Ale byly i jiné starosti, nejen jak Pepkovi za okupace ušít doma ze starých látek dostatek kalhot a kabátků, opatřit střevíce do mokra a do bláta (gumové holinky za okupace vůbec neexistovaly, tepláky také ne). Nebo například když se u Pepka ve věku asi 1/2 roku projevily na krku následky torticolis (natržený krční sval, který se při růstu krátí a způsobí nachýlení hlavy). Vyhledali jsme v Olomouci nejdražšího chirurga, primáře-ortopéda MUDr. Pavlíka a jeho pečlivý zákrok v nemocničním pobytu jsme odměnili více než mým měsíčním platem. Pak manželka nemohla doma vařit, musela se Pepkovi v sádrovém obalu celodenně a často v noci věnovat po dobu asi 6 týdnů. To se naší rodinky vzácně ujala “stařenka” Barbora, ke které jsme všichni chodili denně obědvat. Ale výsledek za to stál, Pepek z toho vyšel bez následků a všichni máme pocit dobré péče, kterou nám i jemu připomínají četné fotografie.
Asi za půl roku nato si zase Pepek v lednu 1942 doma v kuchyni zlomil ruku v zápěstí, když se mi připletl do rozpracovaného drátěného krmelce pro králíkárnu a upadl s ním. Zase z toho byla návštěva na chirurgii v Olomouci a ruka v sádře. Bohudík opět bez následků. Jinak snad už vážnějších nehod spojených s chirurgií neměl, zato ale nám i dědovi a babičce na Dlouhém způsobil starosti jiné. Asi od 3 let jeho věku vždy v létě pobýval několik týdnů u mých rodičů a myslím, že se mu tam ve volné přírodě u lesa líbilo. Při posledním pobytu na Dlouhém v létě 1947 se již chystal k návštěvě školy. Po návratu do Lutína začal chodit do 1. třídy, ale již v prvním měsíci se u něj začaly projevovat zvýšené teploty. Po několika lékařských prohlídkách a roentgenu v Lutíně i v Olomouci lékaři usoudili, že chlapec je postižen zánětem mezilaloční pohrudnice tuberkulozního původu. MUDr. Mores, přednosta dětské kliniky olomoucké nemocnice z toho nedělal aféru a sliboval brzké vyléčení. My jsme si však pro kontrolu vyžádali také prohlídku u plicního specialisty, primáře plicního sanatoria v Pasekách, MUDr. Raclavského, který diagnózu upřesnil, provedl roentgeny celé naší rodiny a nařídil provést roentgen všech členů domácnosti dědy a babičky na Dlouhém, s nimiž Pepek o prázdninách žil. Můj otec se na to ozval dopisem, z nějž vyznívalo trapné dotčení mou žádostí, ale asi za 2 týdny přišel další tátův dopis, v němž nám sdělil, že u mého bratra Frantíka byly roentgenem na obou půlkách plic zjištěny tuberkulozní kaverny velikosti kovové pětikoruny. Frantík musel hned opustit zaměstnání a nastoupit léčení v sanatoriu v Jablonci nad Nisou. Léčil se tam přes rok, přerušení měl jen v prosinci 1948, aby mohl spolu s námi ostatními sourozenci a s maminkou doprovodit otce při jeho poslední životní cestě na hřbitov v Novém Hrádku. Vyléčil se bohudík dobře. Ukázalo se, že nákazu plic si přivezl z Německa, aniž o tom měl tušení.
Pepek se tehdy ze svého ohrožení tuberkulózou rovněž vyléčil bez následků. Jeho léčení bylo jednoduché, pobýval doma ve svém lůžku asi do května 1948 a jezdili jsme s ním k pravidelné lékařské kontrole. Asi měsíc před koncem školního roku začal opět chodit do školy. Zameškané vyučování vynahražoval učením doma, většinou bez cizí pomoci, jak dnes vzpomíná jeho maminka. Katecheta ze slatinické fary, který docházel do lutínské školy vyučovat náboženství, jej při cestě okolo našeho domku skoro pravidelně navštěvoval.
