Dosud jsem z rodného kraje popisoval hlavně dědův kladský Tasov za naší státní hranicí a Olešnici, ležící zase na “naší straně” státní hranice na úpatí Orlických hor, kde se narodila dědova maminka a kam i děda měl spád po celý život. Napověděl jsem mnohé i o své rodné obci Dlouhé-Rzy, ale tu bych vám chtěl představit podrobněji podle pamětního sešitu “DLOUHÉ-RZY v Orlických horách”, který “sepsal podle zápisů v obecní kronice kronikář a starosta obce Antonín Boš, malorolník ve Rzech u Nového Hrádku nad Metují” a v roce 1940 “nákladem obce Dlouhé-Rzy vytiskl Grafický závod A. J. Votruba a syn v Hronově”. Tak je to vytištěno na titulní stránce krásného 14-stránkového sešitu vedle barevné reprodukce akvarelu akad. malíře prof. Karla Beneše, u nějž je podtitulek “Dlouhé-Rzy: Letní vila Jos. Bartoně z Dobenína ml. z Náchoda.” Bývalý starosta Boš byl dobrým přítelem mých rodičů, žije dosud, a v roce 1978 jsme ho, Tomáši a Petře, navštívili společně s vaší maminkou a tatínkem i babičkou Jarmilou v chalupě jeho syna na samotě “Polumka” uprostřed jeho početných kronikářských knih a spisů. Narodil se v roce 1891 jako moje maminka a právě jeho rodiče v roce 1889 prodali mému dědovi Augustinovi památnou chalupu v Dlouhém čp. 29 – “Na vohradě”. Tak tento pan Boš mně jeden výtisk malé historie obce Dlouhé-Rzy věnoval a já se jím už 40 let často těším. Vždyť na jeho 7. stránce jsou také reprodukce dalších 4 obrazů prof. Karla Beneše s podtitulkem “Dlouhé-Rzy. Chalupy.” A na prvním z nich je “naše” chalupa čp. 29, dnes už bohužel bývalá.
Tedy text citovaného pamětního sešitu pro vás zde opíši beze změny, doslovně.
Obec Dlouhé-Rzy leží na úpatí Orlických hor mezi Novým Hrádkem nad Metují a Olešnicí, po obou březích říčky Olešenky na samých hranicích. Skládá se z místní obce “Dlouhé” a osady “Rzy”.
V obci není žádné návsi, neboť chaloupky její jsou jakoby rozhozeny po mírných svazích, sklánějících se k Olešence. Jsou tu krásné, pokrokem a novotami nedotčené přírodní partie, drobné hájky a lesíky a mezi nimi chalupy s pěknými vyhlídkami. Kromě těchto nahodilých přírodních krás a půvabů přispěl velkou měrou k doplnění vzhledu a zkrášlení obce pan Josef Bartoň z Dobenína, velkoprůmyslník z Náchoda, který si oblíbil naši obec Dlouhé-Rzy tak, že si zde zřídil druhý svůj domov. Jeho zásluhou a pomocí zařazena byla i naše obec do elektrisačního procesu a tím jí pomoženo k využití dnešních vymožeností technických.
Celá obec Dlouhé-Rzy měří 372 ha a 20 a, čili 1293 korce a 451 sáh. Na severu sousedí s obcí Borovou, na západě Novým Hrádkem nad Metují, na jihu s Tisem. Na západě pak za sousedy jsou obce Sněžné, Polomy (jih), na východě Olešnice (Giesshübel) a Tasov. Hranice obce Dlouhé-Rzy, u tak zvaného Tesovského mlýna, počínajíc mezníkem čís. 218, stává se zemskou hranicí a jest proto označena většími pískovcovými kameny, vysokými 70 cm. Zemská hranice opouští pak katastrální území naší obce poblíž kopce Strážnice mezníkem čís. 260. Na mezníku čís. 224 se objevuje “VIII” a na meznících čís. 228 a 236, na straně obrácené do Čech, “CMO 1827”. Toto číslování bylo podle úpravy hranic z r. 1869. V roce 1928 byly pak hranice mezistátní komisí pro úpravu býv. hranic československo-německých přečíslovány, takže tatáž hranice vede od kamene 14/12), ležícího mezi oněmi, až k hlavnímu kameni 17.
Nyní pak mezi naší obcí, Olešnicí (Giesshübel) a Polomy (Pollom) jest hranice vyznačena dřevěnými koly 180 cm vysokými, bíle natřenými s červenou hlavou, t.zv. demarkační čarou. O vzniku obce Dlouhé není nikde nic zaznamenáno, dokonce se nezachovala ani žádná pověst. Nejstarší záznam o Dlouhém jako “wsi” jest uveden v pamětní knize při kostele novohradském z roku 1537 ve smlouvě mezi dvěma držiteli panství frymburského, a sice mezi Janem Trčkou z Lípy a na Lipnici a jeho strýcem Zdeňkem ml. pánem na Vlašimi. Tam stojí, že “Item wes Dlauhey s lidmi osedlými těmito: Jírů, Jírů druhého příjmí Horáka, Jana a v druhém dílu Frimburku Jíra Brožů a Mrázek s platy na nich patřili ku zboží Frimburskému”. Podle jedné relace zemských desek (DZ 66 P 5-6) z roku 1584 svědecké výpovědi ve sporu o hranice mezi Jaroslavem Trčkou, pánem na Frymburku, a Martinem z Vlkanova, majitelem panství solnického, vypravují o Jírovi Brožkovi z Dlouhého: Jíra Vondra z Hrádku ve svědecké výpovědi vyprávěl, “že Jíra Brožků z Dlouhýho pod vrchem hory Sedmihradské (pod horou Deštnou) jelena zastřelil, pro nějž s ním jel a jemu ho na vůz naložiti pomáhal a na Opočen ho sou dodali”. Jiný svědek, Václav Damirovský, oznámil, “že we wrchu hoře Sedmihradsko (na hoře Deštné) nedaleko od Marušinýho kamene Jíra Brožků z Dlouhýho medvěda velmi velikého zastřelil, kteréhož nohy přední lidé s týmž Brožkem měřili a že tak tlusté měl, jako člověk v půli. Tohoto medvěda na zámek Opočen jsou dodali”, a tomu že jest let přes padesát, tedy před 1534.
O Rzech pak jest znám první záznam z roku 1547. Podle urbáře na zámku opočenském z tohoto roku jest zde jmenováno 8 usedlíků: “Jan Velebný, Jíra Hromádka, Jakub Bustův, Thomáš Něméc, Havel Mikolášův, Jíra Marek, Jan Knobloch a Wáwra Wewerka. Ti nadepsaní lidé podle jiných té robotě náležejících mají zahradním věcem zvorati, k petrželi hnůj od krav ze dvora vyvézti, konopě trhati, rýti, cibuli, mrkev, mák plíti. Dříví k palivu na zámek Frimburk naroubati, na hromady pořádně skliditi. Za tu robotu dávají při svatém Havle 14 H.” V roce 1598 byl v Dlouhém založen dvůr.
Stará pověst vypráví, že když za dávných časů celá obec Dlouhé vymřela, zůstali na živu jedině čeledín v Zelinkově mlýně a vedle na kopci, kde později stával hostinec, děvečka. Půda byla tehdy po vymřelých rodech přidělena ke dvoru. Jedině pozemky při Zelinkově mlýně a na kopci zůstaly majetkem zmíněných již čeledína a děvečky, kteří se vzali za manžely. Aby pozemky jejich pak nerušily souvislý panský majetek, byly přiděleny ke Rzům. Tak se vysvětluje, že tímto způsobem vznikla enklava obce Rzů a ostatní všechny pozemky v Dlouhém připadly pak k panskému dvoru. Bylo to pravděpodobně v roce 1614, kdy řádila cholera v okolí, a to nejvíce v Borovém. Při soupisu obyvatel na panství opočenském v roce 1651 nacházelo se na dloužském dvoře 11 obyvatel. Byla to 1 rodina a 9 čeledi.
