Nová starost mi ovšem nastala po dokončení školy 28. června 1928, protože se ani mně samému ani mým rodičům nepodařilo opatřit učební místo – chtěl jsem se vyučit knihtiskařem (typografem) nebo elektrikářem. Pokud by například v Novém Městě byl zájem o takového učně, tak jen s podmínkou, že mu rodiče budou plně platit stravování, ubytování i ošacení. A to naši bohužel nebyli schopni unést. Tak jsem 15. července 1928 nastoupil u pana Antonína Smrčka ve Rzech jako dělník k soukacímu stroji v jeho malé textilce. Vpředu jsem se už zmínil o některých podrobnostech. Zbývá snad jen dodat, že mě touha po vyučení se řemeslu neopustila, že jsem si předplácel velké denní noviny “Národní politika” vycházející v Praze a v jejich bohaté inzertní části denně hledal zájemce o učně. Na každý inzerát jsem poslal svou písemnou nabídku, ve které jsem ovšem podle pravdy hned uvedl, že bych si nemohl platit stravu ani bydlení, ale že bych se třeba učil déle, abych zaměstnavateli v posledním roce nahradil svou prací jeho výdaje s mým vyučením, bydlením a stravováním. Bohužel ani jediný inzerát mi neposlal odpověď.
Teprve v polovině dubna 1929 se v těch novinách objevil velký zarámovaný inzerát, jehož hlavní obsah si dodnes pamatuji: “Velká moravská strojírna přijme mladé muže k zapracování na technické úředníky”. U toho několik poznámek, číslo inzerátu a nějaká značka, adresa podniku nikoliv.
Hned jsem na redakci novin doma napsal svou nabídku, přiložil jsem opis propouštěcího vysvědčení ze školy, zmínil se o znalosti němčiny a částečné znalosti francouzštiny a čekal. Tentokrát odpověď přišla a sice asi do 4 dnů, tedy přes Prahu nečekaně rychle. A kladná, stručná, jednoduchá. Asi v tomto duchu: Máte-li zájem o práci u nás, zajeďte na Masarykův psychotechnický ústav do Prahy I – Staré Město vykonat psychotechnickou zkoušku a počkejte si tam na výsledek. Bude-li kladný, můžete z Prahy ihned odjet k nám do závodu Sigmund-Pumpy v Olomouci – Lutíně, kde Vám proplatíme výlohy spojené s cestou a poskytneme Vám ubytování a stravování. Podrobné pracovní podmínky dohodneme v závodě.
Tento dopis mi přišel ke Smrčkům na pracoviště v pátek 19. dubna, šel jsem si jej do lesíka za tkalcovnu na pařezu v klidu dvakrát přečíst a hned jsem se obrátil na pana Smrčka s dotazem, zda bych mohl druhý den skončit práci. Pan Smrček projevil opravdu staré přátelství k naší rodině a dal mi souhlas. Druhý den v sobotu otec šel pěšky do Náchoda koupit mi na cestu novou aktovku, klobouček a nevím jaké ještě drobnosti – mnoho jich nebylo. A v neděli 21. dubna jsem se brzy po ránu již doma rozloučil a odcházel na nádraží v Novém Městě nad Metují přes Rokoli a přes Slavoňov. Večer kolem 23. hodiny jsem se v Praze-Proseku v činžáku dobýval do bytu manželů Demkových podle tátovy adresy. Paní byla tátova spolužačka, rozená Smrčková ze Rzů. Její manžel byl obuvníkem. Jejich syn si ještě dnes ve Rzech udržuje chaloupku po svém dědovi, “zahradském” Smrčkovi. Změnil mezitím příjmení myslím na Dubský. Hlásil se ke mně kdysi v Lutíně při služební návštěvě podniku Sigma a vzpomínal, jak jsem u nich v roce 1929 dvakrát přenocoval. On byl tehdy mladší klouček nežli já.
Pan Demek mě v pondělí ráno zavedl na jmenovaný psychotechnický ústav. Prokázal jsem se tam dopisem závodů Sigmund-Pumpy a ještě týž den odpoledne jsem byl vyzkoušen.
V úterý jsem si přišel pro výsledek zkoušky. Ten byl kladný, dostal jsem s sebou písemné potvrzení a s tím jsem ve středu 24. dubna 1929 časně ráno odjel z Prahy-Libně osobním vlakem do Olomouce. Na hlavním nádraží v Olomouci jsem se dověděl, že Lutín není žádným olomouckým předměstím, jak by se zdálo z adresy Olomouc-Lutín, nýbrž asi 10 km vzdálená vesnice. A že tam od kavárny Drápal (dnešní kavárna Rozkvět u soudu) jezdí autobus pana Třísky ze Slatinic. Když jsem tramvají přijel ke kavárně Drápal (tehdy jezdila přes náměstí okolo radnice), našel jsem naproti u starých hradeb stanoviště autobusu, ale příští kurs do Lutína a Slatinic měl odjet až v 18,30 hod. Dobří lidé mi poradili, že bych od 14 hodin zbytečně tak dlouho čekal, že tu cestu zvládnu za 1 1/2 – 2 hodiny polní cestou pěšky přes Tabulový vrch a dále po silnici přes Hněvotín. Měli pravdu.
Když jsem došel za Hněvotín a tam v nížině zdaleka viděl vesnici s továrním komínem – mohl to být jen Lutín – zaplakal jsem si nad tou fádní krajinou. Ale odhodlaně jsem šlapal se svou aktovkou až k vrátnici továrny, odkud si mě neprodleně v 16 hod. odvedl do kanceláře pan disponent Ludwa. Za chvíli mě přišel přivítat sám ředitel rodinné firmy Sigmund Pumpy pan Ing. Jan Sigmund, žádal ode mne souhlas, aby mi směl tykat a velmi stručně mi sdělil pracovní, platové, stravovací a bytové podmínky. Budu tak zvaným volontérem či praktikantem, budu postupně pracovat v administrativních a obchodně technických odděleních včetně dílenské praxe a ve večerních bezplatných kursech si budu osvojovat základy čerpací techniky a elektrotechniky, obchodní korespondenci, všeobecné administrativy, psaní strojem, účetnictví a později mohu navštěvovat jazykové kursy. Měsíční plat budu mít 200 Kč a stravovat se budu v závodní jídelně. Množství jídla si mohu objednávat do sytosti a pokud bych projedl více nežli 200 Kč, uhradí to podnik ze svého. Bydlet budu bezplatně v továrním domku s továrním vybavením, po dostavbě internátu s 2-lůžkovými pokoji a s denním úklidem za 30 Kč měsíčně. Společně se dvěma novými zaměstnanci, kteří v závodě nastoupili 1. dubna téhož roku po propuštění z vojenské presenční služby, jsem se ještě týž večer začal učit psát na stroji až do 23 hodin. Pak mě vzali s sebou na připravenou noclehárnu ve starém továrním domku čp. 100, kde nás celkem bydlelo šest, vesměs nově přijatých zaměstnanců pro obchodní a technické služby.
Závod tehdy pracoval na jednu směnu, začátek pracovní doby byl v 7,15 hod., od 9 do 9,15 hod. byla přestávka na přesnidávku, od 12 do 13 hod. polední přestávka a odpolední pracovní doba skončila v 17,15 hod.
Tak začal můj nový život, o němž jsem nato v neděli vyrozuměl rodiče obšírným dopisem a poprosil jsem je, aby za mnou poslali peřiny a povlaky a moje skromné prádlo. Zásilka přišla brzy v novém velikém dřevěném kufru, který jsem si uchoval v Lutíně i po založení své vlastní rodiny až do roku 1972, kdy jsem se z Lutína přestěhoval do dnešního našeho družstevního bytu. Domů k rodičům jsem se poprvé z Lutína rozjel tuším v červnu, tedy za 1/4 roku. Později už intervaly návštěv rodičů a domova byly delší.
Podnik Sigmund Pumpy zaměstnával v době mého nástupu celkem 750 pracovníků a vyráběl hlavně čerpadla pro zásobování rodinných a činžovních domů a zemědělských usedlostí vodou, pro zemědělskou závlahu (včetně rozváděcích trubek a postřikovačů), pro močůvkové hospodářství v zemědělství, pro stavební účely, pro zahradníky a zahrádkáře i ovocnáře. Prodej odběratelům prováděl převážně přímým písemným stykem s jednotlivými zájemci a dále prostřednictvím tak zvaných překupníků, kterými se stávali hlavně živnostníci z oboru instalatér, zámečník, kovář a pod. Tedy živnostníci, kteří zákazníkovi dokázali čerpací zařízení komplexně instalovat a dát do provozu. Pro průmysl do té doby podnik ještě mnoho nedodával, protože pro technologické procesy různých odvětví průmyslu čerpadla nevyráběl a na vodu zatím jen čerpadla menší. Podobně tomu bylo s čerpadly pro komunální podniky, obstarávající ve městech zásobování vodou a odčerpávání kanalizačních vod.
Odlitky k výrobě čerpadel ze šedé litiny a z barevných kovů (převážně bronz a mosaz) podnik tehdy nakupoval hlavně z olomouckých sléváren a ze slévárny Moravia v Mariánském údolí. Modely pro odlévání mu vyráběla modelářská oddělení těchto sléváren a několik speciálních menších modelářských dílen v Olomouci. Válcovaný ocelový i mosazný materiál nakupoval převážně prostřednictvím olomouckého velkoobchodu železem Ottahal, který byl výhradním prodejcem ostravských i jiných hutních podniků pro střední Moravu. Velký podíl válcovaného materiálu představovaly trubky. Všechem materiál si podnik přivážel svými nákladními auty od jmenovaných dodavatelů sám a sám také dopravoval na hlavní nádraží v Olomouci všechny své pečlivě balené výrobky k další dopravě zákazníkům železářství. Mnozí odběratelé z okolí si ovšem ze závodu odváželi výrobky sami. Balicí dřevo podnik tehdy odebíral z Plevkovy pily ve Stichovicích u Prostějova.
Mezi překupníky byli i mnozí takoví, kteří zákazníkovi prodej čerpadla nebo i příslušenství jen zprostředkovali a neprováděli nákup na svůj účet. Podnik se zákazníkem jednal písemně přímo a překupníka jen informoval kopií korespondence. Ale i tito překupníci byli za získání zákazníka odměňování tak zvanou provizí. Ta byla ovšem splatná, až zákazník zaplatil podniku fakturu za dodávku. Podnik měl pevné ceny, za které prodával přímým spotřebitelům a jejichž dodržování požadoval i od překupníků nakupujících a prodávajících na svůj účet. Tyto ceny obsahovaly i patřičnou rezervu na poskytování tak zvaného rabatu nebo též provize překupníkům. Překupníci byli rozděleni do kategorií podle očekávaného nebo již podle minulých let zjištěného celkového ročního odběru. Podle těchto kategorií činila výše rabatu z ceníkových cen 15 %, 23 % nebo u největších odběratelů-překupníků 31 % (těch bylo v celé republice jen několik). Přímým spotřebitelům se z ceníkových cen poskytovala sleva je výjimečně a to na úkor rabatu (provize) překupníka, pokud nějaký byl na obchodním případu účasten.
Podnik na základě rozsáhlé inzerce, pořádaných výstav a jiných reklamních akcí dostával velmi mnoho písemných dotazů přímo od spotřebitelů a zařídil své prodejní oddělení tak, že dokázalo téměř bez výjimky nejpozději do 3 dnů zákazníkovi poskytnout písemnou technicko-obchodní poradu a zároveň předložit cenovou nabídku s bohatým prospektovým materiálem. V nabídkovém oddělení již při mém nástupu byla řada schopných mladších technicko-obchodních pracovníků, kteří bez pomoci korespondentek sami psacím strojem vypracovávali čistopisy nabídek a rozpočtů s takovou produktivitou práce, o jaké se velkým podnikům s kancelářskou byrokracií ani nezdálo. A právě pro toto prodejní oddělení podnik vyhledával další větší počet pracovníků a připravoval jejich rozsáhlé vlastní vyškolování.
