To jsou rodiče a sourozenci mé maminky. I když jsem je od nejútlejšího věku, co sahá má paměť, dost často v doprovodu maminky a později i sám navštěvoval, zejména ještě před svým zápisem do školy, nebudu o nich moci vyprávět tolik podrobností jako o prarodičích Prausových. Základní rozdíl je v tom, že u Martinků a s Martinkovými jsem nikdy nebydlel a po svém patnáctém roce, když už jsem žil a pracoval na Moravě, jsem je tak často navštěvovat nemohl. Přesto na ně mám krásné vzpomínky a měl jsem je všechny, jak dědu a babičku (Jana Martinka a Františku roz. Ptáčkovou, diagram), tak maminčiny sourozence velmi rád. Přehled jejich velkého rodu poskytuje rodopis Martinkových k 1. lednu 1976.
O babičce vím, že v ranném věku osiřela a byla pak tvrdě vychovávána u svého strýce Ptáčka ve Rzech čp. 12 až do provdání. Občas se zmínila, jak smutné dětství prožila. Maminku ztratila ve svých 5 letech, otce v 11. roce. U Ptáčků musela pracovat jako tovaryška, hlavně za tkalcovským stavem, za stravu a k ní dostávala několik krejcarů zpropitného. Zanechalo to v ní pro celý život velkou citlivost, snadno se rozplakala i ve vysokém věku, ale naproti tomu neznala odpočinek ani nedostatek obětavosti a péče při výchově svých 8 dětí. Kromě těch jí jedno, dceruška Anežka, zemřelo několik měsíců po narození. Chvíle odpočinku věnovala vždy jen přicházejícím návštěvám svých do světa již vypravených dětí, jako například mé mamince, když jsme navštívili jejich chalupu „Pod borovinou“, jak se tamnímu okrajovému koutu obce Sněžné říkalo. Byl od vlastní vesnice oddělen – je tomu tak dosud – polí, lesem a vzdáleností asi 2 km. Při příchodu nás vždy nejprve pohostila výbornými nedělními buchtami a bílou žitnou kávou.
V době, kdy já jsem jako klouček s maminkou mohl docházet „Pod borovinu“, byla babička už hluchá. Ale dobře se se svými členy rodiny i návštěvami domlouvala, protože znali její způsob poznávání mluvených slov zrakem na ústech mluvícího.
Děda Martinek se mi jevil jako malému klukovi trochu příliš vážný a nepřístupný, ale když si se svou tahací harmonikou zasedl na lavici v jejich světnici, tak se vlastně teprve projevila jeho pravá povaha. Svými citovými vlastnostmi, i když byl zvyklý na nejtvrdší práci a skromné živobytí, krásně doplňoval babičku a pro oba je příznačné, že dokázali dar hlubokého lidského citu a lásku k písni a lidové hudbě předat všem svým dětem. Jejich synové byli všichni výbornými hráči na tahací harmoniku a ve své dospělosti dokázali při zábavách nebo v užším kruhu obšťastnit mnohou společnost nebo rodinnou sešlost. Pro všechny byla harmonika koníčkem, každý z nich měl odlišné povolání. Všichni, dědou počínaje, své povolání vykonávali poctivě a strýcové Venda a Ruda dokonce velmi úspěšně, čili jejich téměř bohémská povaha je v jejich základní existenční práci nerušila.
