Dědeček Augustin Prause se narodil 21. srpna 1860 v Tasově čp. 33, pohraniční vesničce v českém koutku hrabství kladského (okresní město a hrad Kladsko, tehdy německy Glatz, dnes polské Kłodzko), které od 10. století n.l. patřilo k Čechám, avšak v roce 1742 bylo za císařovny rakouské a královny české Marie Terezie uloupeno pruským králem Bedřichem II. a přičleněno k pruskému Slezsku. (V roce 1870 se Prusko s ostatními německými státy spojilo do Německého císařství).
Vesnička Tasov měla ještě za mého dětství přes pohraniční říčku Olešenku spojení s Čechami vozovou cestou přes most u hostince “U svatých” v Zeleném údolí v Dolní Olešnici (dnes Olešnice v Orlických horách) a kromě toho přes pohraniční “Černý les” s českou pohraniční obcí Dlouhé. Obec Dlouhé spravovala také osadu Rzy v údolí Olešenky a sousedila vrchem Šibeník (nadmořská výška 672 m) s velkou farní obcí Nový Hrádek. Dnes je obec Dlouhé včetně Rzů již 20 let spojena s Novým Hrádkem jako tak zvanou spádovou obcí. Dědovi rodiče, Augustin Prause a Johana rozená Klárová z Olešnice, byli chalupníci s jednou krávou a domácí tkalci. K této profesi vedli i syna Augustina, druhý jejich syn nebyl zdráv a neoženil se.
V dospělosti si mladý Augustin našel ženu Františku z pěti dcer chalupníka Františka Mádra z obce Dlouhé čp. 25 (v letech 1879 – 1882 byl starostou obce), narozeného roku 1831, a jeho ženy Františky (1831), rozené Machové. Svatbu měli 3. července 1883 v Novém Hrádku, oddával je farář Harant. K obřadu i zpět šli pěšky, jak zaznamenal obecní kronikář.
Babička se narodila 29. září 1861 jako páté dítě a kromě sester Ludmily (1853), Marie (1859), Anny (1863) a Josefy (1874) měla 5 bratrů, Josefa (1850), Františka (1856), Emanuela (1866), Václava (1868 – zemřel mlád), Václava (1869) – dědice chalupy. První rodinné hnízdo jim umožnil založit babiččin nejstarší bratr Josef Mádr v najaté světničce jeho domku v sousední Olešnici čp. 39d (dolní – dnes čp. 62), kde se jim narodily první děti, nejstarší syn Antonín (1884) a můj otec Josef (1885), později pak v sousedním kladském Levíně v čp. 45 – osada Kutl – dcera Marie (1888).
V roce 1889 si koupili od manželů Bošových v Dlouhém za 750 zlatých chalupu čp. 29, která byla postavena na panských pozemcích na svahu zvaném ještě za mého mládí “Na vohradě”, nad levým břehem říčky Olešenky. Od opočenského panství Coloredo Mansfelda byl k chalupě pronajímán malý pozemek louky a kamenitého políčka (nadmořská výška je tam asi 600 m), ovšem hlavní obživu poskytoval rodině ruční domácí tkalcovský stav, který se v jinošském věku museli naučit ovládat všichni chlapci, děvčata rovněž. V této ještě i pro mě a později i pro oba moje syny Josefa a Jaromíra památné chalupě se dědovi a babičce ještě narodily další dvě děti, syn František (1900) a dcera Pavlína (1903). O této chalupě se ještě zmíním v kapitole věnované mým rodičům a sourozencům. Památné fotografie chalupy s roubenou dřevěnou světnicí a slaměnou doškovou střechou mám ve svém fotoalbu a mají ji i vaši tátové.
