Můj tchán Rajmund Špunda byl roduvěrný hanácký sedlák, zakořeněný na gruntě v Lutíně čp. 9, který zdědil po svém otci. Narodil se 30. prosince 1884 v Lutíně jako třetí z pěti dětí manželů Matouše a Filomeny Špundových a zemřel 6. července 1942. Začátkem roku 1976 jsem sestavil rodopis jeho rodu k 1. prosinci 1975, počínaje tchánovými rodiči a konče jejich prapravnuky. Rodopis jsme s manželkou rozeslali všem jejím bratrancům a sestřenicím.
Tchánovi sourozenci byli až na nejstaršího bratra Rudolfa rovněž zemědělci: bratr Rudolf byl jeden z prvních absolventů Slovanského gymnázia v Olomouci, před 1. světovou válkou pracoval na ministerstvu financí ve Vídni, po návratu z ruského zajetí byl v naší první republice po roce 1920 úředníkem ministerstva financí v Praze a pak tamtéž řadu let až do důchodu zastával funkci ředitele státního dluhu. Znal jsem všechny rodiny tchánových sourozenců i jeho rodiče ještě dříve, nežli jsem si “namluvil” jeho dceru Jarmilu. Tchán podobně jako jeho bratři byl velmi společenský, v Lutíně řadu let vedl kulturní spolek “Národní jednotu”, pěstující ochotnickou divadelní a hudební činnost. V sousedním Třebčíně zastával funkci předsedy Rolnické mlékárny, která vykupovala mléko od zemědělců v okolních vesnicích. Ve Slatinicích byl určitou dobu členem revizní komise Rolnické záložny, kde jeho otec mnoho let zastával funkci ředitele. Také slatinickou jednotu Sokol podpořil při výstavbě tamní nové sokolovny ve třicátých letech a to jak příspěvkem na nákup cihel, tak zapůjčením koňského potahu a vozu na dopravu materiálu.
Naproti tomu neměl však rád Sigmundy, vytýkal jim, že vůbec nepodporují výstavbu obce a naopak poškozují zemědělce stahováním pracovních sil do rozšiřovaného závodu. To mělo vliv na jeho postoj k nápadníkům jeho dcer, jestliže jsme byli zaměstnanci podniku Sigmund Pumpy. Nepřál těmto známostem, protože pracovníky u Sigmundů považoval za existenčně málo zajištěné.
Když tchánovi v červnu 1934 zemřela žena – maminka mé manželky – o níž budu hovořit v další kapitole, zůstal skoro 4 roky vdovcem. Dcery Marie (dnes Smičková), Jarmila (moje žena) a Anežka (dnes Havelková) byly všechny již absolventkami jednoroční internátní zemské hospodyňské školy ( Smičková ji navštěvovala v Kroměříži, ostatní dvě v Olomouci – Klášter Hradisko) a měly přibližně 22, 20 a 18 let. Vedly tedy tatínkovi společně domácnost a pomáhaly i v hospodářství, jak chovem drůbeže, při dojení krav a hospodáření mlékem, tak i na poli. Nejmladší Helenka, při úmrtí maminky skoro 11-letá, šla do Prahy studovat gymnasium a bydlela tam u svého strýce Rudolfa Špundy v Dejvicích, který jí s tetou po dobu pobytu v Praze nahražovali rodiče.
Tchánovo hospodářství patřilo mezi lutínskými sedláky mezi dobře vedené. Obdělával asi 100 měřic polí, což byla obvyklá výměra pozemků takových selských usedlostí (kdysi nazývaná půllán = asi 20 ha). Z toho asi 75 měřic půdy bylo jeho vlastnictvím, zbytek měl pronajat od nehospodařících majitelů půdy (různí dědici zemědělské půdy, kteří třeba už ani nebydleli v obci, církevní pozemky olomoucké arcidiecéze apod.). Výnosy asi z 20 měřic musel tchán podle dědické smlouvy odevzdávat svým rodičům jako takzvaný výměnek: to byl pro zemědělce “na odpočinku” jakýsi starobní důchod. Tchánovi rodiče s nejmladším, ještě svobodným synem Jaroslavem bydleli od roku 1911 (kdy se tchán oženil a převzal rodné hospodářství) ve výměnkářské usedlosti čp. 45, která byla majetkovou součástí hlavního hospodářství, t.j. gruntu čp. 9. Bydlela s nimi i jejich stará služka, ale ta měla také za úkol pomáhat při polních pracích na gruntě.