I já jsem tedy měl toto předurčení, ovšem nejprve jsem měl absolvovat předpokládanou 3-letou volontérskou lhůtu a příslušné večerní kursy. První asi 2 měsíce jsem byl přidělen do spisové registratury. Tam byla kartotéka všech odběratelů a dodavatelů a každý zákazník i dodavatel, ať malý nebo velký, měl svou příslušně číslovanou slohu, do které se denně ukládala kopie veškeré s ním vedené obchodní korespondence. Základní předčíslí každého obchodního partnera předsstavovalo číslo okresu podle tehdejšího rozdělení celé ČSR na politické okresy. Registratura zahraničních obchodních partnerů měla samostatné odlišné oddělení. Registratura přijala denně po 5. hodině ráno veškerou došlou korespondenci, pro kterou bylo každý den vypraveno osobní auto na poštovní úřad na hlavním nádraží v Olomouci. Vedoucí registratury s personálem bleskově otevřel obálky, každý dopis nebo lístek byl podle kartotéky očíslován číslem složky a pošta byla ještě před 6. hodinou postupně donášena obchodnímu řediteli podniku Ing. Janu Sigmundovi k přečtení. Ten za pomocí prokuristy Šindeláře a vedoucího prodeje Přidala poštu označil případnými připomínkami a přidělil k vyřízení příslušným útvarům – nabídkovému (který se zákazníky korespondoval i při reklamacích, technických poradách, při urgencích atd.), zakázkovému, nákupnímu, účtárně, konstrukční kanceláři aj. Tak měl obchodní ředitel, který byl v roce 1929 při mém nástupu 34-letý a duší podniku, denně přehled, jak který útvar v podniku plní svou funkci a jaký zájem projevují odběratelé o výrobky podniku.
Svými poznámkami či příkazy na došlé korespondenci dával Ing. Jan Sigmund často pokyny či rozhodnutí k vyřízení a v závažných či složitějších případech si zval vedoucího, případně i referenta k pohovoru. Nikdo se samozřejmě neodvážil pokynů neuposlechnout. A pokud se výjimečně stalo, znamenalo to při zjištění okamžitou ztrátu místa. Protože doba byla tehdy jiná, dnes ji nazýváme dobou velké hospodářské krize, každý si rozmyslel pracovat nedbale. A právě tak díky vyspělé a detailní kontrole chodu podniku dokázaly Sigmund Pumpy výborně prosperovat i v době krize a rozšiřovat, díky skvělé prodejní službě, vysoké kvalitě výrobků a pružnému přizpůsobování výrobního programu, svůj podnik.
Zde by bylo ještě vhodné doplnit, že podnik nespoléhal jen na odběratele-překupníky, na inzerci, na výstavy a veletrhy, ale vybudoval v Praze na Poříčí reprezentační prodejnu, vedenou bratrem obchodního ředitele Ing. Františkem Sigmundem. Dále z nejzdatnějších obchodně-technických pracovníků (byli mezi nimi i absolventi strojnické průmyslovky, absolventi závodních kursů, vyučení zámečníci a instalatéři, vesměs pracovníci s praxí v nabídkovém oddělení apod.) podnik sestavil kádr akvizičních úředníků. Ti měli přidělené územní rayony, v nichž navštěvovali jak překupníky, tak i zájemce-spotřebitele, úřady a potenciální zákazníky vůbec. Prostřednictvím zvláštního oddělení, které měl vedoucí prodeje k dispozici pro jejich řízení, dostávali denně poštou do místa plánovaného pobytu (a noclehu) všechny kopie nabídek, které nabídkové oddělení týž den do jednotlivých rayonu odeslalo. Bylo-li někde potřeba uskutečnit technickou poradu zájemci a vyšetřit pracovní podmínky pro volbu vhodného čerpadla či závlahového zařízení, dostal to rovněž příslušný akviziční úředník za úkol. Jeho povinností bylo denně odesílat prodejnímu útvaru v Lutíně písemný raport o uskutečněných návštěvách a o jednotlivých obchodních případech a jednáních přiložit stručný samostatný referát, který se po zpracování v prodejním útvaru s kopií obchodního dopisu ukládal do složky příslušného zákazníka jako doklad. V denním raportu byl vždy udán plán pobytu (noclehu) pro příští 1-2 dny, aby akviziční úředník byl kdykoliv k zastižení poštovní zásilkou spisů, telefonicky nebo telegramem.
Jednalo-li se někdy o technicky mimořádně náročné jednání se zákazníky, byli k nim vysílání inženýři nebo technici z konstrukční kanceláře, kde jich bylo několik pro tuto obchodně-technickou akvizici připraveno se znalostí češtiny i němčiny. Mezi stálými akvizičními úředníky byl pro území Slovenska i jeden zkušený strojní inženýr, který měl sídlo v Bratislavě. Akviziční úředníci měli pevný měsíční plat jako ostatní úřednictvo podniku, na úhradu noclehu a stravování mimo rodinu a mimo bydliště dostávali denní cestovní diety. Většina z nich používala jako dopravního prostředku buď podnikového nebo vlastní osobní vůz s náhradou sjednané kilometrové sazby. Při ročním bilancování obchodních výsledků osobních i v celém jejich rayoně jim byla přiznávána roční prémie. Byli jakousi elitou mezi všemi zaměstnanci podniku a čtyřikrát za rok byli svolávání k poradám, na nichž se projednával průzkum trhu a podávaly připomínky k plánu výroby a prodeje.
Za své praxe v registratuře jsem brzy zhruba poznal administrativní chod podniku. Musel jsem ovšem v krátké době také vzládnout psaní strojem, abych mohl postoupit. Proto jsem je cvičil denně večer, někdy i v neděli, při čemž jsem zároveň psával dopisy rodičům. Na stesk jsem neměl kdy.
S nastávajícím letním obdobím se nám mladým mužům otevřela možnost pěstovat sport. Po boku starších v Lutíně bydlících zaměstnanců, většinou ještě svobodných, čerstvě vysloužilých vojáků jsme se začali věnovat lehké atletice a sdružili jsme se k budování prvního lehkoatletického cvičiště na dosud nezastavěné ploše uvnitř závodu. O způsobu sportovního vyžívání se podrobněji zmíním později. Stravování v závodní jídelně nám šlo k duhu a při dostatečném pohybu na hřišti jsme měli vždy dobře vytráveno. Štěstím pro nás mladé bylo, že v závodní kuchyni byla ve všední dny služba až do 21 hodin večer, takže bylo možno po tréninku na hřišti ještě doplnit vytrávenou večeři dodatkovým přídavkem ve formě jogurtu, ovocného jogurtu, krajíce chleba s máslem či sýrem apod.
Paní pokladní podniku měla oprávnění vyplácet nám v průběhu měsíce zálohy na stravování bez omezení, ovšem byly to plechové mince s vyznačenou platební hodnotou a s podnikovou obchodní značkou, kterou byl a je ještě dnes po 50 letech Neptunův trojzubec, znak mytologického římského boha, vládce všeho vodstva. Těmito penězi jsme mohli platit jedině v závodní jídelně, mimo podnik samozřejmě nikde neplatily. Stalo se sice jednou později, že několik starších našich kolegů-úředníků, kteří také měli i při vyšším svém platu stálý nedostatek peněz, přesvědčilo číšníka v kavárně Drápal v Olomouci, aby tovární mince od nich přijal jako zálohu. Číšník se s tím pak ale pochlubil majiteli kavárny panu Drápalovi, který byl přítelem Ing. Jana Sigmunda. Ten si dal záležitost podrobně vyšetřit a dotyční naši úředníci obdrželi přísnou důtku, aby svému zaměstnavateli nedělali ostudu tím, jako že by je špatně platil.
My volontéři (praktikanti nám většinou říkali) jsme si takového něco nedovolili, konečně prvá léta jsme si ani nemohli finančně dovolit častěji navštívit Olomouc. Když už jsme zatoužili podívat se do kina, zašli jsme si pěšky do Slatinic nebo Těšetic, kde provozovatelem kina byly tělocvičné jednoty Sokol, v Lutíně tehdy ještě kino nebylo, nebyla tam ani jednota Sokol. Zájemci o sokolskou tělovýchovu docházeli do Slatinic. V té době se v kině promítaly ještě pouze němé filmy s českými titulky, ale před promítacím plátnem býval hudební doprovod klavírem nebo i dalšími nástroji.
Po ukončení práce v registratuře jsem postoupil na několik týdnů na další stupeň, na zámečnickou a elektrotechnickou praxi v montážních odděleních ručních čerpadel, elektrických odstředivých čerpadel a kompletních elektrických domácích vodáren značky Darling s tlakovou nádržkou. Jako bývalý textilák jsem z domu neměl k tomu průpravu, vždyť jsme doma neměli ani bicykl, na kterém bych mohl zkoušet zámečnické řemeslo. Ale brzy jsem se naučil zacházet s nářadím a osvojil jsem si základní pracovní postupy. K tomu napomáhaly mezitím již započaté večerní kursy o konstrukci, funkci, výrobě a zkoušení čerpadel.
Nato jsem ve II. pololetí své praxe byl zařazen do oddělení všeobecné korespondence s odběrateli. Tam jsem ještě nepracoval na nabídkách. Z počátku jsem vyřizoval jednodušší obchodní korespondenci podle diktátu, který jsem odposlouchával z Parlografu, to byl elektrický přístroj, do nějž diktoval obchodní ředitel Ing. Jan Sigmund a někdy též vedoucí prodeje v mimopracovní době obsah dopisů. Diktáty byly zapsány jehlou (jako u gramofonové desky) na asi 20 cm dlouhé válečky z umělé hmoty. Váleček se vložil do odposlouchávacího přístroje, korespondent si přiložil na uši sluchátka a nadiktovaný text psal. Nemilé zdržení nastalo, když se diktující uřekl, pak nadiktoval opravu a korespondent musel rozepsaný dopis zahodit a začít znovu. Po přepisu diktátu z válečku se ve zvláštním přístroji povrchová vrstva ostrým nožem osoustružila, váleček byl připraven na nový diktát. Toto odposlouchávání diktátů a přepisování na obchodní dopisy nebylo bez problémů. Zejména pro úplného nováčka, který neměl dostatečné znalosti obchodní a technické terminologie a tak často řadu diktovaných slov nedokázal rozluštit. Po několikahodinové práci při parlografu jsem býval unaven do úpadku a zase jen návštěva sportovního hřiště a večerní vycházky s ostatními chlapci mě vzpružily. Když po takovém pracovním dnu byl večer konán nějaký vyučovací kurs, tak to už byly nervy napjaté. Někteří starší úředníci s patřičnými zkušenostmi byli však virtuozi v korespondování podle parlografových diktátů. Já jsem ale toužil po druhém typu korespondence, jak jsem jej poznal u samostatných korespondentů a nabídkářů.