V době znovuvybudování farnosti novohradské, po třicetileté válce, v roce 1721 byl v Dlouhém jen dvůr. Rzy pak jsou jmenovány jako ves, patříce do roku 1750 pod rychtu novohrádeckou i se dvorem Dlouhým. Od roku 1750 jsou Rzy samostatná ves se svým rychtářem. V roce 1742 vznikla, na základě hraničního recesu mezi obcí Tasovem a pozemky dvora dloužského a vsi Rzy, říšská hranice. V té době se mluvilo v Tasově hodně česky, sousedské styky tím však byly přerušeny.
Za raabisace dvoru v roce 1777 byl dvůr jako nevýnosný v Dlouhém zrušen, poněvadž na radu státníka Raaba se nevýnosné dvory rušily a pozemky byly dány poddaným pod dědičný nájem. Důsledkem toho bylo, že nastal ruch. Lidé na zakoupených místech stavěli příbytky ze dřeva z rozbouraného dvora a z okolních lesů a tak vznikla ves Dlouhé se svou rychtou asi v tom seskupení, až na malé změny, jak jest dodnes. Lid užíval pozemků po 90 let pod tímto dědičným nájmem a vedle svých urbariálních povinností musel platiti nájem z polí a luk. Nájem ten se platil v naturáliích žitem, ovsem, senem atd., které se vozilo na opočenský zámek.
Páni z Opočna měli však obavu, aby lid nenabyl vlastnického práva na užívaných pozemcích vydržením, a proto přemluvili lid, aby si pozemky najímal pod vyvolací cenou v licitaci. Za tím účelem přišel v létě 1867 na Dlouhé z Nového Hrádku správce Obořil s pány a zřízenci z Opočna, aby prostomyslnému lidu namluvili, aby si pozemky najímali jinak než doposud. Aby si každý při vyvolání ceny přidal pětník a pozemky že připadnou do nájmu v užívání tomu, kdo dá nejvíce. Dobrý lid, nic netuše, na to přistoupil a tím změnil dosavadní dědičný nájem v nájem dražební. Vypravuje se, že se potom páni z Opočna na Hrádku smáli, jak ten lid v Dlouhém dostali a že za pět krejcarů koupili celé Dlouhé. Od té dobyl byl každých šest roků v Dlouhém pacht, dražba na pole. Poslední dražba byla v roce 1915. Podle pamětníků byl bouřlivý pacht na pole v roce 1873. Páni z Opočna při této dražbě dali dosavadní meze rozkopati, mezníky vyházeti a přesázeti, aby tím uvedli mezi lid zmatek a nesváry. Jeden na druhého pak přidával a pánům přibývalo. Lesy, které byly též pod dědičným nájmem, si páni však nechali a mnoho pozemků, na kterých lid téměř 100 roků pracoval, je hnojil, kámen sbíral, násilně odňali a nechali osázeti lesem. Když Janu Bošovi bylo takto sebráno 6 korců pozemků, bránil se tomu a bylo mu na žádost Jeho Jasnosti vysokourozeného pána pana knížete Josefa z Colloredo-Mansfeldů poručeno soudem, že od těch pozemků ustoupiti musí. Po tomto nařízení muselo se pole od 30. září 1873 nechati a nesmělo se lidem dále obdělávati. Den dražby byl vždy na Dlouhém dnem svátečním. Lid chodil svátečně ustrojen a chodil houfně od obzoru k obzoru za licitátory a dražil. Po dražbě se přečtly podmínky dražby snešené v 15 bodech, které byly dosti kruté: tak na příklad nesměl se hlásiti nájemník k žádnému vypěstovanému stromu ani keři, zejména ovocnému.
Na základě císařského patentu z roku 1849 čís. 170 byly dosavadní samostatné obce Dlouhé a Rzy sloučeny v jednu obec s jedním rychtářem, protože podle této úpravy byly zřizovány obce podle katastrálních map jako samostatné celky. Tyto mapy byly pro novou soustavu pozemkové daně tvořeny v roce 1817, a to tak, že pro každou osadu byla utvořena jedna mapa, ale osady, nedosahující 500 katastrálních jiter, byly slučovány v jednu katastrální mapu, aby se utvořily větší pozemkové celky. Tím se stalo, že základem obcí byly obvody vyměřené pro účele pozemkové daně a nikoliv obvody, které by měly k sobě vztahy vývojové. Jak jsem se již dříve zmínil, v Dlouhém byly pozemky panské, ve Rzech pak dědičné.
Jak chudá horská krajina sama sebou nese, bývalo v obci Dlouhém od pradávna chudo. Obživu poskytovalo zde polní hospodářství a předení lnu. Neumíme si věru dobře představit, jak se zde na těch horách žilo do doby, než přišly sem ke konci osmnáctého století brambory, dnes hlavní potravina chudého lidu. Vždyž v tom čase nebyla zde ani tkalcovna, která se zavedla ve zdejší obci po roce 1835. K tomu ke všemu družilo se nevolnictví, robota, které naše chudá obec nebyla také zproštěna.
Vrchnost naší dědiny bydlila na Frymburku, který kolem roku 1534 koupil Jan Trčka z Lípy a na Lipnici, a tu přešel Frymburk i s naší dědinou pod panství Opočenské, panství to pánů Trčků. Ve válce třicetileté byli Trčkové Opočna zbaveni a panství obdržel po Jeronymu Colloredu z Wallsee bratr jeho Rudolf. Těmto pánům byla naše dědina povinna robotou.
Všichni občané, majitelé chalup v Dlouhém, měli podle tabel o vyvazení gruntů každý 13 dnů práce ruční s právem předkupním a 13 dnů nezáplatně, počítalo se na den pět a čtvrt krejcaru. Výkupné měl každý zaplatit 15 zlatých 10 krejcarů. Ve Rzech pak, kde nebyly pozemky panské, byla také povinnost gruntovní. Na příklad na chalupě čp. 15 ve Rzech, ke které toho času naležely 23 korce dědičných pozemků, bylo roboty ruční 78 dnů, úrok peněžní čtyři a čtvrt krejcaru, cena za den pět a čtvrt krejcaru, výkupné 50 zlatých 30 krejcarů.
K tomu ke všemu se družil hlad, neúroda v obci a drahota. Mnoho lidu umíralo hladem po roce 1772, špatná pak leta byla v r. 1805, 1811, 1845 a pod. Po zrušení roboty v roce 1848 se zdálo, že obyvatelstvu v Dlouhém vzešla jitřenka lepších časů, netrvalo to však dlouho. Lid byl v roce 1867 zbaven dědičného nájmu, jak jsem se již na jiném místě zmínil. Nájem dražební pozemků v Dlouhém trval až do poválečných let, kdy pozemkovou reformu na zákkladě zákona ze dne 27. května 1919 odjakživa porobený lid v Dlouhém stal se trochu volným a svobodným. Tato reforma je zlatým mezníkem v dějinách vývoje a hospodářského života obce. Každý chalupník může si nyní svoje role svobodně obdělávati, hnojiti, stromy na nich vysazovasti a je zužitkovati. Bylo tehdy vykoupeno 161 ha pozemků za 142.834 Kč.
Vedlejším zaměstnáním v mnohých chalupách, v mnohých pak hlavním, byla ruční tkalcovina. Před dávnými časy, když zde bavlnu neznali, zapracovával se jen len. Ten se v obci buď sel anebo se kupoval. Tkalci, kteří tkali, kupovali hotová přadénka. V každé chalupě se za stavem nedělalo, ve většině a snad v polovině chalup se přadlo a přadénka se prodávala. Plat od jednoho přadénka byl jeden a půl krejcaru a to musel býti dobrý přádník, aby jedno přadénko za den upředl. Hotová přadénka se prodávala za 11 krejcarů. V některých chalupách tkali plátno, člunek se házel z ruky do ruky. Byly kopy 60 loket dlouhé a 1 široké a tkalci potom kopu prodali jako svou a měli na ní 20 krejcarů. Zboží bylo dvaadvacetní, to jest 20 chodů.