O chlapeckých letech svého otce toho bohužel vím málo. Za mého dětství, které jsem do svých 15 let prožil se svými rodiči, nebylo nikdy dost poklidu a pohody na vyprávění tátových vzpomínek na jeho klukovská léta. Musím říci, že táta nebyl takový vypravěč, aspoň ne v době jeho plné pracovní aktivity, jako třeba děda Augustin ve svém vysokém věku. Otce hnala starost o hmotné zabezpečení rodiny z práce do práce a nedokázal vlastně odpočívat. A v posledním roce svého života, kdy už pro nemoc nebyl schopen pracovat, jsem zase já už byl příliš zaměstnán (byla to léta 1947 – 1948), takže několik mých návštěv rodičů v tom roce a tátův kratší pobyt u nás v Lutíně již proběhly jen ve spěchu. Vzpomínám si jen na jednu tátovu příhodu, kterou mi v dětství vyprávěla babička: táta již jako jinoch před vojnou při rovnání obilí či slámy ve stodole propadl mezi prkny s patra dolů na mlat. Do rána mu silně otekla noha nad kolenem a bylo zřejmé, že jde o zloměninu stehenní kosti. S takovým úrazem se tehdy nejezdilo do nemocnice z horské vesnice, na operaci a hospitalizaci nebylo peněz. Tak tátu naložili na malý selský vůz, zapřáhli tažné zvíře (nevím zda svou krávu či vypůjčeného koně ze mlýna) a tátu zavezli k tehdy vyhledávanému hojiči zlomenin do Hořiček u Svatoňovic za Náchodem. Ten mu kost narovnal, nohu dal do sádry a táta se povozem vrátil domů. Kost mu srostla a naštěstí tak dobře, že z něj pak na vojně byl vytrvalý pěšák, za Rakouska se říkalo infanterista. Tak se tehdy léčilo.
A jak už život běží, nejstarší děti postupně rodinný krb dědy a babičky opouštěly. Po splnění vojenské služby se v roce 1909 oženil s Anežkou Světlíkovou z Nového Hrádku – Pačkory čp. 250 nejstarší syn Antonín a opustil domov. Po své babičce Johaně Prausové zdědil v Tasově rodnou dědovu chalupu čp. 33, nastěhoval se tam a se svou ženou tam česky vychovali 4 děti, i když v té době Německé císařství už dávno zrušilo v českém koutku kladském všechny české školy a děti musely navštěvovat školu německou.
Osud strýce Antonína a jeho početné rodiny usazené za státní hranicí zasluhuje zvláštní vzpomínky, protože po založení samostatné Československé republiky po první světové válce v roce 1918 se vztah Čechů k Německé říši, která nadále spravovala kladské území s českým koutkem, v tamním českém pohraničí zvlášť kriticky vyhrotil. V dalších kapitolách si najdu příležitost, abych osvětlil vývoj těchto vztahů, jak jsem je tehdy již od svých školních let mohl sledovat a prožívat je.
Jako druhý z dědových dětí si založil vlastní rodinu můj otec Josef, také po návratu z vojenské presenční služby, která trvala snad plné 3 roky. Dne 6. listopadu 1911 se oženil s Marií Martinkovou ze sousední obce Sněžné a jako první byt si spolu pronajali výměnkářskou světnici od malorolníka Boše v osadě Rzy obce Dlouhé, čp. 15, téhož Boše, který v roce 1889 prodal chalupu čp. 29 mému dědovi Augustinovi v Dlouhém. Obživu mým rodičům poskytoval tradiční ruční domácí tkalcovský stav, protože v novém prostředí nemohli chovat ani slepičku či kozu nebo králíky. Ale o způsobu jejich života až dále.
Třetímu dědovu dítěti, dceři Marii, se v roce 1907 narodil nemanželský syn Vendelín – říkáme mu dodnes Venda – jehož otec lesník Valášek z nedaleké chalupy “Na vohradě” (za mého dětství ji už obývala početná rodina Klamtova, s jejímiž členy se dodnes srdečně přátelím) nedostal od svých rodičů požehnání ke sňatku. Tak si Vendu vzali na vychování děda Augustin s babičkou, zůstalo mu příjmení Prause, a teta Marie se 14. února 1911 provdala za domácího tkalce Josefa Martinka ze sousední, rovněž pohraniční obce Borová. S jejich dětmi, tedy mými bratranci a sestřenicemi, jsem se u dědy a babičky “Na vohradě” často scházel a prožil mnoho hezkých klukovských chvil. Chodíval jsem k nim i na Borovou, v chlapeckém věku někdy už i sám.
