Vpředu jsem již uvedl, že moji rodiče si po svatbě konané 6. listopadu 1911 jako svůj první rodinný byt zařídili najatou výměnkářskou světnici u Bošů v “Polumkách”. Bošovi se živili zemědělstvím, chovali hovězí dobytek. U nich se netkalcovalo. Starý Antonín Boš byl původní majitel chalupy čp. 29 “Na vohradě”, který chalupu v roce 1889 prodal mému dědovi Augustinovi Prausemu, jeho syn Antonín Boš, dosud v “Polumkách” žíjící se svým synem Josefem, je onen skoro 90-letý kronikář a bývalý starosta obce Dlouhé-Rzy, jehož malou kroniku obce jsem vpředu opsal.
Jak tento první byt mých rodičů vypadal, to dokáži popsat podle vlastních vzpomínek, protože jsem v něm žil skoro do svých sedmi let a narodila se v něm i moje sestra Marie. Světnice byla dřevěná, roubená, s malými okny, byla zároveň kuchyní, ložnicí, jakož i domácí tkalcovničkou s ručním stavem. Měla malou tmavou předsíň, přilehlou komůrku co by špíž a za ní venkovský, k chalupě “přilepený” záchod. Vybavení nábytkem to nejchudší, jednak aby se do světnice vešel, jednak v tehdejších poměrech domácích tkalců na bohatší výbavu nebyly prostředky. Políčko ani kousek paloučku nám Bošovi k bytu nepronajali, takže jsme nechovali vůbec žádné domácí zvířátko pro obživu, ani pro potěšení. To jsem poznával u Bošů a ostatních sousedů, kde měly 2-3 krávy, kozy a drůbež. Také u dědy “Na vohradě” jsem někdy pomáhal při zemědělských pracích, chodili jsme tam několikrát v týdnu, vždyť to po stezce podél “Telákova” lesa přes kopeček nebylo dále nežli asi 15 minut chůze.
V roce 1912 se rodičům narodil první chlapec, dostal jméno po maminčině bratrovi Vendelín, bohužel už jako 1-měsíční zemřel. Z roku 1913 mám jako upomínku na otce jím psanou pohlednici, kterou 9. září 1913 poslal jako pozdrav z vojenského cvičení v tehdejším německém městě Oppeln v pruském Slezsku (dnes polské Opole). Pohlednice zobrazuje říšskoněmecké vojáky v tehdejší uniformě, jakou prý i otec nosil, a je adresována otcovu příteli Antonínu Bošovi, zmiňovanému již synovi našeho tehdejšího “pana domácího”. Otec je na pohlednici podepsán jménem J. Prouza, tedy tak, jak ho sousedé nazývali a oslovovali. Pohlednici mi předloni kronikář Boš věnoval ze své bohaté sbírky.
Zde bych měl vzpomenout na tíhu života maminky již v prvních letech jejího manželství, kdy po ztrátě prvního dítěte a při očekávání druhého musela žít osamocena, přitom si zajišťovat obživu. A to byl pouze začátek jejich strastí, které vyvrcholily o rok později po započetí první světové války.
Zmíněná tátova pohlednice mě zároveň vyzývá, abych vám vysvětlil, proč otec s naprosto chudou znalostí němčiny (trochu běžné němčině rozuměl, ale mluvit asi moc neuměl, neslyšel jsem ho nikdy plynně mluvit německy) musel sloužit v říšskoněmecké armádě. Tam totiž nebyl jen v roce 1913 na vojenském cvičení, nýbrž několik let předtím ještě jako svobodný musel konat základní vojenský výcvik a to rovněž v Německu, pravděpodobně tehdejším Prusku, tvořícím jeden ze států německé říše. Důvod byl ten, jak jsem již vpředu uvedl, že otec zdědil po svém otci Augustinovi podle místa narození Tasov říšskoněmecké státní občanství. A tak musel vojenskou službu konat v říšskoněmecké armádě.
Tak tomu bylo i s otcovou vojenskou službou za první světové války, která vypukla v červenci-srpnu 1914, tedy za 7 měsíců po mém narození. Otec byl povolán do říšskoněmecké mobilizace hned v prvních měsících války a vrátil se domů asi začátkem roku 1919. Na rozdíl od svých kamarádů “Rakušáků” vojákoval na jiných frontách: vzpomínám si z jeho vyprávění na Srbsko, Makedonii, Belgii aj. Jako ojedinělý Čech v německém vojsku neměl podmínky pro útěk z německé armády, tak jako jej hromadně uskutečňovali Češi v armádě rakouské a utvářely československé légie v Rusku, ve Francii a v Itálii. Tentýž osud měl strýc Antonín z Tasova v německé armádě, s tím rozdílem, že už před válečnou mobilizací žil několik let na Tasově a mluvil dobře německy.