Podobně tomu bylo i u mladší dědovy sestry Františky, provdané Smolové, která zdědila rodné „zahradské“ hospodářství (co do rozsahu budov, polností i počtu dobytka hospodářství o stupeň větší nežli chalupnické – dědovi rodiče při něm dokonce měli i les). Tato hezká dědova sestra rovněž s početnou rodinou brzy ovdověla (byl jsem jako chlapeček s maminkou jejímu muži na pohřbu) a děti pak vychovala sama. Znal jsem se se všemi, protože jejich hospodářství bylo „Pod borovinou“ přes potok přímo naproti dědovy chalupy. Poznal jsem muzikantskou povahu všech těch bratranců a sestřenic mé maminky a jejich harmonikářské umění, které ještě letos dnešní majitelka „zahradského“ hospodářství (asi nejmladší ze všech těch Smolových dětí) ovdovělá 65-letá Fanda Vomáčková předváděla v sousedícím pionýrském táboře v bývalém Čížkově mlýně na slavnosti, které se zúčastnili rodiče dětí z Náchodska, z Hradce Králové a dalších průmyslových středisek východočeských. Tato Fanda Vomáčková, nejmladší žijící sestřenice mé nebožky maminky, mi letos v létě při procházce koutem „Pod borovinou“, mně tak drahém, povyprávěla takové vzpomínky na svého děda Martinka a na rodinu mé maminky, které jsem se v dětství nedověděl anebo jsem jim tehdy nerozuměl. Přitom mě a mou ženu doprovázela k herci Bekovi (viz str. ( a pak ještě na kopec směrem do „Polumek“, kudy jsme před 60 lety s maminkou chodívali na návštěvy k babičce „Pod borovinou“.
Když jsem já dědu a babičku poznal, měli ještě ve světnici ruční tkalcovský stav, ale děda už byl povozníkem v nedalekém mlýně „U Čížků“ na říčce Olešence (to je osada Rzy, čp. 2). Na voze s 1-koňským potahem denně rozvážel ve mlýně pečený chléb přes Dlouhé-Rzy do Olešnice a dále na Polom, Sedloňov až do Deštného. Vracel se samozřejmě pozdě večer. Jindy prý také odvážel vykoupené obilí „do kraje“. Kamenité políčko „na kopci“ a kousek palouku u chalupy o celkové výměře asi 4 korce obdělávala babička s dětmi, k tomu měli pár tažných krav a byli tedy samozásobiteli máslem, mlékem, tvarohem, bramborami, vajíčky atd. Co vydělal děda povoznictvím a babička s dětmi tkalcováním, z toho se kupovalo nejskromnější ošacení, obutí a nejnutnější skromné ostatní potřeby. Na noviny, knihy a jiné kulturní potřeby nebylo, hračky si děti musely zhotovovat samy. Na čtení ani dětem vlastně nezbýval čas, pomáhaly nejrůznějšími pracemi udržovat chod tkalcovského stavu a zemědělského hospodářstvíčka. Samozřejmě je v těchto dobách nerozptyloval ani rozhlas, ani kino, ani televize. O divadlo se v tomto horském kraji jednou za dlouhý čas postarala škola dětským ochotnickým představením, nebo některý kulturní či tělovýchovný spolek (jednoty Sokola později katolického Orla se začaly v tamním chudém podhůří ojediněle ustavovat až po první světové válce, to jest v Československé republice, když se i na venkově objevil některý majetnější mecenáš).
V podstatě se způsob života v jednotlivých rodinách v těchto venkovských horských oblastech moc nelišil, snad jen rodiny evangelického česko-bratrského náboženství víc dbaly na studium bible a čtení náboženské a historické literatury. Píše o nich i kronikář Boš (viz výše). V některých z těchto rodin jsem měl jako školák dobré kamarády (Bohouš Hamerský aj.). Právě taková rodina druhých Hamerských a později Mertlíků sousedila i s Martinkovými „Pod borovinou“ a přes náboženskou odlišnost byli nejlepšími sousedy. I k nim se mnou maminka někdy ráda zašla na kratší návštěvu při pobytu u babičky, paní Mertlíková byla myslím v mládí její spolužačkou.
Prvním dítětem prarodičů Martinkových byla moje maminka. Z jejího vyprávění o dětství mi neutkvěly v paměti nějaké mimořádné příhody. Spíš z doby jejího dospívání. Babička ji často posílala s jídlem za dědou, když pracoval na stavbě nové železnice na kladském území s tunelem přes Palici, o níž jsem se již zmínil. To byly mnohakilometrové pochody tam a zpět, jak se dá posoudit podle mapy. Jinak byla s přibývajícími roky doma pracovitou vychovatelkou svých mladších sourozenců, neboť po jejím narození se rodina za každé dva roky rozrůstala o dalšího člena.