Dokud na Tasově žila teta Anežka, rozená Světlíková, doprovázela často na návštěvu k dědovi a babičce “Na vohradě” své nejstarší děti Andu a stejně jako já starého Tondu, které naši dětskou společnost vydatně posílily a dědovy “zelinky” (druh mirabelky) a vysoké keře lískových ořechů měly “hic”. Když se Martinkovi z Borové asi v roce 1927 odstěhovali do Dolní Radechové u Náchoda, naše styky se omezily, ale později už jako dospělý jsem si k nim při návštěvách svého domova opět našel cestu a navštěvoval jsem je i se svou manželkou. Dodnes udržujeme nejsrdečnější vztahy s bratrancem Vendou, jeho ženou Máňou a rodinami jejich synů Mirka a Zdeňka. Ostatní Vendovi “nevlastní” sourozenci jsou všichni mimo Dolní Radechovou, ale i s nimi se rád občas sejdu, zvlášť s Vojtou z Hradce Králové a Vaškem z Liberce. Strýc Martinek ani teta Marie, bohužel, už mezi námi nežijí a jejich původní chalupu dědic Venda Prause se svými syny přestavěli na pěknou společnou vilu.
Třetí dědův syn, můj strýc František, mě ještě před svým odchodem z domova naučil mnohému uličnictví. Bylo mi 4 – 6 let, když mě začal zacvičovat do lovení pstruhů v říčce Olešence: pstruh se musel nahmatat buď pod kamenem ve vodě nebo v podemletém břehu, jinak se do rukou chytit nedá. Povolení k lovu jsme samozřejmě neměli a proto použití udice nepřicházelo v úvahu. Já jsem ovšem většinou vykonával funkci strážného, aby nás nechytil některý po blízké silnici procházející četník nebo člen pohraniční finanční stráže. Vzpomínám si dobře, jak nám v takových případech dobře posloužily k úkrytu veliké listy lopuchu na břehu Olešenky.
Po roce 1920 se strýc František přiženil do rodiny Šmídových ve Sněžném, kde s jedinou dcerou Annou a jejími už staršími rodiči žili v pěkné roubené chalupě a živili se domácím tkalcovstvím. Já jsem strýce měl stále rád a jako chlapec jsem jeho rodinu chodíval přes “Číhadlo” často navštěvovat. Vzpomínám, jak strýc brzy po založení vlastní rodiny rozbouřil hladinu poklidného, chudobného života celého Prausova rodu, když po nějakém nedorozumění s farními představiteli římsko-katolické církve v Novém Hrádku s celou svou rodinou přestoupil do tehdy mladé Církve československé. Svou revolučnost osvědčil i tím, že jako prvý svého rodu provedl výměnu domácího ručního tkalcovského stavu za mechanický stav na elektrický pohon.
To byla přirozeně veliká událost, zavést do chalupy elektrický proud a ruční tkalcování nahradit mechanickým stavem, který tehdy byl samozřejmý jen v průmyslových tkalcovnách v nedalekém Náchodě a v Novém Městě nad Metují. Nedávno se mechanické stavy začaly nasazovat i do nově zakládaných malých tkalcovských provozoven v Novém Hrádku a v bývalých vodních mlýnech na říčce Olešence, kde za první světové války a po ní vznikla řada malých tkalcoven po celém toku Olešenky z Olešnice až do Dolů pod Novým Hrádkem, odkud pak Olešenka ještě protéká krásným, hlubokým a zalesněným údolím a v Pekle se vlévá do Metuje. Dřívější mlýnská vodní kola byla postupně nahrazována za mého dětství malou vodní turbinou, která poháněla stejnosměrné dynamo. Tyto malé zdroje elektřiny, mechanické tkalcovské stavy, soukačky a snovačky byly pro mě první technikou, s kterou jsem měl příležitost se zblízka seznámit např. u Smrčků ve Rzech. Jejich nejstarší syn Stáňa byl mým spolužákem v 1. třídě obecné školy v Novém Hrádku a nadále pak mým dlouholetým kamarádem. Spolu s ním a dalšími kluky jsme prolezli každý kout jejich mechanické tkalcovny (dřívějšího mlýna), v níž bylo v letech 1920 – 1929 zaměstnáno asi 15 mladých tkadlen a tkalců. Mistrem, seřizovačem, údržbářem a dělníkem na snovačce byl sám majitel tkalcovny, který si samozřejmě sám vedl také nákup a prodej, pokladnu, dělal mzdové a finanční účetnictví a všechno, co chod tkalcovny vyžadoval. O fungování takové textilní “továrny” mohu vyprávět úplně zasvěceně, protože po ukončení své povinné školní docházky jsem se stal zaměstnancem pana Antonína Smrčka jako textilní dělník na soukacím stroji a pracoval jsem tam od 15 července 1928 do 20. dubna 1929 s průměrným týdenním výdělkem asi 70 Kč (tehdy ještě nebyla pro označení naší měny používána zkratka Kčs). Pracovní doba tam byla 6 dní v týdnu, ráno od 7 hod., večer do 19 hod., v sobotu do 17 hod., s 1 hod. polední přestávkou, která mi stačila na docházku domů na oběd přes kopec. Na zapracování jsem mnoho času nepotřeboval, protože soukání bavlny na ručním kolovratu bylo doma mým denním úkolem od mých asi 7 let, vždy po skončení případných školních úkolů.