Z vyprávění mé maminky a z vlastních pozdějších vzpomínek na svá ranná dětská léta vím, že tátovi rodiče si maminku se mnou vzali k sobě “Na vohradu”, když otec odešel do války. Tam jsme prožili celou dobu jeho nepřítomnosti, maminka tam tkalcovala i pomáhala při hospodářství, jak to otcovi rodiče potřebovali. Na poslední roky války mám již vlastní vzpomínky, vím, že si maminka občas poplakala a často v neděli odpoledne se mnou chodila navštěvovat své rodiče “Pod borovinu”. Bylo to asi 3/4 hodiny pěšky polními cestami i stezkami a částečně lesem. Také si vzpomínám, jak v roce 1918 – bylo mi asi přes 4 roky – přijel otec z války domů na dovolenou. Pak jsme ho s maminkou opět doprovázeli k odjezdu za kladskou státní hranici, na nádraží v Levíně. Vidím jako dnes maminku plakat, když jsme mu k odjezdu vlakem mávali na rozloučenou.
Nato maminku ještě koncem války potkalo další neštěstí: naši opuštěnou světnici u Bošů, kterou maminka občas docházela vyvětrat, protože tam byl uložen majeteček rodiny a zejména nepřítomného otce, vykradli neznámí zloději. Zjistili jsme to spolu s maminkou, když jsme právě šli v neděli odpoledne okolo na návštěvu k babičce “Pod borovinou” a vidíme, jak v jednom okně je vyříznuta skleněná tabulka a okno je jen přivřeno. V šatníku chyběly otcovy obleky včetně svatebního a nějaké prádlo. Na další podrobnosti a ztráty si již nevzpomínám. Vím jen, že jsme se rychle vrátili “Na vohradu” a poprosili dědu Augustina o pomoc. Ale výsledek četnického šetření byl beztak po několika týdnech bez úspěchu. Jen někdo známý později mamince sdělil, že otcův svatební oděv poznal v Náchodě v zastavárně. Nepodařilo se však zjistit, kdo jej tam přišel prodat.
A tak když se otec konečně vrátil z války se značně podlomeným zdravím, bylo potřeba nejdříve ještě obstarat pro něj oblečení, prádlo atd. Prostě pro rodiče léta přetěžká, vzpomenu-li si, jak se na řadu dalších let museli uskromnit. A do toho se v létě 1919 narodila má sestra Marie.
Příští rok 1920 přinesl rodičům další starost. Syn našeho domácího Antonín Boš měl už 29 let a chtěl se oženit, aby mohl po rodičích převzít hospodářství. Jeho rodiče se tedy chtěli přestěhovat do výměnkářské světnice, což také téhož roku před příchodem zimy uskutečnili. Atak naši si museli najít nový byt. Nedalecí sousedé Marvánovi nám pronajali jejich samostatnou výměnkářskou chaloupku: měla sice také jen jednu světnici, jako většina chalup v obci, ale trochu větší příslušenství včetně dřevníku a kurníku. K ní nám pronajali i kousek políčka na pěstování vlastních brambor a dovolili nám chovat slepice s výběhem na jejich palouk a do sousedícího lesa.
Marvánovi jsou od Bošů vzdáleni snad jen 300-400 m, ale jejich pozemek je již na katastru obce Sněžné, která je přes kopec a les “Číhadlo” asi 3 1/2 km daleko. Hospodář Václav Marván byl tvrdý, málomluvný horský sedlák, starší nežli můj otec, ale znali se spolu dobře a tykali si. V jádru byl člověk dobrého srdce a já jsem u nich rád často pobýval, samozřejmě hlavně pro společnost jejich dětí. Měli jich celkem sedm, nejmladší Emilka byla shodného věku se mnou. Nejstarší jejich synové postupně opouštěli domov, protože tkalcovství se rodina nevěnovala a chlapci si zvolili jiná povolání. Jedině Růžena si později vzala za manžela továrního textilního dělníka Suchánka (stal se pak mistrem), předčasně ale ovdověla. Hospodyně Marvánová byla rodačka z Tasova a její čeština byla poznamenána německým přízvukem. Byla to velmi starostlivá máma a srdečná, štědrá žena. Marvánovo hospodářství s chovem hovězího dobytka, koz a drůbeže rodině postačilo na skromný život, boháči z nich nikdy nebyli. Snad měli doma jen vydatnější stravu nežli my a mohli se trochu důkladněji oblékat.
