Svými vzpomínkami jsem chtěl našim vnukům a vnučce Katce zaznamenat, z jakého rodu po otci pocházejí a zároveň se také vyznat z veliké lásky ke svému rodnému kraji.
Sáhl jsem přitom do celé hloubky své paměti, tedy asi 63 roky do minulosti. Ale to by nestačilo pro pochopení spletitých kořenů rodin v pohraničním kladském pomezí východních Čech té doby. Musel jsem si ještě výpomoci vzpomínkami současníků svých rodičů, popřípadě prarodičů, aby vznikl ucelenější obrázek mého rodiště včetně tehdejších obyvatel, jejich způsobu života, zděděných zvyků a vyznávaných životních hodnot.
Tak jsem objal více než 120 letou poslední dobu života rodného kraje a s ní své předky. Na pozadí těchto vzpomínek si můžete promítnout dnešní prožívání svých let a věku svých rodičů a porovnat také, jak nové technické prostředky postrčily lidskou civilizaci dopředu, v některých oblastech snad až nebezpečně.
Ve svých vzpomínkách jsem pochopitelně nemohl vynechat to nejbolavější období, které zastihlo mou generaci. Byla to mnichovská zrada naší republiky 30. září 1938, na ni navazující rozbití mladého československého státu, okupace Čech a Moravy nacistickým Německém a vyústění nacistického fanatismu ve druhou, dosud největší světovou válku. Karel Čapek, který byl jistě největším duchem vychodočeského pohraničí posledního století, se dožil pouze první etapy tohoto hlubokého pokoření našeho národa. Celá léta varoval svět před nacistickým nebezpečenstvím a ještě před svou smrtí nás posiloval těmito slovy:
“Byli bychom slabým národem, kdybychom nesnesli tuto zkoušku. Není první ani poslední. Dějiny našeho národa a dějiny světa nejsou a ještě statisíce let nebudou napsány. To, co nám jest nyní snášeti, jest jenom historická epizoda. I my, dnešní lidé, se dožijeme toho, že věci budou vypadat hodně jinak než teď. Žádné násilí nepotrvá, žádná mocnost světa nemá vyměřeno víc nežli píď dějin: ale dnes už národy nevymírají, jenom režimy a lidé pominou.”
My šťastnější, kteří jsme se dožili naplnění jeho proroctví, jsme však byli různě poznamenáni prožitím uplynulých let. Na nepříjemné se snažíme zapomenout, příjemné a radostné se nezapomíná. A to je dobře. Nač se zapomnělo, je staré, říká Erich Kästner v úvodu své knihy “Příběhy z dětství i z dospělosti”, kterou jsem nedávno s potěšením četl. A všecko, nač jsi nezapomněl, – pokračuje Kästner – bylo včera. Měřidlem nejsou hodiny, nýbrž hodnota. A nejcennější je dětství ať veselé, nebo smutné. Nezapomínejte na to, co je nezapomenutelné. Tuto radu, myslím, nemohu dát dost brzy. Tolik tedy Kästner a já se s ním plně shoduji. Moje vyprávění chápejte jako radost z mého objevování světa počínaje od dětství, k němuž si vždy připojuji i lásku k rodnému kraji ve skromných Orlických horách. Byl bych rád, kdybyste zdědili kouzlo takové radosti.