U Smrčků se mnou byl zárověň zaměstnán jako tkadlec i můj bratranec Venda Prause. Pracoval tam již několik let a měl renomé dobrého textiláka. Tehdy již chalupu čp. 29 “Na vohradě” vlastnili moji rodiče a Venda s námi včetně dědy Augustina a babičky Františky, co by našimi výměnkáři, žil ve společné domácnosti. Já jsem měl s Vendou společnou postel ve světničce na půdě a vznikl mezi námi vztah přímo bratrský, který trvá dodnes. Začátkem roku 1929 se Venda se Smrčkovou tkalcovnou rozloučil, odstěhoval se ke své mamince Martinkové do Dolní Radechové u Náchoda a našel si lépe placenou tkalcovskou práci v náchodské veliké textilce Mautner (dnes Tepna, národní podnik). Ale to trochu předbíhám – jen proto, abych vám dal nahlédnout do mé textilní praxe.
O svém strýci Frantovi musím ještě dodat, že i po jeho rozchodu s římsko-katolickou církví byl se svými rodiči i sourozenci v dobrém styku a byl vždy vítán jako živý společník, přímý a dobrý člověk, ovšem vůči tehdejšímu uspořádání naší národní společnosti velmi kritický. Svou rodinu, bohužel, opustil předčasně, když se ve věku 47 let o říjnovém nedělním dopoledni při vedení svých mysliveckých přátel lesem “Na číhadle” nešťastně zastřelil z vlastní pušky, kterou v houštině vlekl za svými zády pravděpodobně s nedostatečně zajištěnou spouští. Údaje o jeho 4 dětech, jeho vnucích i pravnucích najdete v rodopisu Prausových.
Teta Pavlína, nejmladší dcera dědy a babičky Prausových, se 2. října 1926 provdala za cestáře Josefa Suchánka ze Slavoňova. Svatbu jí vystrojili moji rodiče, kteří před jejím provdáním v témže roce převzali od dědy Augustina a babičky Františky nám všem milou chalupu v Dlouhém – “Na vohradě”. Chalupa se přistěhováním naší rodiny nafoukla, protože děda a babička jako výměnkáři v ní zůstali a sdíleli s námi společnou domácnost, do níž samozřejmě prozatím patřila i teta Pavlína a bratranec Venda.
Po svatbě se teta Pavlína odstěhovala k manželovi, tedy mému strýci Suchánkovi do Slavoňova. Ve strýcově chaloupce žili ještě s jeho matkou a brzy přibyly i děti. Z nich nejstarší Maruška, provdaná Zítková, bydlí v Malé Skále u Turnova a je s námi ve stálém kontaktu. Jejího pozvání na výlet do Českého ráje jsme dosud nevyužili, ale jistě by ji potěšilo, kdyby se na její rodinku přijeli podívat moji potomci. Teprve v roce 1934 se Suchánkovým zvětšil “životní prostor”, když strýc po svém dědovi v sousedním Bohdašíně zdědil větší chalupu s malým zemědělským hospodářstvím. Na tetu a strýce mám zvlášť milou vzpomínku z nedělního dopoledne 21. dubna 1929, když jsem se u nich ve Slavoňově zastavil na posilnění těla i ducha při svém pěším nástupu na železniční nádraží v Novém Městě nad Metují za svým novým zaměstnáním “do světa” přes Prahu (kde jsem měl vykonat zkoušky v Masarykově psychotechnickém ústavu) do Olomouce-Lutína.