Jarka, který v době začátku Pepkovy nemoci měl 3 1/2 roku, nemusel být podle rozhodnutí lékařů od Pepka izolován a také skutečně nebyl tuberkulózou infikován. Obývali tedy spolu společnou ložnici, kterou jsme pro ně v 1. patře našeho lutínského domku skromně vybavili novým nábytkem asi za 2 roky po válce. Až do té doby jsme se museli uskrovnit všichni v kuchyni a společné ložnici v přízemí, zato měli kluci dostatek volného rozběhu po naší i Havelkově zahradě a samozřejmě rádi utíkali i dále ven z oplocení domu a zahrady.
Jarka nás také jedenkrát vyplašil nebezpečným onemocněním. Začalo známými příušnicemi začátkem února 1948. Navštěvovali jsme s ním závodního lékaře Sigmy MUDr. Vojtěcha Hubáčka a Jarka se léčil doma v lůžku, měl zvýšené teploty. Po několika dnech v noci začal silně naříkat na bolesti v bříšku a nebyl k utišení. Až k ránu na chvíli usnul. My jsme se s ním přesto hned k 8. hodině vydali (omluvil jsem se v zaměstnání) k MUDr. Hubáčkovi a popsali celonoční nářky i ranní ztišení. Pan doktor nám uložil ihned kluka odvézt na dětskou kliniku olomoucké nemocnice. Tam jej osobně prohlédl primář MUDr. Mores a s lístkem nás spěšně odeslal na chirurgii k primáři MUDr. Burianovi, s nímž jsme se znali, protože bydlel donedávna v Lutíně a jeho paní – lékařka poskytovala v roce 1942 poslední pomoc při srdečním záchvatu mému tchánovi. MUDr. Burian nám vysvětlil, že podle diagnózy MUDr. Morese jde o prasklý zánět slepého střeva a chlapec musí být okamžitě operován. Počkali jsme s manželkou v nemocnici asi 1 1/2 h. a MUDr. Burian nám příšel sdělit průběh operace. Propustil nás se slovy: “Záleží na Pánubohu a penicilinu, zdali chlapce vyhojíme.” Penicilin byl tehdy u nás nově zaváděným lékem. Když jsme vyšli na ulici, hlásil právě městský rozhlas tragickou sebevraždu našeho populárního ministra zahraničních věcí Jana Masaryka, jehož projevy z emigrace v Londýně celý náš národ za nacistické okukapce tak rád poslouchal. Proto si tak dobře pamatuji společné datum operace našeho Jarky s dnem úmrtí Jana Masaryka.
Jarka se nám bohudík brzy uzdravil. Na jiná závažnější onemocnění si u něj nevzpomínám, snad pouze na trhání mandlí. Jen mi někdy vyvstane před očima jeho nadutá tvář, za níž ukládal nespolknuté jídlo. Od mala byl takový loudavý jedlík, že si maminka nad ním zoufala. U své porce jídla si vždy v dětském věku dlouho poseděl, bez pobízení by ani včas nevykročil do školy.
V rodičovském sdružení při národní škole v Lutíně jsme se my rodičové s učiteli uradili, že by bylo vhodné v Lutíně otevřít jakousi pobočku olomoucké hudební školy “Žerotín”. Ale jaksi se to nepodařilo, tak náš Pepek jako jeden z prvních začal dojíždět po školním vyučování do Olomouce a v “Žerotině” se učil hře na housle. Tamní učitel Charbula se se mnou znal z jiných kulturních institucí a Pepkovi se dost věnoval, takže jejich vzájemný vztah byl docela srdečný, Pepek to vydržel celých 9 let a na ukončenou získal dobré vysvědčení. Učitel Charbula nás dokonce přemlouval, že bychom Pepka měli dát na hudební konzervatoř, ale protože Pepek výborně prospíval v národní škole v Lutíně a pak i na vyšším stupni osmiletky v Hněvotíně ve všech předmětech, i v matematice, začali jsme jej podporovat v pomýšlení na vysokoškolské vzdělání technické. Jistě to bylo ovlivněno i mým životním zaměřením v povolání.