Mezitím jsem byl vybrán k tomu, abych po určitou dobu psal korespondenci, kterou vedl se svými zákazníky “mladší šéf” firmy, pan František Sigmund, strýc obchodního ředitele Ing. Jana Sigmunda. Ten řídil dožívající studnařské oddělení, v němž se svým starším bratrem Janem Sigmundem, nyní “starším šéfem”, před první světovou válkou oba aktivně pracovali jako “studnaři” a “pumpaři”, když se jejich firma nazývala Bratři Sigmundové. Oddělení na začátku třicátých let ještě živilo řadu starších studnařů a stavělo kopané skružové studny, studny vyzdívané (velkého průměru) i studny vrtané, vyložené ocelovými pažnicemi. “Mladší šéf” měl tehdy asi 56 let, starší asi 63 let. “Starší šéf” se už o administrativu nestaral, chodil většinou jen s hůlkou po nádvořích, zajímal se o studnařský stavební inventář, o dobrou funkci nádvorní party udržující venkovní pořádek a o veselé taškařiny starých studnařů, svých bývalých spolupracovníků. “Mladší šéf” byl jakýmsi oficiálním reprezentantem celého rodinného podniku Sigmund Pumpy, ale do strojní výroby čerpadel, jejich konstrukce a do prodeje téměř nezasahoval. Ta studnařina zůstala jeho koníčkem, jemuž dobře rozuměl, a která v počátcích ještě za vedení původní živnosti otcem Ludvíkem Sigmundem koncem minulého a začátkem tohoto století byla provázena výrobou dřevěných čerpadel.
Tak tomuto “mladšímu šéfovi” jsem měl sloužit jako korespondent. Nebylo to snadné. Zdržoval se málo ve své kanceláři, volal si mě vždy na diktát, neboť moje pracoviště bylo v korespondenčním oddělení. Do parlografu neměl trpělivost diktovat, přímo do psacího stroje také ne, protože jeho diktáty byly jen jakési improvizace obchodních dopisů, jejichž konečnou textovou úpravu očekával ode mne. Já jsem ovšem neznal těsnopis, tak jsem si diktáty značil zkratkami slov a někdy jsem je při čistopisu těžko luštil. Tak jsem celé ty týdny spolupráce prožíval v jakémsi stálém napětí. Odhodlal jsem se tehdy učit se soukromě těsnopis podle soustavy Heroutovy-Mikulíkovy. Opatřil jsem si potřebné učebnice a sešity a asi za 3/4 roku poměrně pilného učení jsem dosáhl slušných výsledků. Pro práci u “mladšího šéfa” jsem jich sice už nevyužil, ale po několik dalších let mi dobře posloužily. Později pak při práci samostatného nabídkového referenta a vedoucího korespondenčního a nabídkového oddělení jsem ale už těsnopisu nepoužíval a téměř jsem jej zapomněl.
Po ukončení mé administrativní praxe ve studnařině potřeboval vedoucí prodeje František Přidal obsadit fotokomoru, která byla součástí reklamního oddělení. Kterýsi pracovník reklamního oddělení, který obstarával fotografické práce včetně vyvolávání a kopírování i zvětšování filmů a fotodesek v laboratoři, byl dočasně přetížen větším množstvím prací. A tak jsem se dostal i k této činnosti a naučil jsem se přitom trochu i fotografovat jednak na desky, jednak přístrojem Leica na kinofilm, tehdy velkou novinku. Tuto praxi jsem ukončil asi za 3 měsíce, protože jsem při práci nad kopírovacím strojem pociťoval brzy bolesti ve hrudníku. Navštívil jsem dokonce plicního lékaře v Olomouci, ale ten na mně žádnou obávanou chorobu nenašel. Po odchodu z fotokomory se pocity bolesti ve hrudi brzy ztratily.
Pak jsem byl přidělen do korespondenčního a nabídkového oddělení, kam jsem vlastně byl předurčen už při přijetí do podniku. V oddělení byla dosti značná fluktuace, protože ne každý nově přijatý pracovník splňoval představy obchodního ředitele Ing. Jana Sigmunda a vedoucího prodeje Františka Přidala o práci v tomto nejživějším oddělení prodejního útvaru. V oddělení byla práce rovněž rayonizována, takže každý referent měl vlastně soustavný písemný stak se stálými odběrateli a překupníky a mezi nimi se jednotlivě objevovali noví jednorázoví zájemci.
Referenti pro pohraniční oblasti republiky s německým obyvatelstvem byli většinou německé národnosti, někteří z nich, kteří nebyli středoškoláci s maturitou, se dokonce teprve v Lutíně ve večerních kursech učili česky. Měl jsem mezi nimi řadu kamarádů, protože vzděláním i věkem jsme si byli blízcí. Pocházeli jednak z Ostravy-Vítkovic, jednak ze severní Moravy (Velká Střelná, Město Libava, Krnov, Opava). Chlapci z Vítkovic a z Opavy uměli dobře česky, mnozí byli i ze smíšených česko-německých rodin. Pro slovenské pohraničí s maďarským obyvatelstvem byl v oddělení později zaměstnáván i maturant s mateřským jazykem madarským. Takto si podnik zajišťoval i úspěšný prodej svých výrobků do všech pohraničních oblastí republiky. Podobně měl totiž obsazeny i funkce akvizičních úředníků, o kterých jsem se vpředu zmiňoval.
Jako pracovník korespondenčního a nabídkového oddělení jsem se pak účastnil mnoha dalších speciálních kursů, které podnik pořádal pro účelné vzdělávání svých obchodně-technických pracovníků. Některé kursy měly náplň ryze technickou, odpovídající zhruba strojnické průmyslovce, ale přizpůsobenou a zaměřenou hlavně na čerpací techniku. Jiné měly povahu komerční, dotýkaly se i finančního a provozního účetnictví, ale hlavní váha byla kladena na prodejní psychologii a umění písemného i ústního jednání se zákazníky. Tak například do Lutína byl zván na přednášky i šéfredaktor pražského reklamního měsíčníku “TYP” Dr. Brabec, jehož časopis byl prodejním útvarem odebírán v mnoha výtiscích a který jsme každý přímo hltali. Dr. Brabec nás učil vybrané obchodní češtině, stylistice i prodejní psychologii. V dalších letech našel v Lutíně dobré pole působnosti šéf pražské reklamní poradny komerční inženýr Slabý (dal se z komerčních příčin později přejmenovat na Ing. Solara). Proslavil se kromě výborných přednášek pro všechny podnikové prodejce zejména tím, že pro podnik sestavil vysoce ceněný reklamní slogan “Na pumpy jsou Sigmundi!”, který se ujal a na dlouhá léta zapsal do paměti snad naprosté většině obyvatel republiky. V němčině zněl “In Pumpen führt Sigmund!” a tak byl užíván i pro export.
Zde časově předběhnu tehdejší dobu, abych mohl zaznamenat, že tato vysoká aktivita majitelů podniku i zaměstnanců v některých vedoucích funkcích trvala až do obsazení podniku německými okupanty v roce 1940. Ještě v té době nám olomoucká odbočka SIA (Spolek inženýrů a architektů v Praze) uspořádala v Lutíně krásnou a vlastenecky procítěnou přednášku s mnoha vzácnými tématy, z nichž některá vybočovala z ekonomického rámce a byla oslavou naší mateřštiny. Citliví posluchači dobře pochopili, jak někteří přednášející (mezi nimi i Ing. Solar, Ing. Horáková a další) chtějí posílit naděje okupované vlasti na vysvobození z nacistických spárů. Každý posluchač obdržel všechny přednášky vytištěné a já jsem si v nich po řadu dalších let doma často a rád listoval.
Majitelé podniku sledovali na zaměstnancích účinky navštěvovaných kursů. Také účast každého frekventanta kursů byla v jednotlivých hodinách zaznamenávána. Z většiny předmětů nebo i z jednotlivých speciálních přednášek jsme skládali ústní i písemné zkoušky, jejichž výsledek pak jednotliví členové vedení podniku, každý podle své specializace, po oklasifikování přednášejícím prohlíželi. Pochvaly nebo napomenutí frekventantů kursů nebyly pravidlem, ale vyskytly se.
Zvláštní zmínku by zasluhovaly kursy jazykové. Jejich vedení podnik svěřoval většinou středoškolským profesorům z Olomouce, takže kursy měly dobrou úroveň. Já jsem postupně navštěvoval několik jazykových kursů. První byl kurs technické němčiny. Později jsem absolvoval jeden ročník kursu angličtiny, v níž jsem později ještě pokračoval soukromě sám podle německé učebnice. V období vojenské služby a po ní jsem se připravoval na práci v exportu, jak o tom budu ještě psát později.
V psaní strojem jsem dělal slušné pokroky hned od počátku a když podnik v roce 1931 před olomouckou veřejností uspořádal “závody” svých zaměstnanců v psaní strojem všemi desíti ve velkém sále Národního domu v Olomouci, umístil jsem se na 2. místě. Jako cenu jsem získal zlaté kapesní Schafhausenky (švýcarské hodinyk), kterých jsem si velmi vážil a nosil je jen při svátečních příležitostech. Mám je jako památku dosud, ale dal jsem si je upravit na náramkové. Podnik je tehdy koupil za 1800 Kč u známého pražského hodináře Nikodéma v Celetné ulici, který byl znám tím, že až do vysokého věku každý rok o vánocích vedl otužilce-plavce napříč Vltavou.
Další podniková soutěž v psaní strojem se pak konala v závodě v Lutíně v roce 1934 a vítěz první soutěže z roku 1931 v ní již směl závodit jen mimo soutěž. Díky tomuto pravidlu jsem se mezi písaři v českém jazyce umístil na 1. místě já, mezi písaři píšícími německy zvítězil Alfréd Schneeweiss, rodák z Hluboček u Olomouce. Jako společnou 1. cenu jsme spolu obdrželi ormigový ruční rozmnožovací přístroj za 1500 Kč, věnovaný dodavatelem psacích strojů Royal, na nichž jsme psali, firmou Mazánek a Šmatlák, Brno. Tato firma byla výhradním zástupcem amerických psacích strojů značky Royal pro ČSR a podnik Sigmund Pumpy se specializoval na tyto psací stroje.
Na Alfréda Schneeweisse mám i další milou vzpomínku, že asi téhož roku pak z Lutína pro nějaké nedorozumění odešel a našel si pracovní místo v náchodské gumovce Kudrnáč (dnešní n.p. Rubena), odkud příští rok přijel na návštěvu k mým rodičům “Na vohradu” a já jsem se tam s ním setkal. V češtině se mezitím tak zdokonalil, že jeho německý původ na jeho mluvě nebylo znát.
Písaři na stroji v celém podniku měli možnost pobírat k měsíčnímu platu výkonnostní prémií podle vydaného prémiového řádu. Výše prémie byla odstupňována podle počtu úhozů za sekundu, který se ověřoval pravidelnými čtvrtletními zkouškami. Vzpomínám si, že při psací rychlosti např. 6 úhozů za vteřinu činila měsíční prémie asi 270 Kč, tedy částka při tehdejší platové úrovni velmi atraktivní. Své první vysvědčení o složení zkoušky v psaní strojem mám ještě uschované. Je z 22. února 1930 a obsahuje tento výsledek zkoušky:
“Počet úhozů za 1 vteřinu při opisování cizího textu: 3,8
počet chyb ……………………………..0,66 %
Počet úhozů při diktátu neznámého textu ………..2,65
počet chyb ……………………………..0,9 %
Psáno podle metody desetiprstové úplně na slepo.
Výtky: žádné
Celkový posudek: velmi dobrý
Dle toho přiznána prémie ………100 Kč měsíčně
po dobu zaměstnání u naší firmy s podmínkou přesného dodržení psaní dle shora uvedené metody a vylepšení závad dle odstavce výtky.
Za Sigmund Pumpy: Zkoušel:
Ing. Jan Sigmund v.r. Steiner v.r.