V roce 1835 se objevila bavlna, zboží se dělalo režné a řídké, tak zvané kytaje 30 chodů 120 loket dlouhé, dvoukopové a faktoři od něho platili 90 krejcarů, později 1 zlatý 20 krejcarů. V roce 1870 objevila se v obci barevná bavlna, ze které se tkaly hladké kanafasy a as za 2 leta na to kanafasy přetkávané. Před 10 lety dělalo se v naší obci na 40 ručních stavech, dnes sotva na 10. Obec naše od pradávna byla přiškolena k Novému Hrádku, kam občané naši posílají své děti do školy. Dokud návštěva nebyla povinná, některá rodina děti do školy neposílala vůbec, nebo jen tehdy, když bylo po práci, při které děti musely pomáhati a vydělávati živobytí již od útlého věku. Vyskytují se ještě lidé, kteří byli jen několikráte ve svém dětství ve škole. Číst a psát však v naší obci umějí všichni.
První škola byla při farním kostele v Novém Hrádku postavena v roce 1769, avšak ta v roce 1880 shořela. K této škole byla též přiškolena obec Sněžné a Borová, kteréžto obce postavily si své vlastní školy v roce 1875. Do postavení a otevření nové školy v Novém Hrádku byl Nový Hrádek několik roků bez školní budovy. Nově postavená pak škola v roce 1888 stála 18.000 zlatých , na niž obec Dlouhé-Rzy musela zaplatiti kvotu 3.300 zlatých. S výstavbou této školní budovy začala pak také přísnější povinná návštěva školy. Děti z obce měly však do školy přes kopec Šibeník daleko a proto zejména v zimě návštěva školy ochabovala pro nedostatečné ošacení a výživu dětí a protože byly také po starém způsobu přidržovány k práci při tkalcovině a při soukání. Učitelé s takovouto docházkou nemohli býti spokojeni a po zaslání trestného oznámení na c.k. okresní školní radu byli rodiče pokutováni, a když otec, nemaje peněz, nemohl zaplatiti, musel jíti sedět. Takových případů máme několik, že otec 4-5 dětí, po celotýdenní úmorné práci za stavem, v sobotu večer vylezl od stavu, snědl trochu ohřáté bramborové polévky neb oukropu, který mu žena odběhnuvší od soukání na rychlo připravila, ustrojil se do nuzného obleku, rozloučil se s rodinou a šel přes neděli anebo přes svátky sedět do Nového Města nad Metují dvě a půl hodiny cesty pěšky, aby nic nepromeškal.
Velmi často vyprávěl Přibyl “Pilskej” (bydlel “Na vohradě”), otec šesti dětí, jak šel do Nového Města sedět a nesl si na klopě svého šosáku válečný metál z války šestašedesáté. Toho si však povšiml klíčník, že si nese s sebou do arestu císaře Františka Josefa a tak musel “Pilskej” metál se svého šosáku sundati a dáti v úschovu klíčníkovi, aby také nebyl zavřen Franz Josef, císař pán. Z těchto důvodů přestali i někteří rodiče posílati své děti do školy na Nový Hrádek a přeškolili je do Olešnice, kde tehdy však, v roce 1900, české školy nebylo. Tyto okolnosti přiměly obecní zastupitelstvo, že několikráte byla podána žádost o zavedení aspoň zimní expositury, až konečně žádostem těm bylo vyhověno a začalo se vyučovati 1. prosince 1902 se 30 žáky ve světnici Antonína Umlaufa. Děti ze Rzů však chodily nadále na Nový Hrádek. V roce 1921 vznikla v obci první myšlenka na stavbu a zřízení nové školy. Obec na to pamatovala stavebním místem při výkupu pozemků z dlouhodobých pachtů. Škola pak byla postavena v letech 1922 a 1923 nákladem 320.000 Kč za starosty Petra Čtvrtečky. Osada Rzy jest však nadále přiškolena k Novému Hrádku.
Mluvím-li zde o vzdělání ducha, musím poznamenati, že v roce 1881-3 byl majitelem chalupy čp. 5 ve Rzech Jan Balcar, zakladatel svobodné reformované církve. Také jeho zásluhou byla v tomto čase vystavěna pro tento sbor motlitebna v Bystrém. V měsíci září 1877 konal kazatel Hronovský po prvé evangelické bohoslužby v Tisu u Rzů v příbytku čp. 19 souseda Hurdálka. Služby boží konaly se dopoledne a účastníci měli vedle zpěvu biblickou hodinu, při které písmák Jozue Poul z Dobřan, Čtvrtečka, Hejzlar, Světlík, Bažínský s věnečkem vousů na bradě a jiní vykládali písmo a dotazovali se přítomného kazatele na smysl veršů. V roce 1881 byly ve sboru v Tisu 84 duše v 19 rodinách. V tomto roce byla zakoupena od Hurdálka chalupa za 1.300 zlatých, v níž byla zřízena evangelická motlitebna, při které pak v příštím roce zřízen byl i hřbitov.
V naší obci Dlouhém měl svoji rodnou kolébku průmyslník Ferdinand Přibyl, zakladatel firmy Ferdinand Přibyl a synové v Krčíně a ve Slaném u Prahy. Narodil se v čísle pop. 7 a byl synem knížecího lesního hajného. Obec Rzy pak jest rodištěm Františka Smrčka, jenž se narodil v čp. 11 a svým přičiněním se vyšinul na místo místoředitele světové pojišťovny Riunione Adriatica di Sicurta vTerstu. Tento sepsal několik odborných spisů z oboru pojistné matematiky, jako na př. “Námořní pojištění”, a redigoval před několika roky “Plavební list”. Cestoval mnoho a v r. 1934 studoval na Rusi poměry po stránce obchodní.
Mezi rodáky naší obce s radostí můžeme také počítati muže, který se dopracoval čestného postavení. Jest to generál František Marvan, který s ohledem na jeho vynikající schopnosti zařazen byl na důležitém místě ve vládním vojsku. Narodil se ve Rzech, č. 16. Ze starých válečníků, kteří se zúčastnili války 1859 a 1866, musím vzpomenouti Josefa Grima a Jana Boše, kteří pěšky mašírovali do Itálie po 7 neděl a 2 dny: podle jejich vypravování “3 dni šli a čtvrtý den byl rasttag”. Josef Přibyl “Pilskej”, o němž jsem se zmiňoval již dříve, že na svém šosáku nosil až do své smrti (1929) “válečný metál”, prodělal válku 1866 v Itálii. Antonín Šnajdr z čís. 23 zúčastnil se války 1866 na památném Dobeníně, kde dostal kulku do boku, kterou nosil v těle plných 60 roků, tj. až do své smrti v roce 1926.
Než ukončím, pokládám za nutné, abych uvedl ještě následující, třeba ne tolik zajímavá, jako důležitá data, související úzce se životem v naší obci.
Půda jest hlinitá, lehká, na vyšších svazích křemenitá: na polích s větším svahem jest úrodné prsti slabá vrstva. Na lukách jsou místa jílovitá, rašelinná se spodkem nepropustným a tak se tvoří bahna. Spodek jest prahorní břidlice a jen při styku hranic borovsko-tasovských jest malý ostrůvek červeného písku.
Obec Dlouhé-Rzy jest mírně zvlněná pahorkatina, předhoří hor Orlických, vzdálená od hlavního pásma 7 až 8 km, rovin jest zde málo, mírných svahů však více, které se sklánějí k říčce Olešence, u níž jsou pak nejnižší body obce. Na levém břehu Olešenky jest svah obrácen k severu a stáčí se k západu, na pravém pak k jihu a obrací se k východu. Nejvyšším bodem v obci jest Šibeník, vysoký 672 m, nejníže položené místo jest 530 m nad mořem.
Obcí protéká říčka Olešenka, která sbírá vody ze dvou menších potůčků, tekoucích z Dlouhého, a jednoho od Lužen. Na potoce, pramenícím v Černém lese, zřídil pak Josef Bartoň z Dobenína tři menší rybníky: plošná míra největšího jest asi 17 arů a pojme as 12.000 hl vody. Na potoku tekoucím z lesa Brodku, zřídil menší rybník pan Havlíček z Náchoda. Voda na Olešence je dosti stálá, má menší spád a jest při ní zřízeno 8 vodních děl. Olešenka vysychá jen v nejsušších létech, jaká byla na př. v roce 1904, 1908 a 1922.