Zatímco maminka se narodila 30. března 1891 ve Rzech čp. 1 (to bylo pronajeté krátkodobé první rodinné bydliště babičky s dědou v chalupě u Černých, kde pak byla postavena malá textilka), všichni další její sourozenci se už narodili nedaleko „Pod borovinou“ ve vlastní chalupě čp. 119, patřící k obci Sněžná. Chalupu dědovi postavil jako věno jeho otec Josef Martinek naproti a na pozemku svého „zahradského“ hospodářství čp. 65 a přidal mu k ní i kus palouku a na „kopci“ nad lesem také políčko.
Nejbližší škola, samozřejmě že jen malotřídní obecná, byla ve Sněžném, větší pak, i když v té době také jen obecná, byla v Novém Hrádku. Maminka navštěvovala školu ve Sněžném. Do římsko-katolického kostela se chodilo přes protilehlý kopec na Nový Hrádek, při něm byl a dosud je i rozsáhlý hřbitov.
Nežli se ve svých 20 1/2 letech dne 6. listopadu 1911 provdala, byla maminka už zdatnou pracovnicí za domácím tkalcovským stavem a znala všechny práce zemědělské a práce domácí. To byla její hlavní výbava pro manželství, protože materiální vybavení mohlo být v takových rodinách a podmínkách jen nepatrné. S tím si ji ženich, můj otec, odvedl do nového domova, který spolu založili v najaté výměnkářské světnici u Bošů ve Rzech čp. 15, to je v zapadlém koutě krásné přírody, nazývaném „Polumka“. Tomuto koutu mezi lesy a prvním letům manželství svých rodičů chci věnovat další vyprávění v příští 5. kapitole.
Po mé mamince se prarodičům Martinkovým narodil v roce 1893 syn Robert. Když jsem ho já poznal, byl už vysloužilý voják z první světové války, kde na Rusi z rakouské armády zběhl a vstoupil do čsl. legií. Přes Sibiř, Tichý oceán, Kanadu a Atlantický oceán se po skončení války vrátil domů, ovšem asi až v roce 1920, kdy jeho synek Robert, narozený v roce 1915, měl už pět let.
Strýc jako tak zvaný legionář dostal jako uznání zásluh v zahraničním odboji v nové Československé republice zaměstnání ve státních službách. Stal se listonošem v Orlických horách, z počátku v Trčkově a přilehlých obcích na východním svahu Orlickcýh hor za Šerlichem, později v Olešnici, kterou ale po odstoupení tak zvaných Sudet hitlerovskému Německu jako legionář musel opustit a našel si zaměstnání v Dobrušce. Jeho žena jako potomek německých rodičů tam zůstala ve zděděné chalupě a dosloužila svým starým rodičům. S ní zůstal v Olešnici i syn Robert, což mu ovšem bylo osudné. Už jako ženatý a otec chlapce Güntera-Petra byl povolán do nacistické armády a v roce 1944 padl. Jeho rod Martinkův Petrem a jeho dvěma dětmi však v Olešnici žije dále, jak je patrno z rodopisu.
O bratranci Robertovi musím zapsat mimořádnou epizodu. Když asi v roce 1932 vystudoval v Náchodě 2-letou obchodní školu a nenašel hned za tehdejší hospodářské krize zaměstnání, nabídl jsem se, že mu zařídím přijetí do podniku Sigmund Pumpy v Lutíně, kde jsem byl již několik let zaměstnán. Všechno se podařilo, Robert v Lutíně nastoupil a měl nejprve prodělat praxi v telefonní ústředně. Za pár týdnů se ale vzdal, práce ho netěšila, myslím, že se mu také stýskalo po mamince. Požádal o propuštění. Ředitel podniku ing. Jan Sigmund mu okamžitě vyhověl a Robert ujížděl domů, aniž se se mnou dostatečně rozloučil. Od té doby jsem se sním už nikdy neviděl.
