografie, náčrtky, diagramy, schemata apod., já jsem měl na starosti část textovou. Byla nám přidělena zvláštní klidná místnost, byl nám k dispozici závodní fotograf se svou laboratoří, podnikové reklamní oddělení s několika grafiky, takže naše práce měla velký spád. Objednali jsme si sami u odborných reklamních kanceláří retuše fotografií, dávali jsme v příslušné velikosti podle rozvrhu každé stránky zhotovovat kovové štočky pro knihtisk a Lidová tiskárna v Olomouci podle mých konceptů postupně vysazovala a obtahovala jednotlivé strany katalogu. Asi v únoru 1938 bylo již vytištěno a brožováno prvních 100 katalogů na levném papíře formátu A-4 s volným okrajem pro poznámky a připomínky.
Ing. Jan Sigmund svolal ke kritice 100 vedoucích pracovníků včetně členů rodiny Sigmundových a výtisky jim rozdal se stanovením krátkého termínu pro předložení připomínek. Až jsme všech 100 exemplářů dostali zpět s připomínkami, měli jsme opět naspěch, i když zásadních úprav nebylo mnoho potřeba. Styk s tiskárnou a korektury jsem měl na starosti já. Tiskárna se pak vyznamenala mimořádně krátkou dodací lhůtou při tisku 100.000 výtisků českého vydání katalogu 20 s celkovým počtem stran 200 formátu A-5. Vazbu do plátna (malý počet katalogů pro členy rodiny Sigmundů a několik dalších vedoucích pracovníků byl vázán v kůži) projednal Ervín Maier u firmy Siegel v tehdejším Zlíně (nynější Gottwaldov) rovněž se známou zlínskou rychlou službou. Pak jsme ještě s velkým spěchem s kolegou Maierem vypracovali samostatný ceník označený číslem 21 jako přílohu katalogu: jednotlivé listy ceníku formátu A-6 byly výměnné, neboť se počítalo s tím, že bude potřeba je vyměňovat dříve nežli uplyne platnost vlastního katalogu. Předpoklad byl správný, neboť katalog sám sloužil podniku 10-15 let, zatímco ceny se za tu dobu měnily mnohokrát. Katalog se svým technickým úvodem byl na tehdejší dobu všude obdivovaným reprezentačním dílkem a hned po jeho vyjití na jaře 1938 byl jiný náš kolega německé národnosti Franz Schmeiser pověřen překladem do němčiny. Německé vydání bylo vytištěno a vypraveno rovněž ve velmi krátké době.
Po ukončení prací na českém katalogu a ceníku jsme s kolegou Maierem obdrželi každý mimořádnou odměnu, která ovšem nebyla mimořádná svou výši Kčs 500,-, ale jako důkaz uznání naší práce. Sigmundi tak snadno nepřiznávali mimořádné odměny, jako to činíme dnes za socialismu.
Nato jsem byl před Velikonocemi 1938 přeložen do Prahy na praxi v tamní reprezentaci podniku Na Poříčí 25. Byl jsem pověřen funkcí obchodně-technického informátora pro osobní projednávání technicky náročných obchodních případů se zájemci z řad úřadů, spotřebitelů a překupníků a často jsem jezdil projektovat čerpací zařízení i k zájemcům do terénu. Byl jsem zván i ke složitějším jednáním ostatních kolegů, kteří neměli takovou technickou praxi v oboru. Práce to byla velmi zajímavá, zpravidla se se zájemcem uzavřela komplexní objednávka na dodávku a někdy i montáž celého zařízení, v některých případech jsem dával písemné pokyny pro vypracování písemných rozpočtů lutínským nabídkovým oddělením. V Praze jsem bydlel v podnájmu v Holešovicích, protože podniková svobodárna ve IV. patře byla obsazena. Obědy a večeře jsme měli předplaceny ve výborné restauraci nového hotelu AXA na Poříčí, jehož majitel arch. Pilc byl přítelem Ing. Františka Sigmunda, šéfa pražské reprezentace. Obchodně-technický personál filiálky tak měl v Praze fakticky reprezentovat podnik: však jsme také každý na toto stravování dostávali měsíčně příplatek 300 Kč ke sjednanému platu.