Protože s dědou a babičkou jsem určitou dobu žil ve společné domácnosti (v první světové válce se svou maminkou a v letech 1926 – 1929 s oběma svými rodiči a svými sourozenci), poznal jsem dost dobře jejich způsob života, jejich vlastnosti a mnohé podrobnosti z jejich pozemské pouti. Děda byl rozšafný muž, naprostý “kliďas”, v práci pomalejší, ale velmi vytrvalý a pečlivý. Až do svého vysokého věku vždy velmi střídmě jedl a vůbec se nepamatuji, že bych ho kdy viděl pít víno či kořalku (jak se tehdy říkalo alkoholickým nápojům). Neděli přísně dodržoval jako den pracovního klidu a světil ji, jak říkal, dopoledne návštěvou kostela většinou jako ostatní členové rodiny na Novém Hrádku, někdy si pro změnu sám zašel do kostela v Olešnici, kde tehdy vzhledem k osídlení obce převážně německy mluvícím obyvatelstvem byla mše sloužena německy, tak tomu bylo i v letech 1925 – 1928 za mého školního věku, kdy v Olešnici byl farářem bodrý moravský Čech Roháček, který zároveň v české menšinové škole obecné (1.-5. ročník) i v německých školách (obecné a měšťanské) vyučoval náboženství. Na faráře Roháčka, který podle svého vyprávění vystudoval na semináři v Kroměříži, mám zvlášť milou vzpomínku, že nás 13-14 leté žáky 3. ročníku německé měšťanské školy v dobrovolných hodinách bezplatně vyučoval francouzštině a mě si jako Čecha ve třídě zvlášť všímal. Ještě dnes bych dokázal zanotovat začátek písničky, kterou myslím sám přeložil z německé “Röslein, Röslein, Röslein schön, Röslein in der Heide …” do franštiny a naučil nás zpívat “Rose, rose, rose en fleur, rose dans la bruyére …”. Děda při návštěvě kostela v Olešnici občas zašel se svým synem Antonínem usedlým na Tasově, který o nedělích střídavě zase docházel do kostela v kladském německém městečku Levíně, do Olešnice na “naší straně” státní hranice a také i na Nový Hrádek, to ještě za života jeho první ženy Anežky, která měla na Hrádku mladšího bratra Josefa Světlíka (za druhé světové války byl jako velmi aktivní Sokol a vlastenec umučen v německém koncentračním táboře).
Nedělní odpoledne děda obvykle věnoval důkladnému pročtení, snad až prostudování jediných odebíraných týdenních novin, které si dopoledne koupil ve farní obci. Byly to tuším za mého dětství Lidové listy, neboť děda věrně vyznával náboženské i politické názory Lidové strany, hájící zájmy malorolníků a venkovského obyvatelstva římsko-katolického náboženství. Obvykle k němu chodívali o nedělním odpoledni na návštěvu jeho potomci s rodinami či aspoň sami, a také někteří sousedé a to se pak “filozofovalo” o nejrůznějších událostech a zvlášť se synem Antonínem z Tasova i o evropské a světové politice.
Okolní hostince děda navštěvoval jen zřídka, i když jich za mého dětství v obci i v okolí bylo dost. Nejbližší byl ve Rzech “U Andršů”: starý pán Andrš trpící velkou strumou (zvětšená štítná žláza, lidově vole) býval určitou dobu za mého dětství starostou obce Dlouhé-Rzy a do jeho hostince chodíval v neděli odpoledne i můj otec, zvlášť o letních nedělích si tam zahrát kuželky na venkovní pískové kuželkové dráze. Mě tam často brával sebou, abych jeho společnosti stavěl kuželky a vracel kouli. Odměňovali mě za to 20 haléři za hodinu, někdy mi přidali limonádu. Druhý hostinec byl na Dlouhém při cestě na Borovou blízko vrchu Šibeník, hostinec “U Čtvrtečků” jsme mu říkali, a majitel téhož jména byl také po několik volebních období starostou obce. U hostince byly dvě staleté košaté lípy a o pouti a o posvícení mezi nimi byl uspořádán oltář, u kterého pan farář z Nového Hrádku za veliké účasti obyvatelstva obce a hostů z okolí dvakrát do roka sloužil mši svatou. Třetí hostinec v obci Dlouhé byl opět při silnici a říčce Olešence na jihozápadním okraji osady Rzy “U Přibylů”, později “U Pařízků” (dnes stavebně upravená provozovna či sklad družstva Detecha).