Později zatoužil i Jarka po hře na housle, ale nepodařila se mu přijímací zkouška. Bylo mu to tak líto, že manželka se rozhodla s ním zajet k Pepkovu učiteli Charbulovi do “Žerotína” v Olomouci a ten po nové zkoušce zařídil i jeho přijetí do tamní hudební školy. Dojížděl tam pak rovněž, ale asi po 5 letech skončil. Láska k hudbě mu zřejmě zůstala, ale umění vlastní reprodukce se vzdal. Když kluci oba už byli několik let žáky základní školy, chtěl jsem je postupně každého zvlášť sám vyučovat němčině. Nějaké pokusy jsme absolvovali, ale systematické vyučování pevně nezakotvilo. Nedovedu již blíž posoudit, kdo na tom má větší vinu, zdali žáci nebo já (a zda jako učitel nebo jako táta). Asi jsem neměl pedagogickou schopnost vzbudit v nich patřičné zanícení. Škoda, dnes by jim oběma znalost němčiny jistě byla vhod.
Vědomostí o zahrádkaření jsem jim mnoho nepředal, toho času opravdu na obou stranách bylo málo, zvlášť když ještě oba dojížděli do “hudebky” do Olomouce. Ale něco jim naše zahrada přece dala i kromě všech druhů ovoce a zeleniny. A až dospívali, pomáhali mi aspoň s tou nejtěžší prací na podzim, s rytím půdy pro brambory a zeleninu, popř. kruhů okolo stromů. Pepek dokonce na takovou brigádu přijížděl domů už jako zaměstnaný “Ostravák”. Také zabíjet králíky pro naši domácí kuchyň se Pepek jako starší naučil. Jarka myslím už ne.
Oba si také u strýce Smičky vyzkoušeli zemědělské polní práce a zacházení s koňmi. Dnes už by koně v Lutíně neuviděli, tak pokročila mechanizace v družstevním zemědělství. Tehdy ovšem združstevňování bylo v počátcích a strýc Smička a jeho starší syn Jarin vykonávali často polní práce na zděděných polích za naší a Havelkovou zahradou. Kluky samozřejmě koně a zemědělské stroje lákaly a švagr Smička ještě k tomu přispíval jadrnou selskou řečí. Hlavně si vzal za cíl, naučit své synovce správně hanácky klet a nadávat koním.
V létě o prázdninách jsme v počátečních školních letech skoro pravidelně celá rodina jezdili aspoň na týden do Orlických hor k mému otci a mamince na Dlouhé. Pepek už byl starší a mohl se se mnou vydat i na pěší tůru na “Šerlich”, přes Olešnici apod. Tak kluci dost poznali celé tamní podhůří i Vrchmezí, Sedloňovský vrch, Deštnou atd. Jednou jsem se tam s chlapci vypravil o zimních prázdninách, snad to bylo koncem ledna 1951, kdy už můj otec nežil, sestra byla provdána v Olešnici a bratr Frantík pracoval už po vyléčení v Uhelných skladech v Novém Městě n/Met. jako skladový účetní. Chalupu “Na vohradě” už obývala jen maminka a bratr Frantík. My jsme přijeli vlakem každý s lyžemi do Nového Města, ale tam mezitím napadlo všude tolik sněhu, že autobusy z Olešnice a naopak ten den ještě nevyjely. Frantík nám však telefonicky z Olešnice objednal manžela mé sestry Rudu Stonjeka, který pro nás přijel na saních s koňským spřežením a odvezl nás na Dlouhé. K večeru jsme tedy byli u našich, Frantík myslím jel domů s námi. A pak jsme tam plný týden bohatě užívali krásného sněhu. Pro Jarku to bohužel bylo méně atraktivní, protože ještě neměl plných 7 let, v lyžování byl začátečník a musel se spokojit jen s loukou mezi chalupou a Olešenkou. K tomu tam neměl ani společníka, když já jsem se s Pepkem vydal třeba na Škutinu nebo pod., odkud byl krásný sjezd. Babička hlídala Jarku ze svého okna, ale v lyžování mu pomoci nemohla. A tak si vzpomínám, jak jsme se s Pepkem vrátili z tůry na Škutinu a Jarku jsme zastihli zasněženého, vymrzlého a uplakaného pod babiččinou chalupou, jak se obtížně pokoušel zvládnout ty svoje lyže. V dalších letech se nám bohužel už takový zimní zájezd na Dlouhé nevydařil. V roce 1952 se bratr Frantík oženil, z chalupy se i s maminkou odstěhoval a sousedé chalupu rozebrali.