Dobrosrdečný strýc listonoš Robert rád a často navštěvoval moje rodiče „Na vohradě“, maminku měl zvlášť rád. Byli si svým společným dětstvím a svou mírnou, citlivou povahou velmi blízcí. Za nacistické okupace, když pracoval v Dobrušce odloučen od rodiny v Olešnici, se u mých rodičů scházíval se svou ženou, říkali jsme jí krátce teta Růžena. Její čeština nebyla čistá, ale dobře jsme si rozuměli, neboť to byla vždy veselá a živá i bystrá žena a ještě letos v létě jsem ji při krátké návštěvě v Olešnici o srpnové poutní neděli takovou zastal v jejím vysokém věku 83 let. Žije u dcery Elinky, provdané Faltové (křestní jméno z německého Elisabeth = Alžběta), která se jí narodila v Olešnici v roce 1940, tedy v roce, kdy i já jsem se už stal otcem. Elinka je tedy moje sestřenice, i když její věk je shodný s věkem mého syna Pepka. (I když říkám mého syna, přiznávám rád, že za jeho výchovu má hlavní zásluhu jeho maminka, vaše babička Jarmila). Strýc Robert zemřel ve věku 60 let v roce 1963. Znovu vás odkazuji na rodopis, v tomto případě rodu Martinkových k 1. lednu 1976, abyste si ujasnili, jak život seskupoval popisované rodiny.
Třetím dítětem babičky a dědy Martinkových byl Vendelín, narozený roku 1895. Ten tuším nebyl vojákem, zato se vypracoval na předního tkalcovského odborníka, pracoval v několika mechanických tkalcovnách a určitou dobou byl i samostatným faktorem (to byl živnostenský podnikatel, zadávající tkaní textilu domácím tkalcům). Výborná tovární tkadlena byla i jeho žena, teta Anežka, která se dožila požehnaného věku 86 let (přežila strýce o 18 let). Po založení rodiny bydleli ve Rzech až do roku 1931 v nájmu u obchodnice potravinami paní Kozdasové v čp. 5, jehož polovinu si pak koupili a ta obdržela vlastní popisné číslo 4. Často jsem je ve dvacátých letech jako chlapec navštěvoval, když mě maminka posílala k paní Kozdasové na menší nákupy. Velmi dobře si přitom vzpomínám, jak paní Kozdasová a její stejně jako já starý synek a můj kamarád Pavel bravurně ovládali sekání a odvažování cukru z velkých homolí. Kostkový cukr jsem tehdy neznal, kromě kusového z homolí jedině ještě krystalový.
Rodina strýce Vendy byla 5-členná, měli dvě děvčata a jednoho chlapce. V roce 1937 se za lepším zaměstnáním přestěhovali do Červeného Kostelce. Domek ve Rzech prodali až v roce 1955 (podle kronikáře Boše za 17.500 Kčs Heleně Kinclerové, což je ovšem pro mě neznámé jméno) a v Červeném Kostelci si koupili pěknou vilku v hezkém parkovém prostředí. Blízko je velký udržovaný hřbitov, na němž jsme při své návštěvě tety Anežky a bratrance Pepy našli hrob nešťastné Viktorky z románu Boženy Měmcové „Babička“. Strýc Venda se v tamní Semerákově textilce vypracoval na vrchního mistra, nežli odešel do starobního důchodu. Při vzácných setkáních s ním „Pod borovinou“ strýc vždy vyzařoval optimismus, lásku k práci i k životu a samozřejmě i k tahací harmonice.
Další maminčin sourozenec, teta Anda, narozená r. 1897 a zemřelá r. 1977, byla krásná, zdravá žena, které se bohužel život tak šťastně nenaplnil jako ostatním. Provdala se za rolníka Václava Kubištu do Pulic u Dobrušky, ale protože neměli dětí, narušil se snáze jejich manželský soulad a teta se odstěhovala po mnohaletém manželství k vdovci Jaroslavu Terebovi do Říčan u Prahy a s ním později do Litoměřic. Tam od roku 1965 dožila v úplném osamění. Setkal jsem se s ní po svém odchodu na Moravu pouze několikrát u babičky „Pod borovinou“, naposledy při pohřbu babičky v roce 1959, kam se také s babičkou přijel rozloučit a na bývalou ženu se podívat tetin první manžel Václav Kubišta. Viděl jsem, že teta mu stále ještě nění lhostejná. Památkou na tuto tetu je mi její fotografie z mladých let a její poslední dopis z Litoměřic z 10. října 1975, v němž mi sdělovala vyžádané údaje pro rodopis rodu Martinkových.