Pobyt v Praze pro měl byl v mnohém směru zajímavý, i když jsem ji z dřívějších mnohých účastí na Hospodářských výstavách a na Pražských vzorkových veletrzích dosti znal. Avšak právě rok 1938 byl nabitý mnoha pro život národů ČSR významnými událostmi, které jsem v Praze intenzivněji vnímal. Začaly pro mě rodinnou záležitostí, když jsem od rodičů asi 22. května dostal zprávu o úmrtí babičky Františky Prausové. Zajel jsem domů na Dlouhé, abych ji doprovodil s mnoha příbuznými na Nový Hrádek, kde byla pohřbena. Dožila se 77 let.
Po návratu z pohřbu jsem měl v Praze telegrafické pozvání k vojenské mobilizaci ke svému záložnímu pěšímu pluku 4 do Hradce Králové. Vláda ČSR vyhlásila tuto mobilizaci jako projev vůle chránit republiku proti hrozícímu Hitlerovu přepadení našeho státu. Předtím totiž Hitler již bez jakéhokoliv vyhlášení války anektoval Rakousko a přičlenil je k Říši. V květnu bohudík k žádné akci u nás nedošlo a tak náš ročník záložních vojáků byl po krátké době opět propuštěn domů.
Léto bylo v Praze plné slunce, naše úzká společnost svobodných zaměstnanců Sigmundovy filiálky o nedělích bohatě užívala koupání ve Vltavě, zájezdů do okolí Prahy – na Karlštejn, na Konopiště, na Svatou Horu u Příbrami, k Berounce aj. Začátkem července se na Strahově konal X. Všesokolský slet, kterého se účastnilo mnoho zahraničních Sokolů i diváků. Velká sokolská výprava přijela zvláštní zaoceánskou lodí z USA, jugoslávský Sokol a armáda měly na Strahově vlastní nádherné vystoupení v prostných. Američtí Sokoli byli mnoha průmyslníky pozváni na recepce, jednu skupinu hostil ve své vile v Bubenči i Ing. František Sigmund s rodinou a přízvanými zaměstnanci. Byl jsem také mezi nimi a musel jsem se vypnout ve svém malém umění společenského tance. Sokolský slet vyzněl jako veliká manifestace proti ohrožení republiky německým fašismem. Politické napětí se zvyšovalo citelně tím, že občané německé národnosti zejména v pohraničí Čech a Moravy byly říšskými hitlerovskými macisty štvány proti Čechům a Slovákům a začaly zrazovat svou loajalitu vůči společné ČSR.
Má budoucí manželka Jarmila se sestrou Anežkou přijely rovněž jako diváci na X. Všesokolský slet. Ubytovaly se u svého strýčka Rudolfa Špundy v Dejvicích-Na ořechovce, jehož vilku zdědil JUDr. Miloslav Špunda a dosud tam přebývá. Po skončení sletu jsem svou budoucí nevěstu doprovodil zpět do Lutína, ale cestou jsme odbočili do Orlických hor, kde jsem ji na Dlouhém představil svým rodičům. Brzy po tomto rozruchu nastal v následujících měsících další, když se Angličani pokoušeli prostřednictví svého zvláštního vládního zmocněnce lorda Runcimana zprostředkovat dorozumění mezi sudetskými Němci, reprezentovanými Henleinovou nacistickou politickou stranou (která úzce spolupracovala s říšskou Hitlerovou národně-socialistickou dělnickou stranou a československou vládou. Runcimanova mise ovšem nemohla mít úspěch, protože jsme ji naprosto nevěřili, zvláště když se její představitel podle novinových zpráv ubytoval na zámku kteréhosi německého magnáta či šlechtice v severočeském pohraničí.
Politické napětí přecházelo na straně sudetských Němců do ozbrojených provokací a tak naše vláda 23. září 1938 vyhlásila všeobecnou vojenskou mobilizaci. I já jsem opět opustil Prahu a sice již 18. září a rukoval ke svému pěšímu pluku 4 do Hradce Králové, kde jsme ještě večer v jedné vesnici u Hradce vyfasovali vojenské oblečení a výzbroj. Tam jsme pak čekali na vyhlášení mobilizace ve státním rozhlasu a nato jsme se hned vydali na Orlické hory. První ubytování naší kulometné roty bylo v Bystrém u Dobrušky, vzdáleném asi 7 km od mých rodičů. Ve dne jsme odpočívali, večer jsme přes Sněžné vypochodovali do blízkosti státní hranice za vrcholek Škutiny, kde jsme vždy po celou noc střežili dostavbu betonových pevností na Lužanech. Za denního světla bych odtamtud byl viděl Tasov, Dlouhé a snad i chalupu mých rodičů “Na vohradě”. Dělníci na pevnosti ve dne v noci prováděli betonáž. Strávili jsme tak asi 5 dní, mezitím mě po obdržení mého vzkazu přišli do Bystrého navštívit oba rodiče a přinesli mi čerstvé buchty.