Další blízký hostinec na opačné straně obce byl hostinec “U svatých” v Zeleném údolí na okraji Dolní Olešnice, kde přes Olešenku vedla cesta do Německa na Tasov. Olešenka v těch místech tvořila státní hranici již od doby odtržení kladského hrabství od Čech v 18. století a tvoří ji i dnes, kdy po druhé světové válce po porážce nacistického Německa byli Němci počínaje ukončením druhé světové války v květnu 1945 postupně z celého pruského Slezska včetně kladského území vystěhováni a území bylo přivtěleno k Polsku, jež je osídlilo svým obyvatelstvem. Zbylým Čechům v českém koutku hrabství kladského vznikly nové problémy. Zmíním se o nich dále v souvislosti s osudem strýce Antonína z Tasova a jeho velké rodiny. Hostinec “U svatých”, kde dnes ještě při silnici stojí dvě staré sochy, je dnes přebudován na rekreační objekt Továrny mlýnských strojů, n.p., Pardubice a na stráni nad silnicí k němu přiléhá pěkný chatkový pionýrský tábor.
V Olešnici bylo samozřejmě několik dalších hostinců, neboť to byla obec s velikým katastrálním územím, kostelem, německou obecnou školou a už v roce 1906 zde byla otevřena nově postavená budova německé měšťanské školy, zpočátku jen pro chlapce. Jakého původu byli tamní Němci, dá se posoudit např. z příjmení tamních učitelů, jak jsou uvedena v jubilejní brožurce “25 Jahre Bürgerschule Gieshübel” 1905 – 1930, kterou mi ředitelství školy věnovalo jako bývalému absolventu II. a III. ročníku (1926 – 1928):
1. Matthias Wondřejz, učitel, †1772, zároveň vrchní soudce městečka, narozen 1696 v Olešnici
2. Josef Wondřejz, nejprve pomocný učitel, později zkoušený učitel, †1796, syn předešlého
3. Franz Rolletschek, pomocný učitel do r. 1783, pak přemístěn jako učitel do Sedloňova (něm. Sattel), zemřel 1799 jako majitel vinárny “Zur Schnappe” (dnes “Číhalka” v Horní Olešnici – rekreační středisko n.p. Vagonka Tatra, Praha – Smíchov)
11. Johann Novotny, pomocný učitel, 1833 – 1838
12. Alois Jirsák, pomocný učitel, 1838 – 1843
13. Anton Marschik, pomocný učitel, 1843 – 1862. Věnoval obci malou nadaci ve prospěch chudých.
14. Antonin Wenzel, pomocný učitel, 1862 – 1863
15. Ignaz Lipsky, pomocný učitel, 1864 – 1866
25. Josef Brazda, pomocný učitel, 1873 – 1881
26. Franz Netuschil, def. řídící učitel, 1877 – 1885
28. Karl Kafuňek, def. učitel, 1877 – 1878
30. Leopold Dumek, def. učitel, 1879 – 1919
31. Franz Novak, def. učitel, 1880 – 1920
40. Franziska Dohnal, proviz. učitelka, 1886
54. Eduard Hamaček, def. ředitel, 1905 – 1920
64. Rudolf Plitzka, proviz. učitel, 1911 – 1912
71. Margarete Nowak, substit. učitelka, 1914 – 1915, 1920, 1924 – 1925
73. Sophie Sklenař, učitelka I. třídy, 1917 – 1920
84. Otto Stonjek, substit. učitel, 1924 – 1925, t.č. profesor na obchodní akademii v Teplicích – Šanově
93. Alois Priesel, pomocný učitel, 1927 – 1928, vyučoval v mém ročníku češtinu (s mým spolužákem Slávou Němečkem, synem řídicího učitele v Novém Hrádku, jsme se těchto hodin směli nepovinně účastnit a někdy pana učitele po hodině upozornit na případné chyby – i když jeho čeština byla výborná).