Podnebí jest zde snesitelné, podhorské zimy jsou dosti tuhé, až -15 stupňů, v zimě roku 1928/29 zaznamenány byly teploty až -27 stupňů C. V létě dosti velká horka, neboť největší teplo zaznamenáno bylo na slunci +44 stupňů C. Panují zde však časté větry, zmrzlý severní a prudký jihovýchodní, kterému jest vystaveno zvláště Dlouhé.
Ze zvířeny vyskytuje se zde zajíc, avšak proti jiným krajům málo, někdy zabloudí sem divoký králík: v roce 1926 objevena zde byla po prvé ondatra. Potkanů jest zde málo, jen u vody, hrabošů méně, veverek však dosti. V zimě přijde ke stavení i liška, aby si zardousila zajíce, který přijde za potravou až k příbytku. Někdy se objeví kuna, tchoř, lasička i hranostaj. Jest zde jezevec, vysoká zvěř se však vůbec nevyskytuje. Před 30-40 lety přecházela v hloučcích z hor Orlických do lesů českočermenských. Srnčí se vyskytne ojedinělý pár neb kus. Z ptactva se vyskytuje káně lesní, krahujec, jestřáb jest stálým hostem a prohání slepice. Před několika lety byl chován v zajetí při vile pana Josefa Bartoně z Dobenína i skalní orel, který největší zimu 1928/29 vydržel venku. Jest zde dosti datlů a za nejlepšího pěvce zde pokládáme pěnici černohlávka. Přezimuje u nás sýkora, strnad, vrána, straka, sojka i kos. Též kvíčaly. Z ryb nutno uvésti pstruha, raků málo. Z plazů pak slepýše, neboť o zmiji zdejší lid neví.
Památkově chráněných míst zde není, jen lípa u hostince pana Čtvrtečky a kříž na ohradě (místním nářečím “Na vohradě”), který postavil hajný a rychtář Antonín Drašnar v roce 1837.
Obyvatelstvo jest vesměs národnosti české, 89 % římských katolíků, 8 % evangelíků, 2,5 % české církve a 0,5 % bez vyznání. Jak jsem již uvedl, číst a psát umějí všchni. Obyvatelstva však na Dlouhém-Rzech ubývá podle následujících dat:
| V roce | Bylo obyvatel |
|---|---|
| 1845 | 398 |
| 1881 | 391 |
| 1890 | 395 |
| 1910 | 315 |
| 1921 | 296 |
| 1930 | 275 |
v 66 domech.
Příčinou toho jsou snad továrny ve městech a v nich snadnější zaměstnání a lepší výdělek.
V obci jest 172,87 ha polí, 70 ha luk, 109,01 ha lesa, 10,71 ha pastvin, 9,56 ha zastavěných ploch, cest a vody.
Polní hospodářství kryje obživu obyvatelstva ze dvou třetin, ruční tkalcovna, která se před několika lety hodně provozovala, téměř vymizela, neboť se tkalcuje dnes ještě jen v několika rodinách. Z četnějších rodin hledají si obživu prací v lesích, při stavbách, v mech. tkalcovnách, na službách a pod. Pole jsou méně úrodná pro vyšší polohu, luka z jedné třetiny jednosečná, stařinová. Veškeré lesy patří velkostatku pana Josefa Bartoně z Dobenína v Novém Městě nad Metují a náleží do revíru Frymburk, od 1. března 1925, před tím patřily k velkostatku opočenskému, Colloredu-Mansfeldovi. Podle předcházejících připomínek veškeré pozemky až do roku 1922 patřily velkostatku opočenskému a protože je hospodáři měli pouze v dražebním pachtu po šest let, polí si nehleděli a je nehnojili v obavě, že při nejbližší dražbě by mu je soused při licitaci nenechal. V posledních letech se však pole začínají zvelebovat. V obci jsou dva hostince, jeden smíšený obchod, brusírna skla, mlýn a pět strojních tkalcoven.
V r. 1904 až 1905 vystavěna byla z Rokole do Olešnice přes naši obec okresní silnice a stála s odbočkami na Sněžné a do Dolu 96.000 K. Subvenci v částce 18.000 K vymohl na ni poslanec Dr. Horský. V letech 1907 a 1908 byla přes obec vyměřena železnice, mapy a plány byly již tehdy hotovy, podnik ten se však dodnes neuskutečnil. V roce 1882 byl na Novém Hrádku zřízen poštovní úřad. 1. listopadu 1922 začal projížděti přes naši obec autobus a naposledy jel 9. října 1938, kdy Olešnice byla se Sudetami připojena k Říši. Přes obec vedly tři turistické stezky: červenobílá, Jiráskova horská cesta z Nového Města nad Metují až do Jablonného nad Orlicí po hřebenu Orlických hor, dále žlutá, taktéž z Nového Města nad Metují až do Ústí nad Orlicí a pak zelená z Nového Hrádku na blízký vrch Strážnici.
Ke zkrášlení přírodních partií velmi přispívá park při vilách pana Josefa Bartoně z Dobenína, který nejen svou rozlohou, ale i bohatě pestrou květenou, střídající se s přírodní scenerií, doplněnou leskem vlnících se vod rybníků, upoutá zraky každého kolemjdoucího turisty a pocestného. Nad vší tou krásou přírody vévodí dřevěné, jakoby popínavou zelení ověnčené letní sídlo, jak se snažil aspoň z části mistrně zachytiti prof. K. Beneš obrázkem, jehož reprodukci připojuji. K oživení obce a uvedení její v širší známost, právě tak jako k jejímu zkrášlení velmi přispěly zřízením svých letních sídel rodina věhlasného a obětavého lékaře pana MUDra Josefa Kudrnáče, primáře náchodské okresní nemocnice, jakož i rodina pana Josefa Havlíčka, obchodníka v Náchodě. Letošního roku zřídil ve zdejší obci letní ozdravovnu pro osvěžení dětí zaměstnanců firmy Josef Bartoň a synové, značným nákladem a vším pohodlím vybavil pan Josef Bartoň z Dobenína, takže v letním čase v malebném údolí na pokraji lesa při svěží Olešence najde radost ze života i po celou sezonu 50 dítek továrních zaměstnanců.” (Moje poznámka k poslední větě: Tuto původní ozdravovnu zásobil můj otec spádovým potrubím pitnou vodou ze své studny na okraji lesa, neboť jeho chalupa čp. 29 stojící asi 20 m od okraje lesa byla nejbližším sousedem ozdravovny. Po asanaci chalupy po roce 1954 byla k ozdravovně připojena bývalá tátova louka, na ní byl vybudován velký chatkový tábor a níže u Olešenky pěkné koupaliště s betonovým bazénem. Též vlastní velká studna s čerpací stanicí. Původní objekty na okraji lesa byly rozšířeny a při vstupu do tábora byla postavena vilka pro správce zotavovny. Majitelem zotavovny je dnes n.p. Pozemní stavby, Hradec Králové.)
Zde tedy končí citování Bošovy malé kroniky o mé rodné obci z roku 1940. Je nutno si uvědomit, že v té době mohla být vytištěna až po cenzuře německými fašistickými okupanty, což autora zajisté omezovalo ve vyjádření mnohých vlasteneckých citů souvisejících zejména s obdobím ustavení samostatné Československé republiky v roce 1918 a jejího opětného zániku po roce 1938.
Protože od napsání citovaných řádků kronikářem Bošem uplynulo již 40 let, doba pro národy Československa a vlastně pro celý svět neobyčejně významná, připojím k historii obce několik poznámek, které zároveň přesahují její rámec.
Předně uvedu, že po zbytečné mobilizaci československé armády v září 1938, jíž jsem se i já účastnil, byla naše první republika tak zvaným mnichovským diktátem bez účasti zástupců ČSR okleštěna o území nazvané Sudety, které jsme musely odstoupit Německu. Kladské pomezí na sever i na jih od Náchoda a část území u Domažlic byla v Čechách jediná dvě místa, kde se při oklešťování republiky státní hranice s Německou říší neposunovala do vnitra Čech. Naše obec Dlouhé zůstala tedy českou jako poslední na jih od Náchoda, zatímco sousední Olešnice již připadla do Sudet.