Za chybu se počítá:
Každé špatné použití přeřaďovače, překlepnutí, přehození písmenek, nahromadění písmenek na konci řádku, každá špatná mezera, nedodržení odstavce, vzdálenost řádků nad sebou, nesprávné umístění začátku neb konce řádku, špatná interpunkce.”
S přibývajícími léty jsem pak již byl v rychlosti psaní předstižen mladšími pracovníky a korespondentkami, neboť kvalifikace psaní strojem byla stále v popředí zájmu a rostli noví rekordmani. Já jsem pak již měl těžiště práce v technických problémech čerpací techniky.
Prvním náročným úsekem byly technické nabídky kompletních zavlažovacích zařízení pro zahradnické a polní pěstování zeleniny, které se počátkem třicátých let začalo intenzivně rozvíjet zejména v okolí Prahy, hlavně na Všetatsku a severněji v Českých Kopistech a okolí Litoměřic. Odborným propagátorem této závlahy byl náš vedoucí prodeje František Přidal, který do těchto zelinářských oblastí často zajížděl na akviziční služební cesty a mě pak zapracoval do projektové a nabídkové služby pro tuto významnou část výrobního programu podniku. On sám byl totiž absolventem vyšší hospodářské školy v Olomouci-klášter Hradisko) dnešní zemědělská technická škola), syn většího sedláka z Vojnic u Olomouce, a studiu intentivního zelinaření se velmi věnoval.
Počínaje rokem 1930 se výrobní program podniku začal rozšiřovat o nový úsek čerpací techniky a sice průmyslová čerpadla. Jako tvůrce nových konstrukcí středních a velkých odstředivých čerpadel na studenou i horkou vodu, na nejrůznější další kapaliny a suspense pro technologické procesy téměř ve všech oborech čsl. průmyslu, dále čerpadel pístových, rotačních objemových a jiných specialit přijali majitelé podniku do konstrukční kanceláře koncem roku 1929 vrchního inženýra Augustina Fischera, rodilého Němce ze Svitavska. Měl bohatou praxi z budapešťské továrny na čerpadla Teudloff a Dittrich z tehdejšího velkého maďarského strojírenského koncernu Ganz, kde byl nejen šéfkonstruktérem, ale i prokuristou. Pro Lutín ho získal “mladší šéf” František Sigmund při své obchodní cestě na Balkán. Poznali se ve vlaku a Ing. Fischer jako rodilý Moravan zřejmě zatoužil vrátit se na Moravu. Jeho bratr, rovněž strojní inženýr, byl šéfem tehdejšího velmi významného oddělení průmyslových čerpadel (zejména pro energetiku) První brněnské strojírny, tato německá brněnská firma byla v oboru parních kotlů, parních strojů a parních turbin s potřebnými čerpadly velmi silným konkurentem tehdejších českých podniků Škodovy závody, Plzeň a Českomoravská-Kolben-Daněk, Praha – Vysočany. Další významní tehdejší výrobci průmyslových čerpadel byly podniky z moravskoslezského poněmčeného pohraničí Tatzel, Opava a APAG, Krnov, pražská česká strojírna Janka, Radotín, brněnská Královopolská strojírna a další.
Proti těmto zavedeným podnikům s mnohaletou tradicí ve jmenovaném oboru chtěl tedy podnik Sigmund Pumpy prorazit svou novou výrobou průmyslových čerpadel v době začínající hospodářské krize. A díky tak fundované osobnosti šéfkonstruktéra vrchního inženýra A. Fischera a neobyčejně pružnému a výkonnému prodejnímu aparátu podniku – a ovšem i vysoké kvalitě výroby – to dokázal. Přispěly k tomu samozřejmě nemalou mírou i pružnost výroby s krátkými dodacími lhůtami a výhodné prodejní ceny firmy Sigmund Pumpy, na nichž měli svou zásluhu všichni zaměstnanci, kteří byli ochotni vykonávat v Lutíně svou práci za podstatně nižší mzdy a platy, nežli jaké byly obvyklé v městských průmyslových aglomeracích.
Ing. Fischer se brzy v nově založeném konstrukčním oddělení průmyslových čerpadel obklopil řadou schopných pracovníků české i německé národnosti, snad nejpilnějším z nich a Fischerovou oporou byl Čeněk Volf, který v téže době přišel do Lutína také už s bohatými odbornými zkušenostmi od firmy Janka z Radotína. Fischer sám česky vůbec neuměl, ale nový kolektiv konstruktérů velmi dobře stmelil, takže brzy začal chrlit nové konstrukce. I k nám českým spoluzaměstnancům z navazujících oddělení, bez rozdílu věku a vzdělání, měl Fischer velmi korektní vztah a každý z nás stál o to, něčemu se od něj přiučit. Přesto se za 15 let práce v podniku naučil česky jen několik vět, jimiž se domlouval v montážní dílně a na nově vybudované velké zkušebně s českými zaměstnanci. Za vedoucího zkušebny si vybral Němce, Hermanna Steinera z Ostravy-Vítkovic, který ovšem česky uměl. (Po okupaci v roce 1945 byl za agresivní politickou činnost v německé nacistické straně odsouzen k několika letům vězení a po jejich odpykání na Mírově byl s celou rodinou odsunut do Německé spolkové republiky).
Zde by byla vhodná příležitost, abych ve vyprávění o své praxi volontéra odbočil a zmínil se o zaměstnávání občanů německé národnosti v závodě, v ryze hanáckém prostředí Lutína. Starousedlíci obce ani mnoho do Lutína dojíždějících dělníků i úředníků, Čechů, z širokého okolí rádi neviděli, jak v Lutíně je často slyšet němčinu. Připomínalo jim to silné poněmčení samé hanácké metropole Olomouce a jejich několika okolních vesnic, včetně Hněvotína sousedícího s katastrem obce Lutína. Toto poněmčení zesílilo zejména po době tereziánské, kdy rakouští Habsburkové vybudovali Olomouc jako jednu ze svých největších vojenských pevností – podobně jako Hradec Králové a Josefov – proti rozpínavým německým Prusům a udržovali v ní velmi početnou vojenskou posádku. Zbytky olomoucké pevnosti jsou ještě dnes patrné na mnoha místech města a předsunuté polní pevnůstky okolo Olomouce, kterých bylo celkem asi 22, slouží mnohé ještě dnes vojenským účelům.
Mnozí občané neznalí poměrů v podniku Sigmund Pumpy se domnívali, že rodina Sigmundova je německá, nebo aspoň německého původu. Tak tomu nebylo. Rod Sigmundových byl zgruntu hanácký. Poznal jsem brzy po nástupu sám, že tomu tak je, a že z olomouckých Němců podnik zaměstnával pouze asi 2 velmi schopné úředníky, vedoucího účetního Schnitzera, a prodejního disponenta Ludwu, oba dobře píšící a mluvící česky. Později po mně byli přijati ještě asi 3-4 olomoučtí Němci do stavu úřednictva. Ostatní Němci, jak jsem již uvedl vpředu, byli převážně ze severní Moravy a Slezska a velkou část jich vlastně do Lutína postupně přivedli právě bratři Hermann a Rudolf Steiner, původem z Vítkovic a se širokým příbuzenstvem ve Velké Střelné (tehdy snad výhradně německá obec s názvem Gross-Waltersdorf) v dnešní vojenské oblasti Města Libavá. Z těchto dvou míst se v době mého nástupu do Lutína rekrutovala převážná část německých pracovníků a všichni byli vlastně známí či příbuzní bratří Steinerových. Bratři Steinerové byli oba v Lutíně zaměstnáni o několik let dříve nežli já, vynikali vysokou přirozenou inteligencí, zejména mladší Rudolf, byli vyučeni kováckému řemeslu a velkou pílí dosahovali v Lutíně úspěchy v dalším vzdělávání i v práci. Byli neobyčejně skromní, nebyli nároční ani na plat, ani na bydlení, a byli podnikem velmi ceněni jako příklad pro jimi přiváděné přátelé z německé oblasti i pro ostatní přivandrovalé začínající úřednické pracovníky Čechy, mezi které jsem patřil i já. To byl asi hlavní důvod majitelů firmy, proč ty nenáročné, ale velmi výkonné a věrné zaměstnance vyhledávali. Pak si ani místní Hanáci nemohli klást zvláštní nároky na úřednický plat. A dělnické mzdy samozřejmě měly úroveň ještě nižší, vzpomínám si, že např. dobrý soustružník měl v roce 1930 hodinovou mzdu asi 2,20 Kč, zatímco takový soustružník ve Škodovce v Plzni nebo ve Zbrojovce v Brně měl snad až 6 i 8 Kč/hod. I v Olomouci byly vyšší mzdy a platy. Ovšem Lutín podobně jako jiné venkovské podniky považoval takové zaměstnance, mající doma kousek políčka, za tak zvané kovozemědělce. Ti byli podle toho také jinak odměňováni něžli dělníci ve větších městech. A kromě toho v oné době hospodářské krize nebylo snadné najít nové místo, vždyž i v Lutíně denně u brány závodu čekala řada uchazečů o zaměstnání, to pamatuji dobře z vlastní zkušenosti.
Mimořádnými schopnostmi mezi Steinerovými přáteli z Velké Střelné vynikal Karel Schebesta, vyučený zámečník či nástrojář bez středoškolského vzdělání, který se vyznamenával jako technický samouk v konstrukci přípravků a technologických zařízení tak, že v poměrně mladém věku byl jmenován vedoucím technické přípravy výroby. Byl to velký samotář, sportovního ani společenského života s Čechy ani s Němci se neúčastnil a později nás všechny překvapil, když si do Lutína přivedl krásnou mladou ženu, Češku asi z Mladé Boleslavi a oženil se s ní. Po kratší době pak spolu s několika schopnými řemeslníky a techniky, Čechy, přešel ke známé firmě Volman, Čelákovice u Prahy (nyní k.p. TOS Čelákovice, továrny obráběcích strojů) a dosáhl tam vedoucího postavení s titulem technický ředitel. Při příchodu německých okupantů optoval pro českou národnost a po druhé světové válce při znárodnění firmy Volman byl jmenován podnikovým ředitelem tohoto národního podniku. Několik let před svou poměrně předčasnou smrtí byl pak ještě povýšen do funkce ředitele hlavní správy znárodněných továren obráběcích strojů na ministerstvu těžkého strojírenství. Na Sigmáky, tj. bývalé spolupracovníky z Lutína, nedal nikdy dopustit, pokud se s nimi setkával.
Takovéto střípky z tehdejšího našeho života uvádím proto, abyste získali aspoň příbližnou představu o odlišnosti našich pracovních i společenských a politických poměrů oproti dnešní době. První republika se svými národnostními menšinami měla mnoho problémů, z nichž mnohé vyřešil historicky významný odsun Němců z našich zemí po druhé světové válce. Jistě se o tom poučíte z literatury dějin a pak pochopíte mnohé, co generaci mou a generace našich otců a dědů provázelo životem jako dávné břemeno.