Moji rodiče nadále zajišťovali obživu rodiny za domácím ručním tkalcovským stavem, který býval v provozu téměř bez přestávek ráno asi od 5 hod. do 22 hod. večer a někdy i déle, když bylo potřeba stihnout odváděcí lhůtu hotového díla. V práci za stavem maminka aspoň dvakrát za den otce na nějakou hodinu vystřídala. My děti jsme se naučili při tlukotu stavu dobře spát.
Asi v roce 1921 se otci ozvala choroba, kterou si přinesl z války. Byla to rozedma plic a léčil se asi po dobu 1/2 roku v nemocnici v Opočně. Naštěstí byl u faktora, který nám zadával tkalcovskou práci, nemocensky pojištěn, takže pobyt v nemocnici za otce uhradila nemocenská pojišťovna.
Svůj první školní rok jsem i po přestěhování naší rodiny do Marvánovy chalupy dokončil ve škole v Novém Hrádku. Docházelo se tam samozřejmě pěšky přes Rzy okolo Smrčkovy textilky, přes Olešenku a přes kopec, podobně jako rodiče a s nimi později pravidelně už i já jsme chodili každou neděli dopoledne na mši svatou do farního kostela. Sněhem zaváté stezky a cesty nesměly být v zimních měsících překážkou. Nevpomínám si, že bych někdy v době zimních vánic školu vynechal, však mi také pro celý život zůstal z omrzlin na nohou a v kříži už nevyléčitelný reumatismus kloubů.
O prvních mých prázdninách navštívili mé rodiče podobně jako řadu jiných chalup, kde byly školou povinné děti, funkcionáři českého školního výboru z Olešnice. Tam byla počínaje školním rokem 1919/20 otevřena tak zvaná menšinová česká obecná škola, prozatimně umístěná v budově německé školy na náměstí: německá obecná škola byla naopak zase o jednu třídu redukována. Čeští občané v Olešnici, ve snaze zajistit rozvoj české školy, přišli k nám tedy získávat další žáky. Moji rodiče i sousedé Marvánovi a z Dlouhého rovněž některé rodiny se rozhodli posílat děti do školy v Olešnici. A tak jsem počínaje měsícem září roku 1921 začal navštěvovat 2. ročník obecné školy v Olešnici.
Na podzim, na jaře a v létě to byla pěkná ranní rozcvička, tak 5 km pěší túra, zato v zimě jsme většinou denně znovu prošlapávali střídavě cestu, neboť ani na silnici zrána ještě nebyl žádný provoz. Teprve cestou ze školy byla silnice trochu projetá sáněmi a koňskými potahy. Někdy nás malé žáčky některé takové sáně svezly. V prvních letech ještě neexistovala ani doprava nákladními auty. Ze školy jsme se vraceli pozdě, protože vyučování bylo rozděleno na dopolední a odpolední. V poledne jsme měli asi 1 nebo 1 1/2 hodinovou přestávku na oběd, který nám přespolním rodiče dávali s sebou ve formě krajíců chleba se sádlem nebo pod. (uzenina pro nás byla cenové nedostupná) a my jsme se hlavně vydali do blízkého lesa za náměstím (tamnímu pohraničnímu údolí se říkalo “kutl”, asi z českého kotel). Tam jsme skoro denně, pokud nebyl sníh, konali utkání “četníků a loupežníků”, devčata si našla samostatnou jinou zábavu. Ohrožení loupežníci často do odpoledního vyučování dorazili se zpožděním. V zimě nám český školní výbor (Sdružení rodičů a přátel školy tehdy ještě neexistovalo) v polední přestávce zajistil bezplatné podávání vydatné polévky. Ještě dnes si pamatuji její dobrou chuť, zvlášť byla-li to polévka rýžová, jakou naše maminka doma nevařila. Jako jídelna byla k tomu uvolněna jedna místnost v německém hostinci u Wondrzejzů na náměstí.