To se nezměnilo ani po 15. březnu 1939, kdy němečtí fašisté obsadili okleštěné Čechy a Moravu a utvořili z nich tak zvaný protektorát. Když po osvobození republiky v roce 1945 byl 28. října znárodněn velký průmysl a banky, vztahovalo se znárodnění i na rekreační sídlo náchodského průmyslníka Josefa Bartoně (jako součást jeho textilních závodů), vybudované na Dlouhém. Od té doby je užíváno pracovníky ministerstva vnitra a jejich rodinami a po provedených dalších úpravách je nadále krásnou ozdobou obce.
Po únoru 1948, který přinesl 2. etapu znárodnění ve sféře výroby, řemesel a služeb v naší republice, postupně zanikly malé mechanické tkalcovny a výroba z nich se soustředila do velkých textilních podniků v Náchodě, Novém Městě nad Metují a Dobrušce. Domácí tkalcovství postupně zaniklo úplně. Chudá políčka sama na rostoucí nároky na bohatší život nemohla stačit a tak se mnoho mladých lidí z Dlouhého, Rzů, Nového Hrádku i ostatních okolních obcí vystěhovalo do měst, tak jako jsme před 51 lety i já a přede mnou řada jiných chlapců šli hledat lepší existenci do průmyslových krajů naší vlasti. Z některých mechanických tkalcovniček se utvořily provozovny nově vzniklých družstev jiného oboru, např. ve Rzech družstvo Detecha se sídlem v Novém Městě nad Metují, v Olešnici Velo-družstvo se sídlem v Hradci Králové, s provozovnou v Novém Hrádku, aj.
Řada chalup osiřela, bývalí majitelé dožili a na jejich místa nastoupili “chalupáři” z měst, v mnoha případech z Hradce Králové, z Dobrušky a odjinud. Na příklad bývalou chalupu Popelkovu “Pod borovinou”, kde se v sousedství narodila moje maminka, koupil a zvelebil známý pražský divadelní a filmový herec Josef Bek, rodák z Hradce Králové. Pamatuji se dobře na jeho učinkování v Olomouci za jeho i mých mladých let a proto jsem neváhal vejít ho pozdravit do jeho chalupy, když jsme letos v létě s manželkou konali toulky mým rodným krajem. “Pod borovinou” jsme si hlavně prohlédli rovněž zvelebenou chalupu čp. 119 (patří k obci Sněžné), odkud se moje maminka vdávala a kde dožívali její rodiče Martínkovi, tedy mí prarodiče, s mladšími dětmi. Asi od roku 1965 je jejich majitelem ing. Vratislav Moravec z Brna a chalupu mu pomáhá opatrovat jeho tchýně z Dobrušky. Mnoho dalších chalup v obci a v okolí dožilo bez údržby úplně, mezi nimi i naše chalupa čp. 29 v Dlouhém.
Jejími posledními obyvateli byli moje maminka a bratr Frantík, který si po sňatku z 18. října 1952 zařídil pronajatý rodinný byt ve Rzech čp. 2 (bývalý mlýn u Čížků) a maminku odstěhoval k sobě. Kronikář Boš mně věnoval svou rukou psanou vzpomínku z roku 1975, v níž o naší chalupě uvádí: “František Prause se po oženění 1952 18. října navždy ze svého domova číslo 29 vystěhoval a ubytoval se se svou manželkou v Čížkově mlýně čp. 2 ve Rzech. Matka Marie Prausová sama potom poslední chalupu Na vohradě opouští, tkalcovský stav navždy umkl, okna vyhasla a zčernala, z komína se přestalo kouřit. V prosinci 1959 přijel sem buldozér, zbytky z rozbourané chalupy rozmeteny, po chalupě čp. 29 není památky, ani po Prausových, kteří mezi námi na Dlouhém a Rzech žili a sousedili 62 let. Zůstaly tu již u nejstarších dvou, tří lidí jen a jen vzpomínky.”
Z větších a zachovalých objektů v obci a v okolí (mlýn, hostinec aj.) byla vybudována rekreační střediska podniků z okolních nebo i vzdálenějších průmyslových měst, jak jsem se o nich již zmínil. Týž osud měl i Čížkův mlýn ve Rzech. Když bratr Frantík se svou mladou rodinkou a s maminkou opustil tamní byt a přestěhoval se do Nového Města na Metují, převzal mlýn n.p. Rubena, gumárenské závody, Náchod a vybudoval v objektu a na přilehlém políčku krásný pionýrský tábor s dřevěnými chatkami.
Opuštěná políčka, louky a pastviny převzaly k obdělávání a využití Státní statky. Na Dlouhém, ve starším hospodářství na svahu pod hostincem “U Čtvrtečků” zřídily farmu. Přechodně několik chalupníků na samotě “Polumka” a “Na vohradě” utvořilo jakési Jednotné zemědělské “mini-družstvo”, do nějž byly převzaty i pozemky naší bývalé chalupy čp. 29 a její novější zachovalá část stodoly, která stála za přestěhování. Předsedou byl podnikavý poslední chalupník “No vohradě” soused Jirka Klamta, kterého pravidelně při návštěvách rodné obce navštěvuji. Zvelebil si i svou chalupu, přistavěl stáj pro dobytek JZD, zavedl si do chalupy elektrický proud i telefon, televizi, jen na ženitbu mu nezbyl čas. Dnes už ale toto družstvo po zestárnutí ostatních členů je likvidováno a hospodářství je součástí většího celku.
Obec Dlouhé-Rzy si po osvobození v roce 1945 rovněž zvolila svůj místní národní výbor pro správu obce. Jeho prvním předsedou byl František Hartman z Dlouhého čp. 15, později byl předsedou také tchán bratra Frantíka Josef Vondřejc, nedaleký soused mých rodičů “Na vohradě”, ale ten se před uplynutím volebního období funkce vzdal, protože vylidňující se obec měla řadu problémů a starší občané prý se svým národním výborem nebyli spokojeni. Zřejmě nestačili dost rychle zažít revoluční změny přicházející i do těchto poklidných okrajů republiky, zvlášť když někdy byly doprovázeny tlakem proti tradičnímu náboženskému životu těchto venkovanů, oddaných své přírodě. V roce 1960 byla obec připojena k městečku Nový Hrádek pod správu tamního národního výboru. Takové spojování obcí do větších správních celků bylo zahájeno v celé republice a pokračuje vlastně dodnes. Při dnešní motorizované hromadné dopravě, stále se zvyšujícím počtu osobních soukromých vozů a husté síti dopravy ve všech krajích není spojení mezi roztroušenými částmi takových integrovaných obcí žádným problémem. To můžeme zvlášť dobře porovnat my šedesátníci až osmdesátníci, kteří pamatujeme, že např. před 60 lety na takové vesnici Dlouhé-Rzy ještě vůbec neprojížděl žádný autobus, bicykl tam byl naprostou vzácností a první motorové vozidlo v obci si pořídil majitel tkalcovny Antonín Smrček, o němž jsem se už zmiňoval, asi v roce 1926. Byla to bručlavá osobní Zbrojovka s dvoutaktním motorem a panu Smrčkovi se pak přiznával titul “pan továrník”. Autobusová linka z Olešnice do Nového Města nad Metují přes Dlouhé-Rzy s odbočkou přes Nový Hrádek byla zavedena v listopadu 1922, patřila soukromému autodopravci a 1/2 roku měla pouze jednu, později tři spoje za den. I když obyvatel ve všech vesnicích bylo dost, autobus se pro neúměrně drahé jízdné využíval málo a zlevněné týdenní jízdenky pro dělníky, ostatní zaměstnance či žáky myslím až do druhé světové války na venkově vůbec neexistovaly.