V létě jsme pak k Frantíkovi jezdívali nejprve do jeho prvního bydliště v nedalekém bývalém mlýně “U Čížků” (dnes pionýrský tábor n.p. Rubena Náchod) a později do Nového Města n/Met., kam se s Frantíkovou rodinou přestěhovala i maminka.
Později, když už moje sestra Máňa, provdaná Stonjeková v Olešnici měla tři kluky v předškolním věku, vzala si asi po dva nebo tři roky na několik prázdninových týdnů naše oba chlapce na pobyt k nim do Olešnice. To ještě její manžel soukromě hospodařil na zděděném horském statku, takže si tam kluci také zblízka ohmatali koně, hovězí dobytek a ostatní hospodářské zvířectvo. Jarku jednou dokonce mladý kůň Žak kousl do zápěstí, dlouho mu na ruce zůstala jizva. Když jsme se po jednom takovém prázdninovém pobytu chlapců v Olešnici od švagra Stonjeka dověděli, že Jarka se tam při koupání v rybníku (při výjezdní silnici z Olešnice k Sedloňovu) prý topil, už jsme se příští léta báli kluky tam pustit bez našeho doprovodu. Stonjekovi pro ně při svých mladších třech synech a velké zaměstnanosti v hospodářství přece jen měli málo času. Tím víc jsme jim ovšem byli vděčni za takový pobyt v horách v době, kdy budování školních a podnikových pionýrských táborů bylo teprve v počátcích.
Od roku 1954, když už se zaměstnání maminek dost vžilo i rozšířilo i na venkov, protože i zde se zavádělo polední školní stravování dětí a odpolední školní družiny, začala se i má žena zajímat o pracovní místo v Sigmě. Byla tam dokonce na krátkodobé brigádnické výpomoci, ale trvalé pracoviště už nebylo žádné volné. Švagrová Havelková se tam zapracovala jako kontrolorka u děrnoštítkových počítacích strojů a manželka si našla místo prodavačky v nové prodejně potravin Pramen. Absolvovala rovněž potřebné zaškolení a když Jarka začal dojíždět do vyššího stupně základní osmiletky do Hněvotína, manželka na podzim roku 1955 nastoupila do Pramenu na 6 h. denně. Byl to sice malý finanční přínos, ale při vzrůstajících nákladech rodiny byl už skoro nutný. Tak se i u nás trochu změnil způsob života, jenže já jsem v té době byl “novopečeným” náměstkem podnikového ředitele v Sigmě a svou pomoc v domácnosti jsem nebyl schopen zvýšit, spíše naopak. Kdybych byl dokázal předvídat, jak bude nakonec moje pracovní obětavost málo ceněna při vážení mé celkové politické angažovanosti, mohl jsem se snad trochu víc věnovat rodině. Ale člověk může sám sobě asi těžko dělat objektivního soudce.
A tak přišlo moje největší životní rozčarování na podzim 1957 se závěrem v lednu 1958, kdy jsem Sigmu musel opustit a začít v TOS Olomouc ve svých 44 letech na úrovni učně novou etapu své životní pouti. V jistém smyslu jsem byl ale jen jednou z mnoha obětí, kterými tehdy naše národní pospolitost urovnávala cestu k socialismu. Mnozí přitom měli úděl daleko těžší.
V té době se Pepek chystal maturovat na jedenáctiletce v Olomouci a měl již podanou žádost na Vysokou školu Antonína Zápotockého v Brně. Když mě Okresní vojenská správa v Olomouci asi v lednu 1958 pozvala k pohovoru o jeho žádosti – bylo to ještě před mým propuštěním ze Sigmy – pojal jsem již podezření, že Pepkova žádost nebude doporučena. To se také později potvrdilo. Myslím, že už ani nebyl pozván k přijímacím zkouškám.