Děda Augustin se v té době při návštěvách olešnického kostela seznámil s farářem Roháčkem, který mě na německé měšťance učil náboženství a franštině. Děda občas přinesl domů nepříznivé zprávy o mém lumpačení, ale vždycky je taktně projednával bez rámusu buď jen se mnou anebo velmi ohleduplně s mými rodiči, popřípadě jen s mírnou mou maminkou, za což jsem si ho též vždy velmi vážil. Pan farář Roháček mě přemlouval, abych šel na studia do seminárního gymnazia v Kroměříži, kde i on vystudoval, ale já jsem nechtěl být knězem a pan farář mi dostatečně nevysvětlil, že po maturitě bych snad mohl volit i jinou životní dráhu nežli on. Že kromě kněžství pěstoval i společenský život, to jsme se dovídali z různých zkazek, např. o jeho soutěžení v pití piva s místním četnickým strážmistrem v Národním domě apod. V té soutěži prý vyhrál počtem 20 vypitých půllitrů. Pivo bylo z místního pivovaru Oskara Miguly, jehož dcera Erna byla mou spolužačkou ve II. a III. ročníku německé měšťanky a soupeřila se mnou a dvěma dalšími spolužáky (Elizabeth Migulovou, její sestřenicí a Eduardem Seidlem ze Sedloňova) o nejlepší prospěch v poslední, tj. ve III. třídě.
Pan farář Roháček ještě zasluhuje můj dík za krásnou českou knihu o technických vynálezech, kterou mi věnoval při mém rozloučení se školou. Po odchodu z domova na Moravu jsem ji bohužel u rodičů nenašel, když jsem se po počátečních existenčních starostech na ni rozpomněl.
Jak vidíte, spojuji zde se vzpomínkami na dědu Augustina řadu jiných událostí a oživuji si úvahy, které mi od dětství až do dnešního věku mnohokrát procházely hlavou a srdcem. Zbývá ještě uvést, jak to bylo s mateřštinou a vlastenectvím mého děda. Měl jen základní vzdělání z obecné malotřídky asi v Tasově, která byla jen německá, ale s češtinou nebyl na štíru. Důkazem je, že si vybral ženu z Čech, která ani německy neuměla, snad jen něco rozuměla. Neměl jsem příležitost slyšet ho mluvit německy, i když až do roku 1919 byl podle narození říšsko-německým občanem a s ním i jeho děti a vnuci. Když v roce 1919 získal státní občanství nové Československé republiky, vztahovalo se i na jeho nezletilé děti (tehdy do věku 21 let), čili na strýce Františka a tetu Pavlínu. Teta Marie, provdaná Martinková, měla již státní občanství manželovo. Strýc Antonín, tehdy již usazený na Tasově, říšsko-německé občanství neměnil, pravděpodobně by z něj bez vystěhování z Říše ani nebyl uvolněn. Můj otec požádal o čsl. státní občanství pro sebe a celou rodinu v roce 1929 a obdržel je rozhodnutím zemského úřadu v Praze ze dne 10. února 1930, č. 61400 ai 1930-1/A-4038/2 ai 1929. Když jsem jako chlapec už těmto otázkám rozuměl, všiml jsem si, že děda Augustin uměl česky i dobře psát.
Vojákem děda nebyl, ale ve svých 6 letech zažil prusko-rakouskou válku v roce 1866 a pamatoval si, jak Prusové při tažení kladským územím a českou bránou do Náchoda a dále až k Hradci Králové v širokém okruhu rekvírovali potraviny pro vojsko a pro koně. Jaké útrapy, oběti a ztráty přinesla tato válka východním Čechám, přečtěte si v knize příběhů “O vojně 1866”, kterou vydalo nakladatelství Kruh v Hradci Králové v roce 1976.
K této zmínce o prusko-rakouské válce z roku 1866 bych chtěl připojit poznámku německých učitelských historiků, kteří ve zmíněné již jubilejní brožurce z roku 1930, věnované 25-letému trvání německé měšťanské školy v Olešnici, uvádějí: “Po nezdařeném utkání zbraní se zkoumaly jeho příčiny a velmi brzy byl vysloven výrok, že u Hradce Králové byl poražen rakouský učitel učitelem pruským. A asi právem! Neboť průměrné všobecné vzdělání rakouských vojáků tehdejší doby bylo daleko pozadu za vzděláním pruského vojáka. Na českých bojištích přece tehdy většinou bojovaly pluky z jižních a východních částí tehdejšího rakouského císařství a velká část těchto oddílů byli analfabeti.” (Citát jsem přeložil z němčiny). Text pokračuje konstatováním, že říšská rada ve Vídni pak 14. května 1868 odhlasovala nepatrnou většinou zákon o říšských lidových školách, který tehdejší Rakousko jeho školstvím zařadil na špici evropských států. Prodloužil povinnou školní docházku na 8 let, rozšířil učební osnovy obecné školy, zvýšil úroveň přípravy učitelů a podřídil školy státnímu dozoru. To by prozatím o škole stačilo, vrátím se k ní ještě při vzpomínání na další své školní zážitky.