V roce 1899 se babičce Martinkové narodila další dcera, které dali jméno Františka po matce. Na tu se ze svých návštěv u babičky pomatuji zvlášť dobře. Byla velmi milá, hovorná, ba skoro až hlučná, ráda se s námi veselila a přitom byla své mamince i sourozencům velkou oporou. Prostě „zlatá“ povaha, plná obětavosti pro všechny vlastní i cizí. Vdávala se asi ve svých 30 letech, vychovala zdárně syna a dceru a nyní jako vdova, již značně nemocná, dožívá u své dcery v Dobrušce. Chystáme se ji s manželkou Jarmilou ještě letos v létě navštívit, víme z dřívějška, jak ji to potěší. (Dodatkem mohu připsat, že návštěva se nám podařila, ale museli jsme za ní zajet k její vnučce Zdeňce, provdané za Václava Žďárka v Českém Meziříčí, sympatického automechanika a nimroda. Zároveň jsme tam poznali i tetinu novorozenou pravnučku Staňku).
Její pěkně udržovaná chalupa ve Sněžném, kterou si s nebožtíkem strýcem Václavem Markem koupili už ve vyšším věku po celoživotní práci, je nyní opuštěna. Spravuji ji bratranec Josef Marek, bydlící na Novém Hrádku, který byl řadu let vedoucím prodejny nábytku v Náchodě, ale nyní se jako vyučený truhlář vrátil k řemeslu a pracuje jako modelár v n.p. Stavostroj v Novém Městě nad Metují. Letos v létě na mou přímluvu chalupu na týden propůjčil našemu synovi Pepkovi pro jeho rodinu. Jistě se vám tam, Tomáši a Petře, líbilo. O obětavosti a pracovitosti tety Fandy svědčí i to, že často svého muže při jeho nemoci zastupovala v jeho profesi cestáře na tamních horských silnicích. Tedy v práci pro ženu jistě neobvyklou, ale která měla pro veřejnost velký význam zvlášť v době, kdy tamní silnice ještě nebyly asfaltované a velmi trpěly dešti a mrazy.
V roce 1901 se babičce a dědovi Martinkovým narodil opět syn, pojmenovali ho Josef. Protože v té době a v tamních poměrech za první světové války nemohli rodiče synovi poskytnout vyučení se jakémukoli řemeslu a v tkalcovství tento syn nenašel zalíbení, byl po vychození obecné školy pomocným dělníkem při nejrůznějších pracích v obci a v okolí. Po oženění se jako zemědělský dělník usadil, jak se tehdy říkalo, „v kraji“, to jest dále od hor, kde již byla úrodnější pole a vyspělejší zemědělství. Byl s manželkou po celý život činný v zemědělství v Pohoří u Dobrušky. V jeho tamním bydlišti jsem jej nikdy nebyl navštívit, to už pro nás děti na cestu pěšky bylo daleko a po odchodu na Moravu jsem už měl málo příležitosti navštěvovat v rodném kraji širší okruh příbuzných.
Strýc Pepa Martinek, jak jsme mu říkali, byl podobně jako všichni ostatní jeho sourozenci, velmi citlivý, poctivý a pracovitý člověk, veselé letory. Spolu s tetou, kterou jsem málo poznal, vychovali 3 děti, které jsem osobně poznal myslím až na pohřbu mé maminky na Novém Hrádku. Nejmladší Růženku, provdanou Ptáčkovou, a její rodinu jsme s manželkou v roce 1975 navštívili v Opočně, abych si zároveň vyšetřil potřebné údaje o celé strýcově rodině pro tehdy připravovaný rodopis. Tam jsem teprve poznal, jakou řadu vnuků a pravnuků strýc má.