Své sourozence musel tchán jako dědic zemědělské usedlosti včetně výměnkářského hospodářství vyplatit odpovídajícícmi peněžními podíly. Potřebné finanční prostředky přinesla jako věno rodičů tchánova nevěsta, která se tak zároveň stala spolumajitelkou celého gruntu s výměnkem. Jak vidíte, musel si tehdejší syn z takového gruntu, měl-li nějaké sourozence, vybírat nevěstu velmi obezřetně, aby mohl grunt po otci převzít s veškerým polem a inventářem a sourozencům vyplatit patřičné podíly. A poskytování výměnku rodičům bylo pro takového sedláka značným závazkem, zvlášť když se rodiče dožili vysokého věku, jak tomu bylo právě i u tchána. Jeho maminka zemřela v roce 1937, otec tchána ještě přežil o 4 1/3 měsíce a zemřel v roce 1942 skoro 87-letý.
Jestliže jsem se v 5. kapitole zmínil o způsobu hospodaření na střední zemědělské usedlosti, jak jsem ji poznal u sousedů v rodném podhůří Orlických hor, popíši nyní pro porovnání sedlačení na Hané, jak jsem je zažil ještě u svého tchána a jak je znám z vyprávění své manželky. Vy si už v dnešní době po utvoření velkých zemědělských družstev takové soukromé hospodářství jednotlivého sedláka nemůžete ani prohlédnout.
Na takovém 20-hektarovém hospodářství se vlastně všichni členové rodiny podíleli svou prací, samozřejmě děti přiměřeně svému věku. V rodinách finančně zvlášť dobře zajištěných měly děti i ve vyšším věku větší úlevy. Kromě toho sedlák celoročně zaměstnával 4 stálé pracovníky, z toho 2 zemědělské dělnice (říkali jim služky) pro ošetřování vepřového a hovězího dobytka a ruční dojení krav, pro úklid hospodářství i pro práce na poli. Ve špičkových pracích, t.j. při jednocení a okopávání cukrovky, ve žních a senosečích a při sklizni brambor a cukrovky hospodář ještě najímal příležitostné pomocníky z řad malozemědělců nebo kovozemědělců, kterým pak oplácel pomoc částečně půjčováním svých koňských potahů a případně zemědělských strojů.
V době, kdy jsem poznával kraj Hané, byli již zdejší zemědělci v každé obci většinou sdruženi ve vlastnictví jedné nebo více elektrických či parních mlátiček, dobří hospodáři již při obilních žních používali žací stroj se samovazem s koňským potahem, žací stroj na jetelinu, obracečku sena aj. Koncem třicátých let sedláci s větší výměrou polí než 20-25 ha ojediněle už začali užívat traktoru.
Na rozdíl od horských hospodářství se zde obilí při žních neukládalo nevymlácené do stodoly, nýbrž se přiváželo s pole přímo k mlátičce a do stodoly se ukládala jen sláma. Obilí se od mlátičky vynášelo na sýpky, kde před prodejem muselo proschnout.
Hanácké zemědělství již v té době bylo dobře vybaveno řadou cukrovarů, několika lihovary, samozřejmě mlékárnami, sladovnami a j. Většinou to byly akciové společnosti a dobří hospodáři měli v akciích uloženy větší či menší finanční úspory, které jim ve formě dividend vynášely někdy dobré, někdy skromné úroky.
Stálí zaměstnanci těchto sedláků se řídili odlišným pracovním právem nežli dělníci a zaměstnanci v průmyslových podnicích nebo v řemeslných živnostech. Myslím, že to pracovní právo zemědělských dělníků nebylo ani písemně pevně zachyceno. Šlo spíše o staré zvyklosti, které korektní partneři dodržovali. Tak například ke změně místa nemusel čeledín dávat výpověď měsíc nebo ještě déle předtím, nýbrž stačilo, když svému hospodáři o 2. vánočním svátku, t.j. “na Štěpána” ohlásil, že odchází “na novou” a žádá vyúčtování. Vyúčtování mzdy se totiž zpravidla provádělo jednou za rok, jinak hospodář svým zaměstnancům v průběhu roku poskytoval zálohy podle dohody. Služebné měly také svůj den odchodu “na novou” a sice na Nový rok. Podle přílišného střídání těchto pracovníků u sedláka veřejnost posuzovala i hospodáře, popř. celou jeho rodinu.