Jarka v témže období po mém propuštění ze Sigmy navštěvoval poslední ročník základní osmiletky v Hněvotíně a měl se rozhodovat pro volbu povolání nebo další studium. Protože byl rovněž výborný žák, nechtěl se ředitel školy Bajer smířit s mým přáním, aby Jarku nepřihlašoval vůbec na původně uvažovanou průmyslovku, nývrž aby ho přihlásil jako uchazeče o vyučení dřevomodelářem v Závodech Petra Bezruče v Olomouci-Hodolanech (nyní Sigma Olomouc). Tam jsem měl řadu přátel a spoléhal jsem, že mi dopomohou k jeho přijetí. To se aspoň díky Jarkovu prospěchu školnímu podařilo a po prázdninách začal dojíždět do učení.
Po odmítnutí Pepka na Vysoké škole A. Z. v Brně bylo zjevné, že i nepravdivé obvinění rodičů se přenáší na děti. To jsme se však ještě nevzdali a Pepek si podal ještě před maturitou druhou žádost na Vysoké učení technické v Brně o přijetí na tamní strojní fakultu. Vykonal tam na pozvání s úspěchem přijímací zkoušku, ale pak došlo písemně negativní vyjádření školy k jeho přijetí. Mezitím s vyznamenáním maturoval, ale o jeho přijetí na jinou vysokou školu jsme se již nepokoušeli.
V TOS mi pomohli přímluvou na olomoucké strojní průmyslovce, kterou TOS nedávno pomáhal jako druhou v Olomouci zakládat a kde právě byl ředitelem Josef Doležal, bývalý podnikový ředitel TOS, že Pepek tam byl bez zdlouhavých okolků přijat do dvouletého abiturientního kursu. Ten ukončil druhou maturitou v červnu 1960 a dostal umístěnku do Vítkovických železáren v Ostravě. Já jsem v téže době jako horizontkář závodu TOS končil první ročník dálkového studia na téže průmyslovce, při kterém mi Pepek byl občas rádcem, zvlášť při technických výkresech apod.
Ještě před Pepkovou maturitou na průmyslovce si mě pozval zástupce ředitele školy Ing. Oppl a požádal mě o souhlas, aby škola Pepka s několika dalšími studenty navrhla ke studiu na vysoké škole. Vysvětlil jsem mu, že to bylo Pepkovo i naše rodičovské největší přání již před dvěma roky a samozřejmě je i nadále, ale že naděje vzhledem k pokřivenému hodnocení naší rodiny v očích několika politických funkcionářů v Lutíně jsou asi malé. Ing. Oppl byl ale přesvědčen, že doporučení školy bude mít větší váhu. Avšak byrokracie školských orgánů zůstala nezměněná a Pepek byl znovu odmítnut.
Ve Vítkovicích Pepek svou pracovní životní dráhu zahájil zámečnickou praxí v údržbářském závodě u vysokých pecí. Domů přijel jen několikrát na neděli a dne 1. října 1960 již nastoupil vojenskou prezenční službu. Protože nepříznivý politický posudek mé osoby z Lutína ho doprovázel i na vojnu, nebyl navržen do školy pro záložní důstojníky a dokonce ani do poddůstojnícké školy. Tak si vojnu odkroutil jako řádový voják u tankových vojsk s jedinou snad výhodou, že někdy vypomáhal v rotní kanceláři a mohl se na tu vojenskou mašinerii, kterou ovšem nijak nemohl milovat, podívat trochu z jiného úhlu. Přitom, jak nám vyprávěl, pomáhal svého nadřízeného důstojníka připravovat ke složení maturitních zkoušek. Tak aspoň zprostředkovaně přispěl ke zkvalitnění naší armády, pravda. Nežli se Pepek po dvouleté vojenské službě na podzim 1962 vrátil do Vítkovic, byl Jarka už s vyznamenáním vyučen dřevomodelářem a měl za sebou 1. ročník střední průmyslové školy slévárenské v Brně. I tam prospíval s vyznamenáním. Bydlel v internátě a 1-2krát ročně měsíčně přijížděl domů. To mi vždy pomohl s různými pracemi při údržbě domku nebo na zahradě.
