Psát o dětském věku svých žijících dětí, blíží-li se nám rodičům již sedmdesátka, to je sice velmi milé a osvěžující vzpomínání, ale zároveň je to i jakási zpověď o zanedbaných rodičovských povinnostech a neuskutečněných záměrech.
Přitom moje vzpomínky co by táty jsou bohužel hodně chudší, nežli by byly vzpomínky jejich maminky, která s nimi prožila daleko více hodin, událostí, starostí i radostí nežli já. To se u rodičů z mé generace projevuje výrazněji nežli u rodičů dnešních. Za mých mladých rodičovských let nebylo ještě zvykem, aby maminky v takovém rozsahu chodily do zaměstnání jako dnes. V tom právě naše generace prodělávala bouřlivý předěl, protože katastrofální válkou poškozená část světa chtěla v nejkratší době odstranit napáchané škody. Zvlášť u nás se to projevilo počínaje rokem 1948, když stát přikročil k znárodnění veškerého soukromého podnikání i v odvětví služeb a drobných řemesel a začal i združstevňovat zemědělství. Zároveň se státním plánováním socialistického hospodářství podle sovětského vzoru regulovala i mzdová politika tak, že se tvořil ekonomický tlak na hromadný vstup žen a matek do zaměstnání, neboť otec rodiny sám už svým výdělkem nemohl rodině zajistit tolik potřeb jako před druhou světovou válkou. Tak se nám před očima začal velmi nápadně měnit dřívější způsob života větší zaměstnaností maminek, vznikaly nové mateřské školy pro děti, později i dětské jesle a tátové slevovali ze své dřívější všemožné anagažovanosti ve svém zaměstnání, aby mohli vypomáhat ženě v domácnosti.
Já jsem však v Sigmě v té době zastával tak náročnou funkci (konečně placenou i trochu nad běžný průměr), že jsem se tak rychle nedokázal změněným podmínkám přizpůsobit. Kromě toho byla ta má práce zároveň i mým koníčkem. Další brzdou byla i okolnost, že jsme při rodinném domku měli 1500 m2 velkou zahradu a domácí chov drobného zvířectva (králíky, slepice a kačeny), kterému manželka rozuměla a který byl i hmotným přínosem pro výživu rodiny v době přídělového systému potravin. (Králíkům jsem se naučil rozumět i já a dost jsem se staral o jejich chov). Dále manželka nikdy předtím ani za okupace nepracovala v průmyslu ani v jiných službách. A tak nebylo naléhavých důvodů, aby manželka hledala zaměstnání mimo rodinu a i za cenu určitého uskromnění rodiny se tedy mohla více věnovat chlapcům. Stejně tento problém řešili i naši sousedi ve dvojdomku, švagrová Anežka s manželem Havelkou.
A tak Pepek s Jarkou do svých 15 let, resp. Jarka 12 let nepoznali takový domácí řád, jako vstávat ráno před 6. hodinou a pospíchat s doprovodem do jeslí nebo do mateřské školy, jak to dnes v mnoha rodinách vidíme. Ale o potěšení, pobavit se a pohrát si v mateřské škole s ostatními dětmi ošizeni nebyli. Získali jsme pro ně ve vhodném věku umístění v mateřské škole, která byla v Lutíně improvizována krátce po okupaci již v listopadu 1945 v dřevěné ubytovně, která za války sloužila zaměstnancům Sigmy a Sigma ji po válce uvolnila pro účely mateřské školy. Prvním předsedou rodičovského sdružení mateřské školy, jakož i předsedou místní školní rady v Lutíně, byl můj přítel Ludvík Handl, který se velmi zasloužil o zřízení a vybavení první mateřské školy.
Náš Jarka má pěknou fotografickou upomínku na tuto tehdejší mateřskou školu ze školního roku 1948/49, která je uveřejněna v jubilejní knížečce “100 let národní školy v Lutíně”, vydané v roce 1949 (str.41) za mé spolupráce. Na tehdejší jubilejní školní slavnost se do Lutína přijel z Kostelce na Hané podívat na naše pozvání národní umělec Petr Bezruč. V knížečce je otištěno jeho věnování k této slavnostní příležitosti.
Ranné dětství obou našich synů je samozřejmě pro nás rodiče také spojeno s nepříjemnými vzpomínkami na nacistickou okupaci. Ta a s ní související druhá světová válka nás rodiče a ovšem i děti okradla o mnohé radostné chvíle, které mladí rodiče se svými malými dětmi mohou prožívat. Můžeme to aspoň trochu porovnat při pohledu na dětská léta vaše, našich vnoučat, na vaše hračky, knihy, na vaše oblékání, na vaše večerníčky v televizi atd.