Otec i maminka mé ženy se vyznačovali velmi dobrým sociálním vztahem ke svým 4 zaměstnancům i dalším příležitostným najatým pracovníkům. Tak například jejich služebná Anna Ptáčniková u nich pracovala celý život (neprovdala se) od dívčích let, sloužila ještě jejich dceři Marii (Smičkové) a odešla až ve stáří přes 70 let – tuším do domova důchodců či jiného sociálního zařízení. Své celoživotní úspory rozdala před smrtí svým sourozencům. Jiný bývalý jejich pracovník, čeledín Vincenc Chromec, který si v Lutíně po založení vlastní rodiny postavil za tchánovy podpory vlastní domek a odešel pracovat k Sigmundům jako pomocný dělník, navštěvoval až do stáří tchánovo hospodářství a se vzpomínkami si tam vždycky prohlédl koně, výsledky úrody atd. Sám jsem jej tam ještě v letech 1938 – 1942 občas potkal a to už neměl daleko do starobního důchodu.
V roce 1937 se provdala nejstarší tchánova dcera Marie za Jaroslava Smičku, který byl tehdy správcem dvora ve Lhotě pod Kosířem. Dvůr patřil k Rolnickému akciovému cukrovaru v nedalekých Drahanovicích. Tak tchánovi ubyla jedna členka triumvirátu dcer, které mu vedly domácnost, jež v takovém hospodářství s několika ubytovanými a stravujícími se zaměstnanci byla dost rozsáhlá. To tchána vedlo k rozhodnutí, že se znovu ožení. V únoru 1938 si na grunt přivedl novou hospodyni, 45-letou vdovu Ludmilu Juřinovou, rozenou Coufalovou ze Smržic u Prostějova, se dvěma dcerkami, 18-letou Věrou a 17-letou Ludmilou. Děvčata ještě navštěvovala střední školu v Prostějově, Věra navíc se učila zpěvu. Tak se ženské osazenstvo Špundova gruntu znovu rozmnožilo a tchán přestal svým vlastním starším dcerám méně rozmlouvat případné vdavky za zaměstnance firmy Sigmund Pumpy nebo Chema. Tak došlo pak téhož roku v listopadu k mé svatbě s Jarmilou, jak jsem již zapsal v závěru 7. kapitoly. Otec a nevlastní maminka mé nevěsty nám vystrojili bohatou svatbu na gruntě a navázané přítelství s druhou maminkou a její mladší dcerou Ludmilou (později provdanou Snášelovou) přerušila až smrt dcery Lídky v roce 1958 a macechy v roce 1979. Se starší její dcerou Věrou a vnučkou Karlou Hlaváčkovými ze Šternberka se stýkáme dosud.
Po vánocích roku 1939 opustila grunt tchánova vlastní dcera Anežka a odjela za svým snoubencem Jožkou Havelkou do Bělehradu, jak jsem o tom už vpředu psal. Doma ji ale brzy nahradila mladší Helenka, která musela v Praze přerušit studia. Benešovo gymnasium v Dejvicích nacističtí okupanti uzavřeli a upravili na kasárny. Tchán Helenku povolal domů. Umístil ji v Poettingově ústavu v Olomouci, kde začala studovat internátní obchodní školu. Absolvovala jeden nebo dva ročníky.
V roce 1942 postihla Špundův grunt tragédie. Tchán 6. července těsně před nástupem gruntu do obilních žní náhle zemřel na anginu pectoris. Nikdo z rodiny neměl tušení o jeho srdeční chorobě a ani jsme se nedověděli, zda on sám o ní věděl. Pro celou rodinu tím rázem vznikla veliká starost, jak zabezpečit provedení žní a zabránit převzetí gruntu německými okupanty (v Lutíně již byly okupační správou převzaty dva grunty po českých rodinách, které nemohly zabezpečit vlastními silami hospodaření na nich, a předány do vlastnictví německým zemědělcům, kteří se vrátili z Besarábie). Helenka jako hlavní v úvahu přicházející dědička se nechtěla na převzetí gruntu uvázat a tak byla jako nejvhodnější varianta celou rodinou navržena za dědičku Marie, jejíž manžel Smička byl odborník a společně měli i dostatek finančních úspor pro vyplacení podílů ostatním dědičkám. Za hlavního rodinného poradce byl k pozůstalostnímu řízení pozván pražský nejstarší bratr zemřelého tchána Rudolf a pak se Smička ujal vedení hospodářství. Musel po určitou dobu ještě řídit i statek ve Lhotě pod Kosířem, nežli byl uvolněn z tamního pracovního poměru.