Protože mimo svou rodinu měl děda od mládí mnoho přátel z dvojjazyčného území kladského a z Olešnice i dalších německých vesnic v Orlických horách (Polomy, Sedloňov, Deštné, Jedlová), nepatřil pochopitelně mezi obhájce českého národního uvědomění, které zejména po osamostatnění Československé republiky 28. října 1918 i v našem pohraničí začalo oživovat. To jsem právě, jak se říká, začal nabírat rozum a nasával jsem vznikající novou atmosféru po rozpadu rakousko-uherské říše, hlavně ve škole. Děda i táta v té době i později patřili k těm umírněným občanům, kteří zastávali národnostní toleranci. Děda si však dobře pohlídal při onom přelomu doby své sociální potřeby a účastnil se se sousedy v obci první parcelace panských velkostatků. Vždyť jeho chalupa čp. 29 až do té doby neměla ani kousek vlastního pozemku a teprve při parcelaci pozemků opočenského panství Colloredo-Mansfeldů v roce 1919 získal vlastní louku a kamenité políčko v celkové výměře asi 20 korců, tj. asi 5,75 ha. Mohli pak v rodině chovat až 2 krávy, které ovšem musely být tažné, aby se jimi obstaralo obdělávání pole, vyvážení chlévské mrvy na pole a svoz úrody. O tom hospodaření se ještě podrobněji zmíním v kapitole věnované dějinám obce Dlouhé-Rzy, mému rodišti.
Babička Františka Prausová měla mnohé vlastnosti opačného pólu nežli děda. Byla prudší povahy, méně snášenlivá, ale byla rovněž pracovitá a ani při té skromnosti, ve které rodina musela žít, nebyla lakomá. Do veřejných záležitostí se příliš nevměšovala, i když ji děda v nějaké nevědomosti neudržoval a nepodporoval. Byla pro něj rovnocenným partnerem, což v tehdejší době se projevovalo jen v uvědomělejších rodinách. Emancipace žen, jak se o ní dnes i v denním tisku a ve všech časopisech, v rozhlasu a v televizi píše a mluví, byla tehdejším ženám zvlášť na takovém chudém venkově neznámým pojmem. Ale přesto takové tehdejší maminky a babičky zaujímaly ve společnosti důstojné místo vedle svého muže, neboť nejen že vychovávaly děti a vedly domácnost a kuchyň, ale ošetřovaly i drobné hospodářské zvířectvo a krávy, pracovaly vedle svého muže na poli a dokázaly ho i vystřídat v práci za tkalcovským stavem. Velikou mravní sílu většinou čerpaly z náboženství. Mezi takové ženy bych si babičku troufal zařadit. Stýkala se po celý život i se svými početnými sourozenci, kteří se většinou dožili rovněž dost vysokého věku a poctivě procházeli životem s patrnými úspěchy v práci a oceněním ve společnosti, až na bratra Václava Mádra (nar. 1869), který se oženil až ve 30 letech a žil rušně jako známý bouřlivák až do své smrti (†1940). Rodinu si založil ve Sněžném, odkud jeho zdatný syn Josef emigroval do Jugoslávie, tam si dobře vedl jako textilní odborník a podnikatel a svému otci Václavovi poskytl v Bánové Jaguře poslední útočiště. Po druhé světové válce se tento bratranec mého otce, Josef Mádr, z Jugoslávie vrátil zpět do vlasti a měl jsem příležitost ve Sněžném s ním společně s mým strýcem Frantou ztrávit celý večer poučného vzpomínání.
Zbývá ještě k této kapitole, věnované hlavně dědovi, dodat, že dědovi sousedé a známí si jeho příjmení počeštili na Prouza a Prouzovi, které bylo v širokém kladském pomezí daleko běžnější a češtější. Tímto příjmením byla oslovována i rodina mého otce. Mně v mém tehdejším chlapeckém vlasteneckém zanícení bylo často líto, že naše příjmení musíme psát s cizím zněním. Jen pan farář Roháček mě potěšil, když rozebíral naše příjmení a tvrdil, že pochází z jazyka francouzského. A tehdy po první světové válce se u nás na Francii drželo!