Vpředu popsané poměry v lutínském podniku vytvářely příznivé podmínky pro jeho růst i v době krize. Samozřejmě za předpokladu, že i majitelé podniku žili střídmě a nespotřebovali dobrý podnikatelský zisk nákladným způsobem vlastního jejich života. A to o nich mohu potvrdit. Vybírali si zřídka nějakou dovolenou, kterou by nákladně prožívali v tehdejších drahých lázních, na horách, či dokonce v zahraničí. To si nenavykli a proto i nám zaměstnancům často propadl nárok na část zákonné dovolené ve prospěch závodu. Majitelé měli v Lutíně i nenáročné bydlení, teprve až ve 2. polovině třicácýxh let si Ing. Mirko Sigmund a Ing. Miroslav Grunta, manžel dcery “staršího šéfa”, postavili v sousedství závodu každý přiměřenou obytnou vilku. Majitelé podniku se ani v pěstování sportu příliš nelišili od nás zaměstnanců, nikdo z nich nepěstoval pro venkov a hanáckou rovinu nákladné druhy sportu jako tenis, lyžování, vodní sporty, motorismus, krasobruslení apod. Vyžívali se s námi v Lutíně bydlícími zaměstnanci v rekreační odbíjené, lehké atletice a v plavání. O své účasti na sportovním dění ještě dále doplním více. Svým náboženským vyznáním celý rod Sigmundů patřil k církvi římsko-katolické, avšak mužští členové rodu, snad až na vzácné výjimky, kostel ve Slatinicích nenavštěvovali, jejich ženy většinou ano.
Podle tehdejších daňovách zákonů naší první republiky nemusel podnik své obci odvádět příslušné daně popř. daňové přirážky v tom případě, jestliže svou účetní bilancí prokázal stavbu nových investic. A protože Sigmunti soustavně závod v té době rozšiřovali, uspořili ještě i na daních. To samozřejmě nepříznivě pociťovali zemědělští usedlíci ve vesnické části Lutína , kde chyběly obecní správě finanční prostředky na jakékoliv výraznější stavební a technické úpravy veřejných prostranství, silnic a cest či chodníků a veřejné osvětlení. Z toho vznikalo mezi zemědělci a majiteli podniku napětí a nevraživost, která se někdy přenášela i na zaměstnance podniku. Přesto se však Sigmundům vždy dařilo mluvit do správy obce, protože buď byl starostou obce jejich příbuzný, např. sedlák František Dočkal, švagr “mladšího šéfa”, nebo vlivným členem obecní rady některý dlouholetý zaměstnanec podniku, jako např. v právě popisovaných letech Alois Placek, dílovedoucí a vážený lutínský rodák.
Ještě musím dodat, že ke způsobu života všech rodin spravujících společný podnik Sigmundů patřila i skromnost ve společenském jejich životě. Vysvětluji si to dnes po životních zkušenostech tím, že všichni ještě příliš dobře znali skromný a nikoliv snadný řemeslnický život tehdy ještě žijícího “staršího” a “mladšího šéfa” a jako jejich děti je plně stále ctili a respektovali jejich názory. Tato generace dětí sice už o sobotách či nedělích nezasedala k tarokové nebo mariášové partii karet jako “šéfové”, spíše už občas zajížděli v sobotu nebo v neděli do olomouckého českého divadla, ale na způsob jiných továrníků nebudovala žádná nákladná rekreační sídla, kam by mohla zvát příslušníky bohaté podnikatelské třídy. A tak jsme v Lutíně byli svědky jen občasných skromnějších společenských návštěv. Dobře si ještě vzpomínám na tehdejší olomouckou divadelní herečku Jarmilu Kurandovou, která v létě často byla se svým manželem hostem Sigmundů. To jsem ještě ani já, ani ostatní současníci nemohli tušit, že tato hezká, skromná paní, tehdy asi 40-letá, bude jako herečka Státního divadla v Brně asi za 30 let zasloužilou umělkyní a za dalších asi 5 let národní umělkyní. Jeji titulní role v nedávném barevném filmu “Babička” byla jedna z nejvýznamnějších v posledních letech jejího života. Zemřela tuším loni, t.j. v roce 1979.
Byly ovšem v žíjícím rodu Sigmundů ve třicátých letech i dvě výjimky. Byly to děti “mladšího šéfa” Františka Sigmunda , bydlícího s rodinou mimo areál závodu prostřed zemědělské části Lutína v čp. 25, naproti kapličky. (Dnes tento dům po pěkné stavební úpravě obývá Svatík Smička s rodinou, bratranec vašich otců, synovec babičky Jarmily). Syn Vladimír Sigmund sice vystudoval také strojní inženýrství jako jeho starší bratranci, ale práce v závodě ho již tak neupoutala a měl řadu jiných zájmů v oblasti společenského života. Krátkou dobu, nežli jsem odešel v roce 1935 vykonávat svou vojenskou prezenční službu, byl i mým představeným. Mnoho jsem se od něj naučit nemohl, protože v práci míval často absenci a vlastním pracovním úkolům svou odbornou kvalifikaci příliš nevěnoval, i když ho otec po dokončení studií poslal asi na půlroční zkušenou do USA. S ostatními spolumajiteli firmy míval často rozpory. Tak postupně vedení spolupracovníků v oddělení neoficiálně přecházelo na mě, aniž bych za tuto vícepráci byl honorován. Ale pro mou další životní práci jsem vlastně i tím získal cenné základy.
Sestra Ing. Vladimíra Sigmunda Miroslava Sigmundová se vdala za profesora Vysoké školy báňské v Příbrami, Dr. Ing. Jana Šánu, který pak byl jako manžel spolumajitelky podniku Sigmund Pumpy přijat do závodu se značnými rozpaky ostatních spolumajitelů. Jeho kvalifikace byla totiž naprosto odlišná od potřeb strojařské výroby a tak se pro něj těžko hledalo v podniku důstojné uplatnění. Protože sám byl velmi charakterní a poctivý člověk, velmi těžce to nesl, zvlášť když jeho manželka se o podnik vůbec nezajímala a jeho úděl mu neusnadnila.
V roce 1939, ještě před okupací ČSR německými fašisty, si Ing. Vladimír Sigmund dal vyplatit svůj majetkový podíl na závodech Sigmund Pumpy a z firmy vystoupil. Peníze ještě včas investoval do jiných nemovitostí (cihelna v Olomouci a vatárna v Drahotuších u Hranic) a zároveň se zachránil i před zatčením, jemuž ostatní majitelé firmy Sigmund Pumpy po obsazení závodu německými okupanty neušly. Také nejmladší syn “staršího šéfa” Ing. Miroslav Sigmund, jehož promoci inženýrem na Vysokém učení technickém v Brně v roce 1930 si ještě dobře pamatuji, měl již jako student, občas praktizující v závodě a později jako vedoucí pracovník, chování pyšného továrníka vůči zaměstnancům podniku.
Když se pak také po určitou dobu stal mým představeným, jeho chování mě osobně nijak neomráčilo, protože jsem již v nabídkovém oddělení TO (technické oferty) měl dobré jméno kvalifikovaného pracovníka a netrpěl jsem žádnými pocity méněcennosti. Nevzpomínám si ani, že bych od něj byl jakkoli peskován či napomínán. Naopak i on se často s námi mladými zaměstnanci dokázal pobavit při rekreační odbíjené nebo v soubojích na kládách na koupališti.
Touto pasáží o vlastnostech a způsobu života Sigmundů jsem chtěl naznačit, jak vlastně většina z nich žila s nadšením své podnikatelské práci, která se zřejmě stala jejich koníčkem a úspěchy podniku pro ně asi byly nejvyšším potěšením a uspokojovaly jejich ctižádost. K takovému životnímu postoji a vztahu k práci vedli i zaměstnance a zejména ovšem nás úřednické praktikanty, na nás vykonával Ing. Jan Sigmund a jeho manželka (přesto že měla 3 vlastní děti) téměř rodičovský dozor a vliv, čímž se ani netajil už při přijímacím pohovoru.
Že tu tátovskou fukci Ing. Jan Sigmund bral vážně, může dokumentovat například tato epizoda: Když jsem díky vydatnějšímu hanáckému stravování asi za 4 měsíce po nástupu do závodu nápadně zesílil i povyrostl, byly mi moje kalhoty přinesené z domova malé. Ing. Jan Sigmund si toho všiml a pozval mě do svého bytu. Tam mi nabídl, abych si z jeho obnošených kalhot z mladších let jedny vybral a daroval mi je. Byly sice hodně volné, ale několik měsíců jsem v nich odchodil. Anebo když mi bylo asi 17 1/2 roku, potřeboval jsem opravit několik zubů, protože jsem si z té tkalcovské a chalupnické výživy u rodičů příliš zdravý chrup nevypěstoval. První stoličku mi otec dal vytrhnout u nějakého kováře, amatéra pro trhání zubů, v České Čermné u Náchoda, když mi nebylo ještě ani 15 let. Tehdy se v mém rodišti zuby neplombovali, žádný zubní technik či lékař nablízku neexistoval. Vzpomínám si, jak mě tehdy táta do České Čermné vedl s bolestivým zubem jako na popravu. A tak nyní v Lutíně se už hlásily další následky špatné výživy z dětství, popřípadě nedostatečné péče o zuby. Ohlásil jsem se u Ing. Jana Sigmunda s prosbou, aby mi poradil dobrého zubaře (v Lutíně tehdy ještě nebyla závodní ošetřovna a zubní oddělení) a hlavně, aby mi poskytl finanční půjčku, protože nemocenská pojišťovna na opravy zubů při použití zlaté korunky vůbec nepřispívala a nejlepší zubní lékaři nepřijímali pacienty na účet nemocenského pojištění. Ing. Jan Sigmund mi dal doporučení pro majitele velké zubní ordinace MUDr. Arndta, jeho rodinného zubaře v Olomouci u Národního domu a dal mi vyplatit půjčku 800 Kč, kterou jsem pak splácel mnoho měsíců. Když jsem se v takové ordinaci objevil ve svém chudém obleku, způsobil jsem tam rozruch. Sám jsem se tam necítil ve své kůži, ale s opravou chrupu jsem byl po dlouhá léta spokojen.
Na jízdném do Olomouce se při takových cestách šetřilo tak, že nás vždy do města a zpět svezlo některé tovární auto, která – jak osobní tak nákladní – mezi podnikem v Lutíně a Olomoucí byla stále v permanenci. Na kavárně Drápal (dnešní Rozkvět u soudu) vnější signální světlo každého řidiče upozornilo, že se tam má zastavit pro čekajícího zaměstnance závodu. A v kavárně od nás ani majitel, ani číšníci neočekávali žádnou významnou tržbu. Stačilo si objednat sifon za 20 h.
Při takovém vztahu mezi námi volontéry a Ing. Janem nebylo proto žádnou výjimkou, že například již v mém druhém volontérském roce pro mě Ing. Jan v neděli dopoledne do bytu poslal vrátného se vzkazem, abych přišel do závodu vypracovat naléhavý rozpočet pro nějakého zákazníka, který pak řidič osobního vozu po obědě zavezl do Olomouce podat na poštu. (Lutín v té době a řadu dalších let neměl v místě poštu, ta byla pro obyvatelstvo v sousední farní obci Slatinice). Kdo z pracovníků nabídkového oddělení měl třeba větší počet nevyřízených obchodních případů, zůstal zpravidla bez vybídnutí na pracovišti přesčas ve všední den, nebo si přišel i v neděli dopoledne, podobně jako příslušníci rodiny Sigmundů. Ovšem za takové přesčasy jsme žádnou mzdu nedostávali, člověk měl jen pocit, že si tím zajišťuje svou existenci, nebudou-li na jeho práci stížnosti. A to bylo pro životní pohodu důležité!
V těchto podmínkách jsme si my praktikanti, zejména na základě zkušeností našich starších spolupracovníků úředníků, na které měli vedoucí majitelé podniku ještě přísnější požadavky, uvědomovali své zvláštní postavení. Bylo dáno tím, že “závodní škola”, vytvářená večerními kursy a sledovanou praxí v různých úsecích podniku, neměla žádné právo veřejnosti. To znamenalo, že o svém “vyškolení” nebudeme mít žádné vysvědčení, které by mělo platnost při případném hledání nového pracovního místa. Dokonce kterési olomoucké noviny v oné době uveřejnily kritický článek profesora olomoucké obchodní akademie Hofírka k této otázce. Kritizoval Sigmundy, že si školí sami mladé pracovníky, místo aby přijímali absolventy této školy, kteří v tehdejších letech často s velkými obtížemi hledali odpovídající zaměstnání. A rozváděl právě, jaké nevýhody z toho “soukromého” vzdělávání praktikantů v Lutíně vyplývají pro nás.