Vdova po tchánovi se svými dvěma vlastními dcerami Věrou a Lidkou grunt za krátkou dobu opustily a vrátily se do jejich domku ve Smržicích. Moje švagrová Helenka jako sirotek zůstala na gruntě a Smičkovi ji přijali do své rodiny. Bydlela u nich až do roku 1945/46, načež se přestěhovala opět do Prahy ke svému strýci Rudolfu Špundovi a studovala tam na jazykové škole angličtinu. Po absolvování jazykovky si v Praze našla zaměstnání a později přešla do Olomouce, kde pracovala v exportním oddělení Sigmy a bydlela střídavě u Smičků, v podnájmu v Olomouci a určitou dobu i u nás v Lutíně. Asi v roce 1953 se v Praze provdala za libanonského obchodníka Chafica Kaakeho z Bejrútu a v roce 1954 obdržela po zdlouhavém jednání a po zásahu kanceláře prezidenta republiky Antonína Zápotockého povolení k emigraci za manželem. To už si s sebou vezla pěkného synka Riáda (Rajmunda po dědečkovi), s nímž krátkou dobu předtím také bydlela u nás v Lutíně. U nás ji také v té době navštívil její manžel, který do ČSR přijížděl na pracovní návštěvy svých dodavatelů (byl zástupcem čsl. strojíren Sigma, Slavia Napajedla – Dieselmotory a Tesla – rádiopřijímače). V roce 1957 se její manžel v Bejrútu zabil při havárii jím řízeného Forda, ale ona se přijela podívat s Riádem do ČSR až v roce 1961: pak v roce 1964 se vrátila definitivně do vlasti a usadila se jako vdova v Praze. Dnes je už také babičkou.
Švagrové Marii Smičkové se však role hospodyně na gruntě příliš nelíbila a tak při první vhodné příležitosti z ní chtěla odejít. Ta příležitost se naskytla po skončení německé okupace v roce 1945. Smička grunt levně pronajal svému známému malozemědělci Janu Řehulkovi z Lutína a převzal na cukrovarském statku v Drahanovicích znovu funkci správce. Tam se Smičkovým v roce 1947 narodil druhý syn Svatopluk. Po reorganizaci znárodněných zemědělských podniků, která se vztahovala i na statek cukrovaru v Drahanovicích, se Jaroš Smička s rodinou vrátil opět do Lutína na grunt čp. 9 a brzy nato se pak po roce 1949-1950 včlenil po založení Jednotného zemědělského družstva v Lutíně do tohoto družstva. Po vystřídání asi dvou méně zkušených zemědělců byl za předsedu družstva zvolen Smička, za jehož vedení začalo brzy družstvo vzkvétat. Však mu Smička také věnoval veliké úsilí a téměř obětoval své zdraví a zdraví své ženy Marie.
Dnes je již od roku 1964 majitelem gruntu jeho syn, také Jaroslav (říkáme mu Jarin), člen Jednotného zemědělského družstva. Grunt postupně zbavil zemědělských pomocných budov, vybavuje jej jako moderní bytové jednotky, ze zemědělského nádvoří vybudoval zahrádku se skleníkem a jeho žena je zaměstnaná jako skladnice v Sigmě Lutín.
Švagr Smička s manželkou Marií si ponechali ke gruntu patřící výměnek čp. 45 a přebudovali jej na pěknou vilku, k níž patří také větší ovocná zahrada, kterou Smička založil v době okupace. Oba manželé pobírají státní starobní důchod jako ostatní občané, takže bývalý selský způsob života a hospodaření se za 30 let změnil k nepoznání. Ani první zakladatelé zemědělských družstev nevycházejí z údivu nad tempem změn. Vždyť řadu prvních let chovali dobytek a uskladňovali krmiva, slámu, seno atd. ve svých objektech. Teprve postupně za podpory státu byly vybudovány velké kravíny, vepříny, drůběžárny a další společné objekty.
Dnes už ani každá zemědělská obec nemá své JZD, nýbrž byly nedávno utvořeny tak velké družstevní celky, že např. Lutín je součástí JZD v Senici na Hané s celkovou výměrou zemědělské půdy kolem 9.000 ha, t.j. obce od Třebčína a Lutína na sever až za Senici na Hané, tedy asi 14 obcí.
Takže bývalý Špundův grunt čp. 9 v Lutíně přechází do nové éry také úplně se změněnou vnitřní přestavbou. Stáje jsou přebudovány na garáž pro osobní vůz dnešního majitele, na voliéru pro chov kanárů, na kurník pro svou drůbež a králikárnu, ze sýpek bude druhý byt. Ústřední topení tam už pracuje několik let. Jen vnější hlavní stěna obrácená k památné obecní kapličce si zachovává svou selskou tvář, ovšem s novými většími okny a novou tvrdou omítkou, jakož i obnovenými vraty.
Koňský potah už v Lutíně nepotkáte! Ale také se neprojedete za pěkného mrazu ve vysokém sněhu tichou silniční alejí z Lutína do Olomouce v teple vyložených saních, tažených párem lesklých klusajících koní, jak jsem to ještě zažil já, když jsem si vzal za ženu nevěstu ze Špundova gruntu.