Příští jejich návštěva mě už v Bystrém nezastihla, naše rota se mezitím přesunula do osady Ošerov u Deštného s německým obyvatelstvem, tedy přímo pod hlavní vrcholy Orlických hor, které byly chráněny již dokončenými malými kulometnými pevnůstkami, zvanými ŘOPíky. My jsme měli v případě napadení úkol, bránit eventuálnímu pronikání nepřítele mezerami mezi ŘOPíky. Z řady velkých dělostřeleckých pevností byly v dostavbě nejpokročilejší pevnost na Dobrošově u Náchoda a “Hanička” u Rokytnice v Orlických horách, avšak ani ty nebyly ještě zdaleka plně dokončeny a vybaveny zbraněmi. Dobrošovská je již několik let přístupná veřejnosti jako muzeální objekt na paměť tehdejšího ohrožení naší republiky.
Svátek Sv. Václava jsme v malém kroužku oslavili při odpoledním posezení v restauraci horského hotelu Alba v Deštném-Zákoutí. Rozjímali jsme nad svým dalším osudem, připadali jsme si v té nejistotě jako v sudu se střelným prachem. Ale nakonec se Hitlerovi podařilo Československo bez boje pokořit tak, že na konferenci v Mnichově dne 30. září 1938 se zástupci našich západních spojenců Francie a Velké Británie, k nimž si přizval i vůdce tehdy již fašistické Itálie Musoliniho, dohodl okleštění Československa o jeho rozsáhlá pohraniční území. Ta byla bez jednání s ČSR s názvem Sudetská župa přivtělena k Říši. Západní spojenci naši vládu “přesvědčili” o nutnosti přijetí tohoto diktátu “v zájmu zachování míru”. Historie dalšího vývoje v Evropě dokazuje katastrofální omyl tehdejších vedoucích politiků Francie a Velké Británie.
Naše vojenské jednotky v Orlických horách stejně jako ve všech ostatních oblastech tak zvaných Sudet se po mnichovské katastrofě musely postupně odsouvat do okleštěného vnitrozemí republiky. Naše rota například opouštěla Deštné 7. října ráno ve 2 h., ale i této noční době tamní obyvatelé německé národnosti nelenili na nás pokřikovat z oken hanlivé pozdravy na rozloučení. Z pozdějšího vyprávění našich vojáků vím, že mnozí na jiných místech takovou potupu oplatili střelbou do oken, u naší roty takový případ nebyl. Údolím říčky Bělé jsme ustoupili do Kvasin a v továrních skladech tamní karosárny (dnes patři n.p. AZNP Mladá Boleslav) jsme po několik nocí ložírovali na betonových podlahách. Nové hranice republiky jsme zajišťovali strážemi.
Dalším bydlištěm naší záložní roty pak byla velká zemědělská obec Bílý Újezd při hlavní silnici mezi Dobruškou a Solnicí (směr Rychnov nad Kněžnou). Velitelství roty sídlilo v hostinci, jednotlivé čety včetně mého družstva po mnoha stodolách. Stráže ve směru na Sudety se stavěly stále, ale jinak se žádný výcvik nekonal. Vojáci i velitelé úplně zlhostejněli: osud okleštěné, opevnění zbavené a zrazené republiky byl tragický, vždyť v některých oblastech Čech a Moravy zabíhaly Sudety až hluboko do vnitrozemí a přeťaly mnoho důležitých železničních a silničních tepen a ochudily republiku o bohaté uhelné pánve a významná průmyslová střediska. Na severní Moravě sahaly například až k samé Olomouci: Mohelnice, Šternberk, Mariánské Údolí u Olomouce byly “zabrány” do Sudet.