To mě a mého kamaráda Frantu Doležela z blízkých Drahanovic, který se školil na profesi účetního (a později skutečně dosáhl vysoké kvalifikace v tomto oboru a významného postavení), přivedlo na myšlenku, vystudovat obchodní akademii při zaměstnání. Tehdy ovšem takové studium při práci bylo téměř neznámým způsobem. Však ani olomoucká ani prostějovská obchodní akademie nás ke studiu nepřijaly, až teprve v Přerově nám ředitel této školy po osobní návštěvě vyhověl. A tak jsme tuším ve školním roce 1931/32 v naprosté tajnosti z předepsaných učebnic začali studovat. Když se blížily první pololetní zkoušky, museli jsme zvýšit úsilí. A přítel Franta Doležel si učebnici – vzpomínám si, že to byla nauka o zboží – otevřel a uložil do boční zásuvky svého psacího stolu na pracovišti. Občas do ní v pracovní době nahlédl a šprtal. Nevšiml si, že mu přes rameno do učebnice nahlíží kolemjdoucí technický ředitel a spolumajitel firmy Ing. Miroslav Grunta, švagr Ing. Jana Sigmunda. Franty se jen zeptal, co to studuje a proč, ten mu po pravdě vypověděl svou i mou starost s nadcházejícími zkouškami. A za hodinu jsme již oba byli pozváni k Ing. Janu Sigmundovi na pohovor. Byla to rozprava vcelku přátelská, ale končila asi takto: Jestliže by se vám zdálo, že pro vaši přípravu na život v podniku děláme málo anebo by se vám práce v našem podniku nelíbila, pak se hned raději rozejděme, zítra mi přijďte sdělit své rozhodnutí. Přišli jsme a studia obchodní akademie při zaměstnání jsme se vzdali.
Na onu praktikantskou dobu mám však i jiné, příjemnější vzpomínky. I když volného času nebylo vždy přebytek, přece jen jsme kromě jiné zábavy bohatě užívali sportu. Brzy po prvním lehkoatletickém hřišti jsme pomáhali stavět asi 20 m dlouhý betonový koupací bazén vedle hřiště. Později byl napájen vodou ohřívanou na střeše sousedící nově postavené učňovské dílny. Bazén byl požehnáním pro všechny zaměstnance podniku bydlící v Lutíně. Po létech byl plotem oddělen od závodu a směli jej dokonce navštěvovat i děti rodičů v závodě nepracujících. Dnes již bazén dožil, takže v současné době je dnešní národní podnik SIGMA Lutín i obec bez jakéhokoliv koupaliště. Doufejme, že tento stav nepotrvá dlouho.
Bazén byl postupně vybaven nízkým i vysokým skokanským můstkem a hlavní atrakcí pro mnoho prvních let byly dvě asi 3 m dlouhé kulaté dřevěné klády průměru asi 40 cm. Na každé se obkročmo posadilo několik plavců a pořádaly se vzájemné útoky. Poražené bylo to družstvo, jehož členové ze své klády spadli do vody. Těchto bojů se s námi často účastnily hlavy Sigmundových rodin a byla to vždy výhoda pro to družstvo, které na kládě doprovázel dosti obézní, tedy váhově proti nám mladíkům podstatně stabilnější Ing. Jan Sigmund nebo Ing. Grunta. Postupně jsem se naučil slušně plavat několika způsoby. Konali jsme i vytrvalostní plavání, zejména při setmění večer, kdy nás na koupališti zůstalo už jen několik.
Milovníci nářaďového tělocviku a prostných, kteří podle zvyku ze svých domovů i po nástupu do Lutína chtěli zůstat věrni sokolské tělovýchově, se přihlásili do Sokola v sousedních Slatinicích. I mnoho starousedlíků z obce Lutín docházelo do slatinického Sokola a v letech 1933-34 byla i s jejich pomocí ve Slatinicích vybudována pěkná sokolovna. Milovníci kopané se stali členy a hráči sportovního klubu SK Slatinice, protože Sokol tehdy neměl oddíly kopané a v lutínském podniku ani v obci v té době také ještě nebylo hřiště kopané.
My nejmladší přivandrovalci do Lutína jsme si za vedení starších kolegů vybudovali na továrních pozemcích uvnitř továrního areálu dva kurty odbíjené. Našim prvním organizátorem, trenérem, kapitánem a zároveň jedním z nejlepších směčařů byl František Černík, vedoucí oddělení prodejní korespondence, absolvent záložní důstojnické školy, rodák z Napajedel. Ten měl největší zásluhu na rozmachu odbíjené v závodě a nejlepší z ustavených družstev přivedl až na mistrovství Moravy, hrané jako turnaj za účasti 5 družstev na dvorcích Sokola Kroměříž v září 1934. Naše družstvo mezi takovými soupeři, jako SK Baťa, Sokol Přerov a ostatními se umístilo jako poslední, ale byli jsme jediní, kteří v jednom setu porazili Sokol Kroměříž, mistra Moravy. V těch letech byla naše odbíjená členem Českého volejbalového a basketbalového svazu v Praze a vystupovala jako družstvo SK Sikmund. Naše každoroční soupeření v přátelských zápasech a na turnajích s okolními družstvy Sokol Těšetice, Sokol Dubany, Sokol Čechy pod Kosířem, Sokol Olomouc, Sokol Černovír, Sokol Sv. Kopeček, Sokol Olomou-Bělidla, Sokol Přerov, Sokol Zábřeh na Moravě, Sokol Troubky u Přerova, SK Baťa Zlín, Sokol Prostějov aj. bylo krásným využitím mimopracovní doby a získalo nám i mnoho dobrých přátel mezi sportovci, s nimiž se ještě dnes s mnohými rád setkávám. K zápasům mimo Lutín jsme do blízkého okolí zajížděli na kolech, do Olomouce autobusem, později nám Ing. Jan někdy půjčoval velkou osobní Tatru, do níž jsme se nacpali. Náhradní hráče, jako je tomu dnes, jsme tehdy s sebou nevozili. Já jsem byl hráčem prvního družstva jako Černíkův nebo Gazdošův nahrávač a tak jsem si odbíjené bohatě užil.
Administrativu družstva odbíjené vedl sám kapitán a trenér František Černík. Byla jednoduchá a omezovala se jen na sjednávání zápasů a účasti na turnajích. Členské příspěvky jsme neplatili, ale také neexistovalo žádné vyúčtování zájezdů, protože jsme nedostávali žádné stravné ani jízdné, ani příspěvky na výstroj či na praní dresů – to si každý platil ze svého.
V zimním období měl volejbal prázdniny. Nebylo kde hrát. Jen vzácně jsme byli pozváni k utkání do velké tělocvičny olomoucké sokolovny a to jsme si zvlášť vážili. Jinak jsme my nejmladší v zimě pěstovali stolní tenis za stejných finančních podmínek jako u odbíjené. Rozdíl byl jen v tom, že jsme nedosahovali takové sportovní výkonnosti a proto se naše zájezdy k utkáním mimo Lutín omezily jen asi na Sokol Čelechovice na Hané. Ping-pongový stůl jsme měli pouze jeden a ten jsme si umístili do malé místnosti, určené jako sklad v internátě. Diváci na rozdíl od odbíjené naše turnaje nenavštěvovali.
Asi po 2-3 zimní sezóny jsme jako praktikanti, kteří jsme se nemuseli stydět za svou chudou výstroj, zkoušeli hrát na místním zamrzlém rybníku lední hokej. Mám o tom i památku ve svém fotoalbu. To bylo naše nejskromnější odvětví sportu a pěstovali jsme jej skutečně jen pro sebe, neodvážili jsme se přesdstavit ani místní veřejnosti. Motivovaly nás k tomuto sportu úspěchy tehdejšího národního mužstva na kolbištích Evropy s mužstvy Švýcarska, Rakouska, Kanady, USA aj., které jsme večer v internátě s napětím sledovali v rozhlase, když ti šťastnější z nás “mladých mužů” nebo starší kolegové získali první rozhlasový přijímač, který jsem z domova vůbec neznal (na petrolejovou energii přijímače neexistovaly a nejsou ani dnes a tranzistorové přijímače na baterie tehdy ještě nebyly “zrozené”). Asi v roce 1932 jsme se dokonce vypravili do Olomouce na vzácnou podívanou, když zde hostovalo kterési hokejové mužstvo z Kanady a hrálo s hokejovým oddílem německého olomouckého klubu “Eislaufverein Olmütz”. Sama naše účast na takové podívané byla sportovním výkonem, jak jsme to dokázali zvládnout finančně, to už ani nepamatuji. Tedy s dnešním zapnutím televizoru při vysílání zápasů z mistrovství světa se to určitě nedá srovnat.
Podle vzoru odbíjenkářů později v závodě vzniklo i mužstvo kopané, jemuž jsme pomohli vybudovat hřiště, užívané pak i pro atletiku. Při rozrůstání výrobních a skladových objektů podniku se hřiště muselo asi třikrát přemístit za dobu mého zaměstnání v Lutíně, takže se z nás stali docela zkušení budovatelé sportovních areálů.
Jízdní kola jsme si s několika dalšími kamarády koupili ještě jako praktikanti. Dodal nám je p. Jelínek z Frenštátu p.R., který byl odběratelem čerpadel našeho podniku a vyúčtoval je na protiúčet. Podnik pak nám po řadu měsíců srážel na kolo splátky. Kolo bylo důkladné, vždyť jeho cena byla tehdy v roce 1931 asi 900 Kč. Ještě moji synové se na něm učili jezdit.