Po roce práce ve Vítkovících v oddělení konstrukce údržbářského závodu vysokých pecí se Pepek se souhlasem závodu přihlásil k dálkovému studiu na strojní fakultě Vysoké školy báňské v Ostravě a tentokrát byl konečně přijat. To pak už byl vůbec vzácným hostem doma. V dubnu 1965 mě navštívil o jedné jarní ponuré neděli v Darkové u Karviné, kde jsem byl tehdy na 4-týdenním léčení mého reumatismu. Jindy, tuším rok nato, jsem se byl na 1. máje na Pepkovo pozvání podívat v Ostravě a Pepek mě provedl jednou vysokou pecí ve Vítkovicích a podívali jsme se spolu na slavnostní prvomájový průvod v Ostravě. Také jeho podnájem na Dimitrovově ulici v Přívozu jsem si prohlédl a seznámil se s jeho bytnou paní Fojtíkovou.
Když chlapci již byli oba mimo domov, změnila si manželka zaměstnání, neboť při zkrácené a dělené pracovní době v prodejně potravin měla nízký výdělek. Tato profese byla v té době vůbec málo placená. Asi po půlletém čekání získala místo dělnice v Sigmě od 1. července 1962 a tam pak pracovala až do starobního důchodu, na nějž získala nárok po dosažení svých 60 let. Neměla totiž dost odpracovaných let, aby mohla odejít do důchodu v 55 letech jako jiné ženy s 2 dětmi. A tak ještě zakusila i delší dojíždění do zaměstnání: když jsme se 5. listopadu 1972 odstěhovali do Olomouce, dojížděla až do 5. ledna 1974 do Lutína, aby už nemusela měnit pracoviště.
Jarka v červnu 1965 dokončil s vyznamenáním čtyřletou slévárenskou průmyslovku v Brně a překvapil nás žádostí, zda bychom ho mohli ještě podporovat ve studiu na strojní fakultě Vysokého učení technického v Brně, která má zájem přijmout z jejich průmyslovny 10 studentů. Bez velkých kalkulací jsme mu to s manželkou slíbili a také dodrželi. Jarka měl se svým studiem v některých semestrech problémy, i když my jsme se svými výdělky také nebyli bez starostí, vždyť jsme každý vykonávali jiné zaměstnání, nežli na jaké jsme se v mladším věku připravili. Ale všechno se překonalo, láska k dětem dává rodičům velikou sílu.
Z chlapců se stali chlapi a Pepek nám začátkem roku 1968 přivedl do Lutína představit svou nevěstu Evu Šodkovou, houslistku, absolventku ostravské konzervatoře. Eva měla již jednoletou praxi v operním orchestru jugoslávského divadla v Sarajevu a v době návštěvy u nás hrála v operním orchestru Státního divadla v Ústí n./Lab. Moc se nám líbila a přijali jsme ji jako dceru, která nám v rodině po celý život chyběla. Evini rodiče po svatebním obřadu v Nové radnici v Ostravě dne 2. března 1968 vystrojili mladému manželskému páru v Čeladné krásnou hostinu, které se kromě Eviných a nás, Pepkových rodičů, účastnil Evin děda Robert Šodek, tehdy 75-letý, Evina sestra Helenka a náš Jarka. Na svatbu máme hezké fotografické památky a milé vzpomínky, protože jsme se při dlouhém posezení dobře seznámili.
Příští takovou vrcholovou událostí v rodině byla Jarkova promoce 19. října 1970 v Brně. Týž den také promovala jeho nevěsta Jitka Štorkánová z Hrotovic na téže fakultě. S Jitkou a s jejími rodiči jsme již byli seznámeni z jejich letní návštěvy u nás v Lutíně a brněnská společná promoční slavnost byla vlastně zároveň oslavou zásnub mladého páru. Kromě Jitčiných rodičů se společné promoční večeře v hotelu Continental účastnili i Jitčiny sourozenci Pěva, Dana a Pavel a nás doprovázeli Pepek s Evou. O dobré náladě při tomto slavnostním posezení svědčí upomínkové fotografie obou novopečených inženýrů i všech ostatních účastníků, kde Pepek jako nejstarší člen mladé generace a už i otec zvyšuje svou důstojnost kouřením dýmky.