Do Náchoda a do Dobrušky od nás bylo zavedeno autobusové spojení pravděpodobně až v době protektorátu, kdy Němci i v těchto městech umístili zbrojní výrobu pro svou válčící armádu a měli zájem získat do ní z horských oblastí nové pracovní síly. Po osvobození v roce 1945 byly tyto novoty samozřejmě zachovány jako vymoženost zvyšující životní úroveň lidí a naše obnovená republika je ještě dále široce rozvinula. Teď samozřejmě musíme pamatovat na to, aby moderní člověk naší společnosti nezapomínal na to, že lidské tělo bez dostatečného pohybu a pobytu v přírodě nemůže udržet dobré zdraví ani čilého ducha a proto místo dřívějšího denního pochodování do práce a ručního obdělávání polí a luk rozšiřujeme dobrovolné pěstování tělovýchovy, zavádíme “100 jarních kilometrů”, letní pionýrské tábory a mnoho a mnoho dalších způsobů mimopracovního vyžívání. Líbí se mi to, je to pestřejší způsob života nežli za mého dětství. Jen se mi zdá, že přírodu jsme ochudili o její svěžest a čistotu a mnozí mladí lidé jí procházejí, aniž by ji dokázali plně vnímat, vychutnávat a vážit si jí včetně života, který v ní probíhá vedle života lidského. Zde bych vám přál, abyste dokázali všímat si těchto bohatství stejně jako těch, která vytvořil člověk.
Z těchto několika odstavců by mělo být pochopeno, jakou převratnou epochou prošel chudý kout pod Orlickými horami, ležící na rozhraní náchodského okresu, nazývaného krajem Boženy Němcové, Aloise Jiráska a bratří Josefa a Karla Čapka, a okresu Rychnov nad Kněžnou, který zahrnuje celé Orlické hory až včetně Olešnice a na rozdíl od průmyslovějšího náchodského okresu má více starostí s osídlením těchto krásných hor. V roce 1945-46 totiž Orlické hory opustila velká část obyvatelstva německé národnosti, které podle rozhodnutí vítězných mocností po skončení druhé světové války bylo vystěhováno a do opuštěných pohraničních vesnic přicházeli z vnitrozemí noví, čeští obyvatelé.
Zde bych se chtěl ještě vyznat ze své celoživotní velké lásky k rodnému kladskému pomezí. Patřím mezi ty české hraničáře, kteří v roce 1945 fandili tomu, aby po skončení druhé světové války, vyvolané fašistickým Německem, bylo Kladsko vráceno po 200 letém odloučení Čechám. Centrem těchto tužeb bylo Náchodsko, kudy koncem druhé světové války ustupovaly z pruského Slezska přes Kladsko poslední zbytky nacistických armád před vítěznou sovětskou Rudou armádou.
Brzy po osvobození, snad i před ním, se v Náchodě ustavila skupina veřejných pracovníků, jež láska ke Kladsku inspirovala k napsání “Kladského sborníku”, který vyšel ve vydavatelstvu Družstevní práce bohužel až v roce 1946. Šest z jeho osmi autorů pochází přímo z kladského pomezí a každý z autorů přispěl do sborníka velmi zasvěcenou statí jak o dějinách Kladska, tak o zvláštnostech kladského nářečí, o otázkách politicko-zeměpisných a hospodářských, jakož i o práci Kladské komise za první světové války a po ní. Sborník končí větou prof. Dr. Václava Černého, který sborník uspořádal: “Ve chvíli, kdy toto píši, v červenci 1946, čekají tedy kladští Čechové v dohledu svých domovů a doufají s námi ve spravedlnost, jejíž platný výrok vynese mírová konference Spojených národů.” Ta však kladsko přiřkla Polsku v rámci celého pruského Slezska, jak to ukazuje dnešní mapa Evropy. A Poláci je začali osídlovat ještě dříve, nežli bylo z Kladska vystěhováno německé obyvatelstvo.
Teprve loni se mi dostalo určitého vysvětlení, proč kladské území patřící po řadu dřívějších staletí Čechám a Čechům vyměnilo přechodného držitele, pruské Němce, za správce sice slovanského, ale ne pravého dědice. Můj mnohaletý přítel od roku 1960 a původem východočeský hraničář Josef Nič, rodák ze Stárkova u Hronova, mi nedávno vyprávěl, jak za jeho ředitelování v n.p. MEZ Mohelnice měl příležitost hovořit na nějaké slavnostní besedě s naším bývalým prezidentem republiky generálem Ludvíkem Svobodou, který jak víte byl za 2. světové války velitelem československých vojenských jednotek ustavených v SSSR a bojujících po boku Rudé armády proti německým fašistům. Jistě si přečtete jeho knihu “Z Buzuluku do Prahy”, kterou později po válce o tom napsal. Generál Svoboda Josefu Ničovi při té besedě řekl: “Když jste takový milovník Kladska, zdalipak víte, proč nám nebylo vráceno?” A vyprávěl, jak byl v Moskvě přítomen rozhovoru maršála Stalina s tehdejším československým prezidentem Dr. Edvardem Benešem v emigraci. Maršál Stalin si prý Dr. Beneše pozval k poradě, jaké požadavky Čechů a Slováků má hájit při jednání s ostatními vítěznými mocnostmi u příležitosti projednávání nové úpravy mapy Evropy po dokončení porážky nacistického Německa. Přišla přitom řeč se strany Stalina i na kladské území a na přímou Stalinovu otázku “Graždanin Beneš, budete chtít i Kladsko?” Dr. Beneš prý odpověděl: “To ne, my budeme mít s osídlením ostatního pohraničí dost starostí”.
Já si o tom však myslím, že Dr. Beneš málo znal náchodské hraničáře z kladského pomezí, ti by asi vynaložili všechny síly a dostatek obětavosti, aby obnovili bývalý význam starobylého Kladska, lázeňských míst Chudoba, Dušníky a Bor, poutního místa Vambeřice, známého až na Moravě na Hané, Brdo (Varta) a dalších památných míst. Vždyť v kladské katedrále je pohřben i náš první pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic (+ 1364), první rádce našeho krále a německo-římského císaře Karla IV. Češi z kladského pomezí prokázali svou ochotu Kladsku pomoci ještě okolo roku 1902, v těch letech chodili muži z naší strany kladského pomezí pracovat na stavbu železniční tratě Slané-Levín-Hrdloňov (Palice/-Dušníky-Kladsko a při stavbě tunelu u Palice jich prý mnoho přišlo o život. Moje maminka mi vyprávěla, jak tam jako děvče svému otci donášela pěšky z domů jídlo.
Poutní místo Vambeřice si dobře pamatují z vlastní návštěvy, když jsem asi jako 9-letý chlapec doprovázel maminku v poutním průvodu na celodenním pochodu. Dorazili jsme tam večer a přenocovali v poutnické noclehárně. Poutní kostel v dnešní podobě pochází z let kolem r. 1700 a v r. 1936 byl na přímluvu pražského arcibiskupa Dr. K. Kašpara papežem Piem XI. povýšen na basiliku minor. Jak mě informovali moji přátelé z kladského pomezí, i Poláci se dnes o Vambeřice dobře starají.
Zvláštní zmínku zasluhuje české nářečí kladské, protože jsem je sám v dětství dobře poznal a naučil se mu od svých rodičů a prarodičů. Dnes ovšem už na Náchodsku najdete jen u pravých venkovanů znatelné zbytky tohoto nářečí. Velikou zásluhu na zachování znalostí má východočeský spisovatel, zesnulý zasloužilý umělec Josef Štefan Kubín (1864-1964), který na počátku našeho století, ještě před první světovou válkou, z lidové tradice kladského lidu sebral vše, co jen mohl, i bohatý materiál o jeho jazyce. Uveřejnil z toho kromě drobnějších prací jak obšírnou sbírku vzorně zapsaných “Povídek kladských”, vyšlých ve dvou svazcích od r. 1908 do r. 1914 (a znovu r. 1948 ve sloučeném svazku v Družstevní práci, Praha – který mám ve své knihovně) a menší sbírku písní pod názvem “Kladské písničky” v r. 1925, tak i soubornou práci o jazyce, “Lidomluvu Čechů kladských”, kterou vydala r. 1913 Česká akademie věd a umění a shrnující studii “Kladština” ve sborníku České Kladsko, vydanou Národopisnou společností československou r. 1926.