Nyní se zase rozepíši o své práci v závodě. Jak jsem se už zmínil, začali Sigmundi po nástupu vrch. ing. A. Fischera do funkce šéfkonstruktéra průmyslových čerpadel v roce 1929 postupně – ale s velkou aktivitou a průbojností – budovat nový úsek svého výrobního pragramu čerpadel. Bylo potřeba pro něj také kromě přípravy výroby vybudovat odpovídající výrobní zařízení včetně vyškolení zaměstnanců a zařídit prodejní aparát. Závod urychleně postavil novou montážní halu s jeřábem, rozšířil mechanické dílny a zkušebnu vybavil novým velkým bazénem s měřicím kanálem a dynamometrem pro měření spotřeby hnací síly čerpadel. Prodejní útvar se rozšířil o nové oddělení, nazývané TO (technické oferty). Jeho prvním vedoucím byl vítkovický Rudi Steiner, kterého jsem vpředu už představil zároveň s jeho bratrem. Já jsem do tohoto oddělení byl přemístěn asi v roce 1932, tedy ve 3. roce své volontérské praxe. I když se jednalo o nabídkové oddělení patřící do prodejního útvaru, bylo pod jakousi patronací šéfkonstruktéra průmyslových čerpadel, od nějž přejímalo k nabídkám veškeré technické podklady i cenové kalkulace nově projektovaných a vyvíjených čerpadel. Tehdy se s prodejem nečekalo , až nové konstrukce budou nakresleny, až budou vyrobeny a vyzkoušeny prototypy a vypracována prodejní dokumentace. Tak bychom konkurenci, která měla před naším podnikem předstih v zavedeném výrobním programu, nepřekonali. Pracovalo se tedy jinak. Šéfkonstruktér měl plnou důvěru a oprávnění, podle svých podkladů z dřívější své praxe a podle nových projektů navrhnout novou konstrukci, stanovit parametry, dohlédnout v kalkulačním oddělení na cenovou kalkulaci a tuto schválit. K tomu nadiktoval v němčině potřebné technické popisy a připomínky a naše nabídkové oddělení TO mohlo za několik málo dnů a někdy i hodin vypracovat zákazníkovi nabídku na nový typ čerpadla. Pro pohony a armatury i další příslušenství čerpadel, které Sigmundi sami nevyráběli, jsme v nabídkovém oddělení měli povinnost sami si od dodavatelů telefonicky nebo písemně, podle spěšnosti, vyžádat technické a cenové podklady a zahrnout je do naší nabídky se stanovenou režijní a ziskovou přirážkou. Pro standartní nakupované hnací či pomocné stroje, přístroje, armatury a další příslušenství jsme si samozřejmě shromáždili od dodavatelů potřebnou technickou a cenovou dokumentaci a z nich jsme si v oddělení sami utvořili stálé standartní rozpočtové podklady. A zde jsem právě velmi uplatnil svou znalost němčiny, abych od šéfkonstruktéra v němčině získané podklady zpracoval do českých rozpočtů a nabídek. Vypomáhal jsem i kolegům, kteří se v němčině vyznali méně, musel jsem ovšem své znalosti technické němčiny i nové české terminologie stále prohlubovat. Stal jsem se postupně téměř specialistou pro tyto práce, které se mi neobyčejně líbily a byly pak jedním z mých koníčků. Když nastala doba, kdy bylo možno přikročit k vypracování prodejního a propagačního materiálu (prospekty s technickými popisy, tabulkami parametrů atd.) pro ucelené nové řády průmyslových čerpadel nebo pro jednotlivé speciální stroje, spolupracoval jsem s reklamním oddělením na konceptech této dokumentace.
Nový úsek průmyslových čerpadel začal brzy firmu Sigmund Pumpy přes probíhající tehdejší hospodářskou krizi třicátých let úspěšně podporovat v jejím rozvoji, protože průmyslovými a vodárenskými čerpadly podnik pronikal do vlivných výrobních a komunálních oblastí hospodářského života a v menší míře i do zahraničí. Například jako referent pro firmu Baťa, Zlín jsem mohl sledovat narůstání našich dodávek pro tento světový podnik – postupně jsme se stali téměř výhradním dodavatelem čerpadel pro všechny československé i zahraniční závody firmy Baťa. V roce 1935 jsme také získali na základě tehdy uzavřené československo-sovětské obchodní dohody první velkou objednávku Sovětského svazu na dodávku kotelních napaječek. Vzpomínám si, jak už tehdy sovětští techničtí zástupci přísně přejímali čerpadla na naší zkušebně.
Jako prodejní a nabídkový referent jsem v oddělení TO pracoval až do odchodu k vojenské prezenční službě, kterou jsem nastoupil 1. října 1935 v Hradci Králové. Výsledky své práce jsem mohl sledovat podle úspěšnosti podávaných nabídek a byly skutečně potěšující, protože také konstrukce čerpadel a vlastní výrobky měly vysokou úroveň. Proto jsem si svou práci přímo zamiloval a nepomýšlel jsem již na to, že bych po vojně vůbec mohl měnit pracoviště. Po Orlických horách jsem ovšem vždy rád zatoužil, abych se potěšil kouzlem domova při návštěvě rodičů a sourozenců i příbuzných.
V kapitole o mé volontérské praxi v Lutíně a o mém předvojenském období by neměla chybět zmínka o bydlení a o společenském životě. Nejprve tedy o mém ubytování: Od nástupu do závodu v dubnu 1929 až do podzimu téhož roku jsem bydlel s dospělými svobodnými úředníky ve starém domku čp. 100, který firma vykoupila v blízkosti podnikového areálu od místního zemědělce. Čtyři úředníci bydleli ve světnici s okny k silnici, expedient Skusil z Lanžhotu a já jsme nocovali v kuchyňce vedle kachlového sporáku s kamennou podlahou na železných postelích, a druhý praktikant Hugo Raschendorfer z Velké Střelné, nastouplý krátce po mně, měl železné lůžko v předsíni. Hygienu jsme vykonávali na uzavřeném dvorku, kde byla i studna s dřevěnou ruční pumpou. Tedy ubytování téměř polní, asi jako při vojenských cvičeních záložníků. Ale žili jsme tam ve vzorném souladu a Hugo Raschendorfera jsme tam naučili obstojně česky, přestože při nástupu neuměl česky snad ani pozdravit.
Při zmíňce o Raschendorferovi, s nímž jsem po celou volontérskou dobu skoro 3 roky kamarádil, nemohu opomenout dvě zajímavé pozdější události. Byl to chlapec z lesácké rodiny a zračilo se to i v jeho zájmech. Tak například když jsme si koupili jízdní kola, on se často v sobotu po práci rozjel přes Olomouc, Mariánské Údolí, Nepřívazy a přes “Saumberg” (tam jsem nikdy nejel a podle jeho vyprávění je to vršek s velkým stoupáním na Oderské vrchy) navštívit rodiče. V neděli večer se zase uřícen vracel na svém kole do Lutína. Ve třetím volontérském roce se ve svém rodišti zamiloval do sestřenice a chtěl s ní ujet do Itálie. K tomu samozřejmě potřeboval peníze. Vyžádal si slyšení u Ing. Jana a žádal jej o peněžní výpomoc. Způsob vyjednávání přesně neznám, nemohl mi jej dovyprávět, ale prý si vypomáhal vyhrožováním revolverem. A tak byl z Lutína odeslán k rodičům asi s četnickým doprovodem a bez peněz a já jsem jej víc neviděl. Mám na něj i jeho vyvolenou jen památku ve fotoalbu. Druhá zaznamenánihodná událost týkající se Huga je z období nacistické okupace: Tehdejší náš starší spolupracovník Josef Maier z Lipinky za Uničovem (za okupace to bylo území tak zvané Sudety, německy “Sudetengau”) byl pro nějaké podezření z odboje předvolán do úřadovny Gestapa ve Šternberku, jak mi při setkání po okupaci vyprávěl. Do čekárny Gestapa vstoupil uniformovaný gestapák a Maier v něm poznal Hugo Raschendorfera. Připomněl mu někdejší společný pobyt v lutínských závodech Sigmund Pumpy a Raschendorfer velmi seriozně sepsal vyšetřující protokol a Jožana Maiera, jak jsme mu říkali, zbavil obvinění a propustil.
Na podzim roku 1929 jsem se s dalšími třemi volontéry nastěhoval do velkého pokoje v I. patře soukromé vily na západním okraji Lutína, kde bydlel prokurista podniku Bohumil Šindelář s rodinou a rodičemi své ženy. Jeho manželka rozená Kalábová z Lutína byla neteří “staršího šéfa”, přesněji paní šéfové. Mými spolubydlícími tam byli Bedřich Skoda ze smíšené německo-české rodiny z Ostravy-Vítkovic, Klásek z Olomouce, výborný sokolský dorostenec a tělocvikář, a Jano Paulis, sirotek, Slovák, původem z Modrého Kameňa, z nás nejstarší a nejsilnější. Když jsme občas na pokoji prováděli zápasnická cvičení – a ta jsme měli velmi rádi – skončilo to zpravidla příchodem pana prokuristy a napomínáním. Pro jeho malé dvě děti, Liběnu a Jiřího, v bytě v přízemí bylo naše příliš slyšitelné lomození velmi rušivé. Ale našemu hlavnímu vychovateli, za nějž byl všeobecně považován Ing. Jan Sigmund se svou paní, si prokurista Šindelář na nás nikdy nestěžoval. Nájemné mu za nás platil podnik přímo. Bydlení u pana Šindeláře na okraji vesnice mělo svůj půvab, jediným rušivým elementem byly v létě kuňkající žáby v blízkém rybníku. (Dnes je již dlouhou řadu let tento rybník zavezen a je z něj vytvořeno parkové prostředí s podiem pro společenské slavnosti a akce a s hřištěm pro děti).
Na podzim roku 1930 podnik dokončil stavbu pěkné jednopatrové mužské svobodárny s ústředním vytápěním a s dvoulůžkovými pokoji. Tam jsme se tedy před příchodem zimy všichni volontéři nastěhovali, pokud někteří z okolí dále nedojížděli denně k rodičům. Kromě volontérů v internátě bydlela i řada starších svobodných úředníků, z nichž nejstarší, vrchní účetní Schnitzer, olomoucký Čecho-Němec, byl pověřen jakýmsi dozorem nad chováním nás praktikantů. Byl to člověk dobrého srdce, měl porozumění pro nejrůznější večerní či noční výstřelky mladých mužů, a i když jsme někdy po 22. hodině lezli do budovy přízemním oknem některého známého obyvatele a pan Schnitzer se nás ze svého okna v I. patře díval, nežaloval na nás Ing. Janu Sigmundovi. Přesto se to někdy však neutajilo před “paní Janovou” a to pak bývaly na pořadu pohovory. Internát se na noc ve 22 hod. zamykal a za noční otevření jsme službu konajícímu, jímž býval některý dělnický zaměstnanec závodu, jsme podle zaběhlé zvyklosti platili každý 1 Kč.
Z tohoto internátu jsem se prakticky vystěhoval až na svou svatbu, i když jsem bydlení v něm přerušil v letech 1935 – 1937 k vykonání vojenské služby a v roce 1938 asi na 7 měsíců při pracovním přeložení do pražské prodejní filiálky podniku. S bydlením v internátě úzce souvisel můj společenský život. Tam jsme totiž kromě vyžívání se na sportovním hřišti a na koupališti utvářeli střídavě na různých pokojích (klubovna tam bohužel nebyla) uzavřené zábavní i studijní kroužky, uzavírali mimopracovní přátelství a sjednávali si výlety a zájezdy. V prvních letech těch zájezdů mimo Lutín bylo velmi málo. Teprve až nám po skončení volontérské praxe byl vyměřen slušnější měsíční plat, mohli jsme se občas vydat do sokolského kina ve Slatinicích nebo v Těšeticích a začali jsme se učit tančit na zábavách v Lutíně nebo ve Slatinicích. Do tanečních v Olomouci jsem se přihlásil, až mi bylo skoro 20 let, ale onen nedělní kurs jsem nedokončil pro jakýsi nečekaný ostych v městském prostředí. Když jsme s Bedřichem Skodou, mým spolubydlícím v internátě, jednou naše taneční začátky na jakési taneční zábavě ve Slatinicích protáhli asi do 1 hodiny noční, byli jsme opět pozváni k Ing. Janovi na obligátní pohovor. Mám v živé paměti jeho otcovská ponaučení, že na takové noční zábavy jsme ještě příliš mladí.
Později jsme v létě mnoho nedělí věnovali trampským výletům do krásné lesní přírody v Hlubočkách a v Hrubé Vodě severně za Olomoucí. Jelo se ráno do Olomouce autobusem, pak dále vlakem, oběd jsme obyčejně měli s sebou, odpoledne jsme si někdy v Hrubé Vodě i zatančili a večerním vlakem se celá mladá zpívající Olomouc vracela. Do Lutína jsme přijeli posledním autobusem až k půlnoci. S ranním vstáváním do práce byla pak větší potíž, často nás probudilo až první houkání tovární sirény v 7,05 h. Při druhém houkání v 7,15 h., ohlašujícím započetí práce, jsme ještě někdy dobíhali k vrátnici a měli jsme jen strach, aby nás Ing. Jan z okna své kanceláře neviděl. Vrátných jsme se bát nemuseli, ti byli k prohřeškům mládí shovívaví. V takových případech ovšem musela odpadnout snídaně a muselo se počkat na 15-minutovou přestávku na přesnidávku v 9 h., při níž se v závodní jídelně podávalo chlazené syrové mléko a chléb s máslem.