V roce 1978 strýc Pepa Martinek zemřel a lituji dosud, že jsem se ze zdravotních důvodů nemohl vydat na jeho pohřeb a rozloučit se sním. Byla by to pro mě zároveň jedna z mála příležitostí, jak se tam sejít se širokým příbuzenstvem ze strany mé maminky. Nyní musím vzpomenout na dalšího strýce Martinka a sice Rudolfa (říkali jsme mu Ruda), který se narodil roku 1906 a zemřel poměrně mlád v roce 1961 po srdečním infarktu. Ten opustil rodné hnízdo „Pod borovinou“ hned po skončení povinné školní docházky a měl to štěstí, že u Ulrichů v Novém Městě nad Metují – Krčíně mohl se vyučit kvalifikovaným řezníkem a uzenářem, aniž by jeho rodiče s jeho vyučením měli větší výlohy. Stal se pro svou zdatnost v práci, dobré jednání se zákazníky, ukázněnost a další dobré povahové vlastnosti oblíbencem svého šéfa, který po vyučení ho dále zaměstnal a nakonec mu dal za ženu jednu ze svých dvou dcer. S její pomocí strýc Ruda později v Žamberku vybudoval vlastní řeznickou a uzenářskou živnost spolu s obytnou vilkou blízko protékající řeky Orlice. Byli jsme s manželkou, vaší babičkou Jarmilou, u jeho rodiny za strýcova života jednou na návštěvě v jeho nové vilce a nikdy nezapomenem na krásné pelargonie, kterými teta měla bohatě vyzdobena všechna okna.
Pak jsem se s ním v roce 1961 byl společně se svou maminkou rozloučit na jeho pohřbu a když dnes jezdíme do Orlických hor dálkovým autobusem přes Žamberk, vždycky na strýce vzpomínáme.
Posledním sourozencem mé maminky je strýc Adolf, který se narodil o 1 1/2 roku později nežli já, v roce 1915. Po vychození základní školy zůstal u svých již letitých rodičů, aby jim pomáhal vést chalupní hospodářstvíčko pro jejich a svou obživu. K tomu se zaměstnával jako dělník na různých pracích. Dvouletou vojenskou prezenční službu vykonával v době ohrožení naší první republiky německým nacismem v letech 1936 – 1938 v tehdy nově vybudovaných obranných vojenských objektech v Orlických horách (Rokytnice, Zdobnice a Říčky), kde také byla vybudována po vzoru francouzské Maginotovy linie celá soustava betonových kulometných pevnůstek (ŘOP – lidově řopíků) s velikou podzemní dělostřeleckou pevností „Hanička“.
Strýc Adolf se stal dědicem rodné chalupy čp. 119 „Pod borovinou“, ale po okupaci v roce 1945 a po vystěhování německých fašistů z pohraničí obnovené republiky si od státní správy (zastupované Fondem národní obnovy) v Olešnici zakoupil prostornější zděný domek v pěkném zakoutí pod horou Vrchmezí. Zároveň se téhož roku oženil a v Olešnici založil rodinný krb s později narozenými dvěma syny. Dnes jsou již strýc Adolf a teta Liduška také několik let dědečkem a babičkou. Navštěvujeme je rádi skoro bez výjimky každý rok a strýc mi vydatně pomohl při sestavování rodopisu jeho rodu.
Tak věkově mladého strýce, jakým je pro mě Adolf, má málo kdo. Však jsme to vícekrát v životě slavili, už jako malí kluci, když jsem se svou maminkou navštěvoval babičku a dědu „Pod borovinou“. Prováděli jsme tam s Adolfem mnohé taškařiny, za některé jsme byli trestáni a na mnohé dodnes vzpomínáme.
Musím ještě dodat, že strýc Adolf a jeho žena babičce a dědovi věnovali velikou péči a pomoc, i když od roku 1945 měli svůj domek v Olešnici. Myslím, že Adolf skoro denně na motorce dojížděl k rodičům a po smrti dědy k osamělé babičce a obstarával jim potřebné nákupy, topivo, údržbu chalupy atd. Za určitou dobu po smrti babičky chalupu „Pod borovinou“ prodal a já jsem si ji s manželkou měl příležitost prohlédnout znovu až letos v létě, jak jsem se již vpředu zmínil (str. (. Chalupa mi teď připadala jako pomník uctívající těžký, skromný, ale velmi čestný život jejich zakladatelů. Touto vzpomínkou na babičku a dědu Martinkovy v chalupě čp. 119 „Pod borovinou“ uzavírám kapitolu číslo 3.