V nářečí kladském se setkáváme se základními význačnými jevy společnými všem severovýchodním nářečím českým. Poslechněte si vyprávění Sidy Volfové ve stati “Vzpomínky jako sen” ve dříve zmíněném “Kladském sborníku” – 1946:
“Najednou jsme měli s Prajskem užší spojení. Maminčina sestřenice Ludva se provdala do Klenova. Chodíval za ní dost dlouho jizbický učitel, ale to jí bylo málo. Nebo byla pro něj hloupá. A pak, tu máš! Vezme si Prajzáka!
Menoval se Víšek, a uměl německy, když si ulez pod necky. Keušemu byl drobítko zrzavej, ale ináč křtaltounej chasník. Aby byl zrovna možnej, to by se poudat nedalo, no, ale měl ušeho tak akorát.
U nich doma bylo asi vosum harantů, esli se nemejlím. Tak se namordovali a napeklovali s živobytím až do mozourů. No, ale udržali se ve svým a nemuseli se nihdá túze cikánit. Toceví, že si máma vždycky uškubla vod huby. Navařila chase puclák kysela, napekla kramfleků nebo babník nadivajny, a to byla jedna hrůza, jak to do sebe ládovali, až byl každej jako nedouřená jarmara.”
K jiné události tatáž autorka píše:
“Moje přítelkyně měla vzdálené příbuzenstvo kdesi blízko Neúrody. Jednou o prázdninách jsme se tam vypravily. Přijali nás srdečně, třebaže tam zrovna potopa zlata nehrozila. Mladá hospodyně už mnoho česky neuměla, byla odkudsi od Vambeřic, rozená Tomaschek. Nevěděla čí je, necítila se Češkou ani Němkou, ale tou přece jen víc. Bylo jí k smíchu sázet do zahrady kytky, měla v ní jen zeleninu. “Das ka man wenigstens essen. Die Blumen? Die Brauch man ne .”
V sednici shlížela s obrazů samá císařská veličenstva i s ženami a s dětmi, nad stolem v divokém “uměleckém” pojetí byly zobrazeny všelijaké válečné scény, v nichž se Němci vyznamenali.
Pracovali jsme na mlatě. Přišlo pár pomocníků, brebentili pisl pémiš, pisl dajč. Neradi přiznali, že umějí česky a že pocházejí z českých rodů. S jedním uvědomělejším jsem zavedla důkladnější rozhovor.
“Cák chcete”, povídal, “vo nás by u Čechách nezavadila ani koččí voháňka, a třá si hladem pojděte, handropletnici. Tadyk holt to máme inší. Je starobní a invalidní poištění, žádnej se nemusí chytat žebráckej mošny, krom toho je to zakázáno. Tadyk bych vám dal za žebráka u jertel tolarů. Dyž je něhdo túze churej, daj ho do Erholungsheimu, staraj se mu vo tu jeho krkošku, jen aby neskáp. To pak je holt unteršíd. Děti musej do německý školy, no, dyť tu iná néni, šak jsme v Prajsku, jakap byste to tu chtěla víst po česku?” Nabídla jsem, že mu půjčím české knihy. “Ale tech se tu po půdách válí! Kdák by je čet, není kdy. Von už ten náchodskej Bureš, jako spořitelenskej, tu chtěl něhdá založit knihounu či čeho, ale my mu to přeťali. Byly by z toho darmo tahanice s Praizima a to my holt nemožeme potřebovat.”
“A přece mluvíte všichni česky, a německy ani dobře neumíte, třebaže jste chodili už do německé školy. Cožpak necítíte, že jste Češi do Německa jen zaprodaní?”
“Poudaj si, poudaj, to už je prachdáuno, na to už tu není mysel.”
Jedině stará Adna, služka z Čech od Police, měla ještě srdce na pravém místě, jak se v ní v Čechách narodilo. Od božího rána do noci seděla za stavem a někdy si polohlasitě prozpěvovala starodávnou píseň “Tvůrce mocný nebe, země”. Jinou neuměla. Když jsme odcházeli, řekla mi: “Já tu nechci nadosmrti zvostat. A dybych tu umřela, tak mý tělo musí bejti póhřběno v tej české zemi, na to mám ten testament.”
“Pobožní lidé od nás chodívali procesím do Vambeřic a do Varty,” vzpomíná dále ve své stati Kladského sborníku Sida Volfová. “I do Dušníků se hodně jezdívalo. Po první válce, kdy se Německo dusilo papírovými miliardami, se silnice z Čech do Prajska netrhla. Později k nám jezdíval dvakrát denně krásně vypravený červený autokar z Chudoby. Pak najednou ustal. A na svět padla černava. Jediný blázen dokázal pobláznit národ kdysi Goethův. (Moje poznámka: Tím bláznem je míněn Hitler).
Kladským Čechům utáhli řemen, mladé lidi zpili nacismem, děti otrávila Hitlerjugend.
Ale přišlo jaro 1945. Náchodem táhl Herrenvolk. “Wo sind wir? ptali se, kdo jeli z daleka. “V Čechách.” – “Gut. Immer weiter, wir ziehen nach Protektorat.”
Pak jsme viděli – pokračuje Sida Volfová – jak utíká “vítězná armáda”. Tempem stále zrychlovaným, pátého května presto a devátého furioso. Jim v patách Rusové a – svoboda. Con fuoco. Kladsko bylo chvilinku bez pána, pak tam vklouzlo nepravidelné vojsko polské bez bratrské srdečnosti. Kladským Čechům je zle. Houfně přecházejí denně k nám pro chléb a pro všecko k životu nutné. Ochotně jim poskytujeme, co můžeme, a přejeme si my i oni, aby se našla zázračná náplast, jež dává srůsti odlomené haluzi s kmenem na večné časy.”
Při dočtení těchto dojemných řádků cítím, že bych tak věrně nedovedl vyjádřit a popsat život rodiny strýce Antonína v poněmčeném kladském Tasově. Dokud žila jeho první žena, teta Anežka, rodačka z Nového Hrádku, navštěvovali jsme je z Dlouhého a oni dědovu chalupu “Na vohradě” velmi často. V době, kdy kolem roku 1923 zasáhla Německo snad nejprudčí inflace, jakou svět pamatuje, kdy se týdenní mzda začala brzy počítat na miliardy a pak ještě ve vyšších číslech (vzpomínám si, že otec přinesl z Levína domů ukázat bankovku “Eine Billion Mark”, kterou tak koupil asi za 8 Kč), prožívala strýcova rodina jako většina německého národa opravdovou bídu. Přesto se s rodinou do Čech nevrátil, protože na Tasově měl vlastní chalupu s políčkem a asi 2 kravami a u nás v těch prvních poválečných letech také nebylo na růžích ustláno, zejména ne v takovém chudém kraji bez průmyslu, jakým byly Orlické hory s podhůřím.
Když strýci v roce 1924 zemřela žena Anežka, pomohla mu jeho matka, moje babička “Na vohradě” výchovou jeho nejmladšího asi jednoletého synka Josefa. Když se pak asi po 1 1/2 roce strýc znovu oženil s tamní Němkou Marií Kastnerovou, která neuměla česky, omezoval se postupně dřívější častý styk celé strýcovy rodiny na návštěvy strýce samotného. Bratranec Josef se od babičky “Na vohradě” vrátil domů na Tasov asi jako 3-letý dobře česky mluvíví hošík, ale asi za dva roky už česky úplně zapomněl.
S druhou ženou Marií měl strýc Antonín ještě dvě děti, Alberta a Magdalenu. Ty už byly vychovány německy. Poznal jsem je až v roce 1943, když jsem za doprovodu svého otce se svou manželkou, vaší babičkou Jarmilou, byl po dlouhé době navštívit strýce Antonína na Tasově. Tehdy strýc prožíval snad nejtěžší období svého života, protože krátce předtím pozbyl brzy za sebou své 2 syny z prvého manželství, Antonína a Josefa. Padli za německý fašismus na ruské frontě.