Zde opět odbočím a povím vám, jak nám strávníkům závodní jídelny byly tyto mléčné přesnidávky osudné. Bylo to tuším v roce 1931 v září, když se hezkého mladého úředníka Dorotíka, chlapce z Janáčkova rodného kraje s učitelským vzděláním, vyskytla zvláštní nemoc. Aby se dobře uzdravil, odejel k rodičům. Tam však za krátko zemřel. Na jeho pohřeb byl vypraven celý autobus. Já jsem se však již pohřbu účastnit nemohl, protože jsem mezitím také onemocněl a sice jako předposlední, čtyřiasedmdesátý. Okresní lékař MUDr. Zub z Olomouce marně vyšetřoval správnou diagnózu onemocnění a protože šlo zřejmě o epidemii, byla v závodě učiněna rozsáhlá hygienická opatření. V internátě byla část pokojů izolována pro první pomoc onemocnělým, nežli se pro ně našlo místo v infekčních odděleních okolních nemocnic v Olomouci-Klášter Hradisko, Prostějov, Přerov a Šternberk. Tehdejší zemská nemocnice v Olomouci-Nová ulice (dnešní Fakultní nemocnice UP) byla pro nebezpečí rozšíření infekce z přijímání těchto pacientů vyloučena. Při vzniklé epidemii se hlavním zachráncem pacientů stal závodní lékař MUDr. Vojtěch Hubáček, který stanovil správnou diagnózu nemoci: břišní tyf a zjistil také jeho původ. Přínoscem bacilů bylo syrové mléko dodávané závodní jídelně lutínským malozemědělcem Aloisem Crhou, který sám také při této epidemii zemřel. V jeho zemědělské usedlosti měla studna závadnou vodu, protože byla příliš blízko hnojiště. A touto vodou napájené krávy dodávaly tyfovým bacilem napadené mléko. Sedm pacientů tehdy zemřelo. Já jsem se léčil v nemocnici ve Šterberku asi 6 týdnů a po návratu jsme my svobodní zůstali v rekonvalescenti v Lutíně jako práce neschopní a v závodní jídelně nám byla bezplatně poskytována mimořádně vydatná strava včetně denní dávky bourgundského červeného vína, šunky atd. Doma u rodičů bych byl nemohl bý takto stravován. Majitelé podniku zřejmě takto chtěli zkrátit dobu pracovní absence a zároveň před širokou veřejností dokumentovat péči o své zaměstnance. Veřejnost jim totiž zazlívala, že pro závodní jídelnu neodebírali pasteurizované mléko z Rolnické mlékárny v sousedním Třebčíně.
Při vypuknutí epidemie a rozpoznání diagnózy nemoci byl celý závod prostřednictvím vrátnice zásoben bohatými dávkami slivovice a vedoucí všech oddělení museli dozírat na systematické její popíjení. Měla to být prevence proti šíření infekce. Nakolik byla účinná, to nemohu posoudit, protože několik dní před svým onemocněním jsem ji také vydatně užíval – vždy jako přípitek s vedoucím oddělení TO Rudolfem Steinerem – a nepomohlo mi to.
Z domova i ze školy jsem si do života odnesl velkou lásku ke zpěvu i hudbě. Rodiče oba velmi rádi zpívali, dokázali to dokonce i při těžké práci přímo za tkalcovským stavem. O tom, že rodiče a sourozenci maminky, tedy Martinkovi, byli výborní lidoví hudebníci, jsem se už zmínil. Samozřejmě že v jejich rodném horském prostředí té doby kromě národní hymny a vážných kostelních písní nikdo z nich neznal hudbu vážnou, symfonickou ani komorní. Vždyť rozhlas tehdy neexistoval a gramofon na pružinu a s ruční klikou a gramofonové desky si domácí tkalci a chalupníci pořídit nemohli. (Ten jsem si pořídil já až po několika letech práce v Lutíně, ovšem gramodesky k němu převážně s tehdy moderní taneční hudnou). Tak znali a zpívali jen písně lidové, zato v takovém množství a výběru, že jimi dokázali vyjádřit jakoukoliv svou náladu. Já jsem se už jako kluk přidával k jejich zpěvu a také ve škole jsem vášnivě rád zpíval. Tam nás ovšem už učili mnoha krásným národním písním a některé mi ještě dnes zní v paměti. Třeba taková “Tážete se, proč jsem Slovan, proč mi bratr každý Čech”, ta už ve 2. třídě menšinové obecné školy v Olešnici otřásala celou školou, v jejíž budově vlastně domovské právo měly o 150 let dříve založené třídy německé.
Tak s takovou hudební přípravou jsem přišel do Lutína, do průmyslového podniku a do hanáckého životního prostředí. Tady se zpívalo na venkově méně a odlišně, tahací harmonika tu byla vzácnější, v závodě se hudba neozývala vůbec. Rozhlas, který dnes v závodech a v úřadech vyhrává někdy až do omrzení, byl ještě vzácností i v nejbohatších rodinách. Ale přesto se i v závodě a pak i v internátě občas ozvala pěkná amatérská smyčcová kapela složená z praktikantů z Ostravy a doplněná některými staršími úředníky. Můj spolubydlící Bedřich Skoda byl také obstojným houslistou. Později podnik snahy o pěstování hudby podpořil zakoupením piana do závodní jídelny, na němž se zvlášť výborně uplatnil talentovaný amatér Franz Schwammel, asi o rok mladší praktikant, sirotek z německé rodiny z Olomouce-Nové ulice, jemuž dědeček – učitel – dal dobré hudební základy. Za jeho improvizování na klavíru jsme se pak okolo něj sdružovali ke zpěvu a brzy jsme se naučili všem českým i německým “šlágrům” z tehdy začínajících operetních zvukových filmů, které se promítaly v Olomouci. Když pak Franz pro nějaký přestupek byl na hodinu ze závodu propuštěn, živil se několik měsíců u malého orchestru v kterési olomoucké taneční vinárně. Přimlouvali jsme se ale u Ing. Jana za Schwammelovo přijetí zpět do závodu tak dlouho, až nám vyhověl. Bez něj by byl hudební život nás mladých chudý a po takovém kamarádovi vůbec se nám stýskalo.
Jak nám přibývala léta a narůstal výdělek, vystrkovali jsme svá tykadla stále víc i do městské společnosti v Olomouci a začali se zajímat o městskou kulturu. Tak jsme postupně poznávali divadlo, často jsme navštěvovali představení rozvíjejícího se zvukového filmu v olomouckých premiérových kinech. Ale také jsme okusili i zábavu kavárenského typu a později i návštěvy tanečních vináren, kterými Olomouc oplývala více nežli dnes. Na existenci a provoz těchto podniků měla zřejmě značný podíl tehdejší početná vojenská posádka. V zimě jsme o všedních večerech často v místním hostinci (v Lutíně byly tehdy dva hostince, dnes je pouze jeden) konali turnaje kulečníku a tam jsem ochutnal i pivo. V jeho popíjení jsem bohudík nevynikl a kouřit jsem si také nenavykl. Nesrovnávalo se to s naším nadšením pro sport a řídila se tím téměř celá naše generace volontérů.
Pak došlo i k vážnějším úvahám o naší existenci, jejichž výsledkem byl 1. října 1934 můj vstup do Odborové organizace soukromých úředníků a zřízenců v Praze, která měla odbočku v Olomouci: do ní jsem s několika staršími spolupracovníky občas docházel na informativní přednášky. V závodě jsme se však neodvážili založit odborovou organizaci, bylo nás zainteresovaných na to málo. Kromě toho bylo pro nás odstrašující, jak majitelé firmy hlídali malou dělnickou organizaci sociálně-demokratickou, která mezi dělnictvem nemohla rozvíjet žádnou odborářskou či politickou činnost. Pro sjednocení odborů nebyly tehdy podmínky, vždyť celý národ se za první republiky tříštil asi na 26 politických stran, a ani narůstající nebezpečí pro samostatnost republiky se strany hitlerovského Německa nedokázalo dlouho národ sjednotit.
Asi ke konci roku 1934 jsme v závodě také zažili složitou aféru průmyslové špionáže. Závod byl nečekaně obsazen četnictvem, po skončení pracovní směny jej směli opustit jen dělníci a úřednictvo bylo postupně podrobováno výslechům za účastí majitelů firmy. Já jsem přišel na řadu až asi ve 2 h. po půlnoci. Z kladených otázek se nedalo usuzovat o rozsahu špionáže ani jakýchkoliv podrobnostech, celá záležitost byla naprosto tajena a zaměstnanci ani později mezi sebou o ní nemohli příliš hovořit. Ovšem hned po první noci se již do práce nevrátilo asi 7 úředníků, až na málo výjimek lidí s vyšší kvalifikací a dobrým platem. Mezi nimi byl propuštěn i můj přítel a krajan Josef Jirásek z Bohdašína u Nového Hrádku, chlapec z chudé rodiny bez otce, jemuž jsem na žádost mých rodičů zprostředkoval přijetí za volontéra do Lutína. V době propuštění měl právě končit volontérskou praxi. Absolutně jsem nevěřil, že by se byl zapletl do nějaké špionáže, zřejmě se při výslechu nedovedl dost ostražitě vyjadřovat anebo měl podnik vůči němu nějaké jiné výhrady. Od rodičů jsem se pak dověděl, že doma v Orlických horách pak řadu let nemohl získat přiměřené pracovní místo a musel přijmout tlučení kamene při opravách horských silnic.
Později vyšly najevo některé zprávy o špionáži a vešlo také ve známost, že vedoucí registratury Viktor Biesmer, německý rodák ze Znojemska (jeho manželka byla vídeňská Němka a byla s podporou manžela správcovou internátu), ještě před obsazením závodu četnictvem i s manželkou včas opustili Lutín i ČSR. Špionáž se prý týkala předávání adres zájemců o elektrická ponorná čerpadla rakouské konstrukční firmě Garvens, která měla v Písku v Čechách filiální závod s výrobou konkurenčních ponorných čerpadel. Aféra měla soudní dozvuky u vídeňského soudu, kam jsem byl spolu s Ing. Vladimírem Malíkem, vedoucím konstruktérem, a Karlem Vařekou, vedoucím fakturace, v létě následujícího roku 1935 podnikem vyslán jako svědek. Pobyli jsme tam pěkný týden, nocovali v českém hotelu Pošta, a skoro denně jsme byli u soudu německy vyslýcháni. Soudní rozhodnutí bylo však učiněno ještě později, mezitím byl ve Vídni úředně zadržen Ing. Miroslav Sigmund, jejž vídeňské úřady propustily domů do ČSR až po složení finanční kauce, aby mohl být o vánocích u rodiny. Konečný výsledek sporu s firmou Garvens se ututlal, aspoň já jsem odchodem na vojnu ztratil možnost sledovat další vývoj. Jen postižený krajan Josef Jirásek je mi připomínkou události: když jsem ho před několika lety jednou byl pozdravit na jeho pracovišti v n.p. Stavostroj v Novém Městě nad Metují, byl dosud na Lutín zatrpklý a ani o podrobnostech nechtěl mluvit. O ostatních tehdy propuštěných úřednících se tradovala mezi lépe zasvěcenými zaměstnanci domněnka, že Sigmundi využili vypuklé aféry k tomu, aby se zbavili několika dobře placených a společensky významných pracovníků, za které již měli levnější náhradu.