Pro připravovaný manželský pár, Jitku a Jarku, jsem již před ukončením jejich studia zajišťoval v Olomouci přijetí do zaměstnání. V té době to právě nebylo snadné, protože všechny podniky měly zastaveno přijímání nových technickohospodářských pracovníků. Přesto se mi ale podařilo pro ně najít umístění a sice pro Jitku v konstrukci přípravků v Moravských železárnách, pro Jarku v technologickém útvaru slévárny Železáren Petra Bezruče (nyní Sigma Olomouc), kde se vyučil dřevomodelářem. Oba asi 15. listopadu 1970 nastoupili zaměstnání.
Obtížnější ovšem bylo najít v Olomouci pro budoucí novomanžele rodinný byt. Bydlení, i třeba provizorní u nás v Lutíně je nalákalo, a tak použili nabídky pracovního místa ve slévárně taveného čediče ve Staré Vodě u Mariánských Lázní s družstevním rodinným bytem. Jarku z podniku v Olomouci uvolnili ještě ve zkušební době k 15. prosince 1970, Jitka se s Olomoucí rozloučila asi v lednu 1971. Zdejší podnebí jí tu ani nesloužilo, měla zde za krátkou dobu zaměstnání několikrát anginu, což se u přistěhovalců do Olomouce a nejbližšího okolí bohužel často vyskytuje. Moje začátky v Lutíně probíhaly podobně.
Naše rodinné hnízdo v Lutíně Jarka definitivně opustil po své svatbě, kterou s Jitkou měli 26. února 1971 v Hrotovicích. Obřady se konaly v tamním zámku, bohatou svatební hostinu Jitce vystrojili její rodiče na rozloučenou se svou první provdávanou dcerou. S námi rodiči se svatby jako host a svědek ženicha účastnil jen Pepek, protože Eva opatrovala 2-měsíčního druhorozeného Péťu. Na svatbu máme pěkné vzpomínky a také fotografické památky, neboť Jitčin tatínek pilně fotografoval, jako vždycky, co ho známe.
V této kapitole mi zbývá ještě radostný úkol, popsat dokončení vysokoškolských studií Pepkových (pokud je to poslední studium nevím, protože z něj se vlastně stal “věčný student”). Před dokončení 8. semestru dálkového studia na Vysoké škole báňské změnil ve Vítkovicích pracoviště. Po zákroku podnikového ředitele Ing.Hojeckého, kterého osobně požádal o pomoc, byl uvolněn z útvaru konstrukce údržbářského závodu vysokých pecí a přijat do podnikového výpočetního střediska. Tam usoudil, že zbývající 4 semestry strojní fakulty, věnované převážně konstrukční výuce a zahrnující mnoho technických výkresů, by pro jeho novou profesi programátora počítacích strojů nebyly velkým přínosem. Pro technické kreslení by na novém pracovišti ani neměl potřebné podmínky. Tak začal uvažovat o studiu na katedře numerické matematiky na přírodovědecké fakultě University Palackého v Olomouci. Požádal mě, abych u vedoucího katedry Doc. Šimka vyšetřil, kolik semestrů dosavadního studia by mu mohlo být započteno. Doc. Šimek připustil zápočet nejvýš 2 semestrů, ale doporučoval naléhavě, aby Pepek začal úplně znovu. Zdůvodňoval to hloubkou učiva matematiky na jeho katedře, která znamená důležitý základ pro další studium, kdežto matematika na strojní fakultě že by takovým fundamentem nebyla.
Pak tedy Pepek v Ostravě studia přerušil, byl přijat na jmenované katedře v Olomouci opět k dálkovému studiu a začal. Při současném zapracování se na novém působišti s několika pracovními cestami k výrobci v Anglii zakoupeného počítače to jistě nebylo snadné. Proto jsme se ani nemohli divit, že při přírůstku dětí do jeho rodiny studium asi dvakrát přerušil. Promoval v Olomouci 22. června 1979 za účasti obětavé manželky Evy, obou synů Tomáše a Petra, Eviných rodičů a nás, tedy jeho rodičů. Také Jarka ho k promoci přijel pozdravit a zachytil nás společně na fotografických snímcích. Mně tak konečně už jako důchodci spadl kámen ze srdce, protože celých 21 let mě trápilo, že Pepkovi kvůli mně bylo několikrát odepřeno vysokoškolské vzdělání.