Třetí jeho syn Augustin přišel jako voják nacistické armády při dobývání Maginotovy linie ve Francii o pravou ruku. Byl propuštěn z armády, v roce 1943 se oženil a do konce války žil s rodinou svého otce. S ní se pak také po válce vystěhoval do Německé demokratické republiky, kde žije dosud a jako 62-letý pracuje jako ostřič nástrojů. Setkal jsem se s ním asi před 5 lety na návštěvě u mé sestry Marie Stonjekové v Olešnici, kde se byl také podívat z povzdálí na rodný Tasov. Jeho žena je rodačka z Deštného (osada Ošerov), česky dosud rozumí, s Gustou jsem však mohl rozmlouvat už jen německy. Česky zapomněl.
K té katastrofální německé inflaci z roku 1923 a jejich miliardovým bankovkám bych chtěl ještě dodat vlastní vzpomínku: Můj otec rád tehdy navštěvoval Tasov a Levín, protože čsl. koruna tam tehdy byla velmi vítána a bylo tam možno výhodně nakoupit mnohé drobnosti do naší chudé domácnosti. Bylo to samozřejmě pašeráctví, přenášet je do Čech, a naše pohraniční finanční stráž to hlídala. Ale otec se tím naprosto nezabýval jako profesionál-pašerák, nýbrž vysloveně jen pro svou rodinu, a nikdy se to netýkalo žádných drahých předmětů. Někdy s ním chodívala v neděli odpoledne celá skupina mužských přátel, aby si v Levíně pochutnal na pivě nebo masné svačině. Jindy mě jako kluka vzal s sebou na Tasov, když jsme se pak vraceli večer přes Černý les, to jsem měl větší strach z pohraniční stráže nežli dnešní malé děti z Rumcajse. Zbyla mi na tu dobu upomínka ve formě sbírky oněch německých papírových peněz počínaje od 1/2 Marky až po “Zwanzig Milliarden Mark”. V době, kdy je otec nosíval domů, měly snad už jen haléřové hodnoty.
Toto období bylo ovšem pro Německo jako stát osudné, protože bylo asi tou pravou líhní pro vznik nacismu! Nemám pro toto tvrzení důkazy ani zkušenost, ale v přečtené beletrii jsem si povšiml, jak se v té době v Německu začali sdružovat mladí, práci se vyhýbající a fanatizující lidé, kteří se nejrůznějšími způsoby prosazovali k moci a jim do čela se asi postavil Hitler se svými kumpány.
Nyní se ještě krátce vrátím ke smutnému osudu rodiny strýce Antonína z Tasova. V roce 1946 se strýc s rodinou, invalidní bratranec Gusta s rodinou a vdova po bratranci Tondovi a dcerou vystěhovali do Německé demokratické republiky. Za jakých okolností se k tomu rozhodli, není mi známo. Naproti tomu strýcova nejstarší dcera, t.j. má sestřenice Anda, provdaná za potomka českých rodičů Wenzela Stiku, zůstala s manželem a šesti dětmi v obci Klenov až do roku 1956, sžili se tam s přistěhovalými Poláky. Wenzel Stika (jeho otec s českým příjmením Štika se prý přistěhoval do Kladska za první světové války z Českých Budějovic). Stika jako německý voják přežil druhou světovou válku, byl truhlářem a sousedé Poláci si jeho celou česky mluvící rodinu brzy oblíbili. Stika sice už česky neuměl, ale naučil se v nových poměrech obstojně polsky. V prvních, asi dvou letech po květnu 1945 dva Stikovi chlapci, Jirka a Günther, navštěvovali českou školu v Náchodě a docházeli často k tetě Martínkové v Dolní Radechové, která pomáhala Stikově rodině potravinami i ošacením. Nouze v polském pohraničním Kladsku však trvala a tak sestřenice Anna nakonec v roce 1956 s manželem a celou rodinou volila emigraci do Německé demokratické republiky za svým otcem a svými dalšími příbuznými. Otec jí v místě jeho tamního bydliště, Heimburgu, pomohl zařídit nové rodinné hnízdo a všichni jeho vnuci tam našli dobré uplatnění. A lepší životní podmínky. Nyní v posledních letech většina z nich se již byla podívat na svůj dřívější domov v kladském koutku, Poláci je tam rádi vítají, navštěvují se vzájemně i s mým bratrem Frantíkem z Nového Města nad Metují.
Sestřenice Anda se sama krátce před svou smrtí byla rovněž podívat jak u mého bratra Frantíka i u mé sestry Marie, a její manžel Stika nás v roce 1970 navštívil ještě v Lutíně. Letos byl znovu jak ve svém rodišti Klenově v kladském koutku, tak i u mého bratra Frantíka v Novém Městě nad Metují, ale to prý už asi naposledy (vzhledem k jeho věku). Jeho vnuk Petr Stika byl před 2 roky na návštěvě u nás v Olomouci a velmi se mu zde líbilo, ten ovšem už také česky neumí.
Rodopis Prausových k 1. prosinci 1975 vám poskytne ucelený přehled potomků strýce Antonína Prauseho z Tasova. Jeho nejmladší syn Albert (z 2. manželství) ještě za strýcova života “utekl” z NDR na Západ a zakotvil až v USA, kde si založil rodinu s třemi dětmi, když jsem vdově po Albertovi po jeho předčasné smrti poslal také rodopis Prausových, nedostal jsem od ní žádnoun odpověď. Strýc Antonín v roce 1967 v NDR zemřel. Bratr Frantík se zúčastnil jeho pohřbu jako jediný zástupce mé generace rodu Prausových. Bratranec Albert z USA dal svému otci jako poslední pozdrav v den pohřbu doručit velikou kytici rudých karafiátů. Strýcova sestra Marie Martinková z Dolní Radechové už v té době nebyla zdravotně schopna vycestovat na jeho pohřeb i když ho jako nejstaršího bratra i jeho děti měla po celý život velmi ráda (a proto také ze skromných svých prostředků jeho vnukům v kladském Klenově – Stikovým – v letech 1945 – 1947 tak pomáhala, pokud to Poláci dovolovali). Asi v roce 1963 se teta Martinková ve vysokém už věku ještě rozjela do NDR na návštěvu k velké rodině svého bratra Antonína.
O městě Kladsku, jeho pevnosti, o lázních Chudoba (asi 6 km od Náchoda), Dušníky (asi 8 km z náměstí v Olešnici) a Bor (polsky Polanica) jsem v životě hodně četl i slyšel vyprávět, ale ve svém dětství jsem se tam nebyl nikdy podívat a po odchodu z Orlických hor na Moravu jsem při svých řídkých návštěvách vzdálených rodičů neměl příležitost uskutečnit výlet do kladského území, které pro nás bylo “zahraničím”. Podařilo se nám to s manželkou, vaší babičkou Jarmilou, až v srpnu r. 1979 dálkovým autobusem ČSAD z Náchoda a já na tento bohatý jednodenní výlet budu dlouho vzpomínat. Myslím si, že to bylo i šťastné, že se tato prohlídka jmenovaných hlavních pamětihodností kladského území uskutečnila až teď, protože mezitím se polští osídlenci Kladska od roku 1945 dokázali dobře postarat o obnovení krásného vzhledu všech hlavních objektů, vybudování pěkných silnic, někde i o výstavbu nových sídlišť (hlavně i v samotném městě Kladsku, jehož stará městská část ovšem dosti zšedla). Také kladskou pevnost velmi dobře udržují a zařídili v ní pietní museum věnované obětem druhé světové války. Do památného farního chrámu v Kladsku si Poláci v blízkosti hrobky našeho prvního arcibiskupa pražského Arnošta z Pardubic umístili známý obraz Panny Częstochowské, kterou polští katolíci uctívají jako ochránkyni polského národa a k jejímu uctívání pořádají dosud veliké poutě do města Częstochowa.
Na závěr této kapitoly vyslovuji žádost, abyste se seznámili s mým rodným krajem, Tomáš a Petr jej už kus viděli, abyste si oblíbili jeho krásy i památky a podobným způsobem abyste našli zalíbení i v ostatních krajích naší krásné vlasti a vážili si dědictví našich předků.