Asi 21. října jsem byl předvolán na velitelství roty. Tam mě u velitele roty čekal Sigmundův akviziční úředník pro východní Čechy Jakub Čechák v civilu a s osobním autem (nebyl vojákem) a sdělil mi, že podle příkazu ředitelství podniku v Lutíně mě už asi 10 dní hledá po Orlickém podhůří, protože na žádost podniku jsem ministerstvem národní obrany uvolněn z další služby v armádě a mám nastoupit opět do práce. Sigmundi si po mnichovských událostech vyžádali propuštění většího počtu svých zaměstnanců z armády, aby mohli udržet podnik co nejlépe v provozu. Ale snad žádného nemuseli tak dlouho hledat jako mě v Orlických horách. Velitel roty mi hned uložil předání funkce a Jakub Čechák, který se svou rodinou bydlel v Hradci Králové, mě ještě před večerem odvezl do svého bytu. Cestou jsme se zastavili ve vesnici u Hradce Králové pro mé civilní oblečení. Museli jsme navštívit několik chalup, nežli jsme našli onu starou paní, u které jsem měl civil s mnoha jinými uložen. Druhý den ráno jsem v kasárnách u velitele náhradního praporu vyřídil potřebné formality, odevzdal svou vojenskou výstroj a Jakub Čechák mě autem odvezl do Pardubic, abych mohl odcestovat do Lutína. Vlakem po hlavní trati přes Českou Třebovou do Olomouce to nebylo možné, protože Sudetami přes zabraný Zábřeh na Moravě vlaky zatím neprojížděly. Tak jsem cestoval narychlo zřízenou autobusovou linkou přes Havlíčkův Brod do Brna a z Brna do Olomouce. V noci jsem dorazil do Lutína, ubytoval se nouzově v internátě a ráno jsem se hlásil u vedoucího prodeje Františka Přidala. Ten mě uvítal asi takto: Já jsem s tebou počítal nadále v pražské filiálce a ty naopak přijíždíš sem. Co s tebou mám dělat? Nato jsem mu sdělil, že mám v úmyslu se oženit a je-li to možné, chtěl bych pracovat v Lutíně. Přidal znal mou nevěstu a po projednání s Ing. Janem Sigmundem mě již druhý den dal kladné vyjádření k pracovnímu zařazení v Lutíně.
Pak jsme s mou nastávající manželkou uskutečnili nalezení rodinného bytu, zakoupení nejnutnějšího nábytku a uzavření sňatku s podobným chvatem jako vláda republiky v září vojenskou mobilizaci, ale na štěstí pro nás s lepším výsledkem.
Byt jsme si našli ve Slatinicích, v I. patře nového 2-bytového domu, patřícího nájemci tamního mlýna panu Derichovi. Byl dvoupokojový s příslušenstvím a kouskem zahrádky, ale nábytkem jsme si zatím vybavili jen kuchyň a ložnici. Nábytek si manželka zaplatila ze svého dědictví po mamince. Byl do bytu nastěhován ještě před naší svatbou. Výbavu prádlem atd. měla moje nevěsta plně připravenou, zatímco můj přínos do zakládané domácnosti byl zatím ten nejskromnější. Spoléhal jsem hlavně na svou pracovitost, abychom mohli založit rodinu.
Sňatek jsme měli v sobotu 26. listopadu 1938 o 15 h. v chrámu Sv. Mořice v Olomouci, hostinu nám vystrojili rodiče nevěsty v jejich “gruntě” v Lutíně a byla bohatá, s mnoha hosty. Z mé rodiny přijeli na svatbu otec a maminka, byla to jejich první návštěva v Lutíně. Družbou nám byl můj vzácný kamarád Jožka Vaverka, družičkou nevlastní sestra nevěsty Lidka Juřinová. S mnoha písemnými a telegrafickými gratulacemi k sňatku došel také list vojenský, méně milý, ale ten mi tchán předal až druhý den, tj. v neděli při obědě, k němuž jsme již s manželkou přijeli ze Slatinic. Bylo to pozvání do Hradce Králové k dalšímu vykonávání vojenské služby a tak jsem ještě týž den večer musel odcestovat. U velitele náhradní roty v Hradci Králové jsem získal porozumění pro bezúčelnost mé příromnosti ve vojenském stavu a již za 5 dní jsem se mohl vrátit domů. Tím skončila má činnost v armádě navždycky.