V paměti na školu v Olešnici mně také natrvalo utkvěly mnohé zážitky z krásných školních výletů, které s námi žáčky dvou- a později trojtřídní obecné školy učitelé vždy ke konci školního roku podnikali. Škola jako tak zvaná menšinová (v převážně německém prostředí tehdejší Olešnice) získávala pro tyto výlety mimořádnou finanční podporu, takže my žáci nebo lépe řečeno naši rodiče nemuseli téměř na výlohy přispívat. Nejvýše snad malým kapesným a ani to jsem neměl vysoké. Vzpomínám, jak při jednom takovém školním výletu do Prahy jsem se tam obdivoval ve Starém Městě u ovocného stánku pomerančům, které jsem do té doby snad ani neochutnal. Starší paní prodavačka, když zjistila, že nemám dost peněz a že jsme žáci z Orlických hor, darovala mi krásný pomeranč. Jiný rok jsme zase byli v Českosaském Švýcarsku, to je v okolí Děčína a Hřenska. Další rok v Českém ráji, v Turnově i v muzeu polodrahokamů, na zřícenině hradu Trosky, jiný rok opět v jeskyních při dně Macochy a ve Sloupu, v Blansku a v Brně. Jeden z prvních výletů byl zvlášť skromný, ale ani na ten jsem nezapomněl, protože jsme si prohlédli zříceniny Potštejna a okolí a na nocleh si nás rozdělili občané v Kostelci nad Orlicí. To jsme tuším byli žáčci ve 2. nebo 3. školním roce.
Každá třída měla 2 nebo 3 oddělení, takže ve dvou a později třech třídách školy mělo všech 8 ročníků žactva každý svou odpovídající úroveň učebních osnov. Pro učitele to jistě bylo značně náročnější vyučování, ale i žáci se museli více soustředit. Společným vyučovascím předmětem pro všechna oddělení jedné třídy bylo myslím jen náboženství a hlavně zpěv, na který jsme se většinou moc těšili. Vzpomínky na školu by zasluhovaly samostatnou kapitolu, protože jsem za 8 let povinné školní docházky vystřídal 4 školní budovy a velkou řadu učitelů. Mnozí z nich se mi zapsali do srdce pro celý život. Snad se dále ještě z těchto vzpomínek vyzpovídám v dalších statích.
Asi ve 4. školním roce jsem se v Olešnici také přihlásil jako žák do tělocvičné jednoty Sokol. Tělocvična byla v Národním domě a cvičiteli byli většinou někteří z našich učitelů. Cvičení mě velmi těšilo, zvláště na nářadí, ale časově mně návštěva Sokola po odpoledním vyučování málo vyhovovala. Vracel jsem se pak ze školy domů příliš pozdě, v zimě dokonce až za tmy, a tak jsem se na příkaz rodičů musel radosti z této tělovýchovy vzdát. Pravděpodobně k tomuto rozhodnutí rodičů přispěla i otázka náboženská, protože se Sokolem soupeřila tělovýchovná organizace Orel, která sdružovala výhradně věřící římsko-katolické církve a v obci Dlouhé-Rzy měla poměrně agilní jednotku s členstvím z širokého okolí. Ta konkurovala se Sokolem na Novém Hrádku i v Olešnici. Vzpomínám si asi na dvě velká veřejná cvičení Orla, pořádaná na louce před hostincem “U Andršů”. To byla pro obec veliká událost a zanechala velký dojem nejen u nás nezúčastněných dětí, ale i na generaci našich rodičů. Tolik návštěvníků se snad nikdy předtím ani potom v obci nesešlo.
Nyní bych chtěl ještě rozšířit popis života naší rodinky v chalupě u Marvánů v “Polumkách”. Přál bych vám všem, abyste si tento pěkný kout civilizací málo dotčeného mini-světa mezi lesy, kde se setkávají katastrální hranice osad a obcí Rzy, Dlouhé, Lužany a Sněžné, mohli prohlédnout, dokud tam ještě stojí chalupy z mého mládí. Jedna z nich, po bezdětných manželích, je však již asanována řadu let. Tu výměnkářskou chalupu Marvánovu s okolo tekoucím potůčkem, blízko lesa, tam však ještě najdete. V únoru 1923 se tam naše čtyřčlenná rodina zvětšila o bratříčka Tondu. Vzpomenu na něj, i když ho neznáte a nepoznali ho ani vaši tátové. Byl by jejich strýcem. Žil jsem s ním doma jen do jeho šesti let, pak jsem “z rodinného hnízda vyletěl” na Hanou a setkával jsem se s ním jen při návštěvách domova.
Tonda začal navštěvovat školu v Olešnici jako my ostatní a velmi dobře prospíval jak ve vyučování, tak v tělocviku. Byl fyzicky z nás sourozenců zřejmě nejzdatnější. V zimě 1932/33 jako 10-letý zvítězil v lyžařských závodech své kategorie na Orlických horách. Pak se v dubnu 1933 zachladil při propadnutí na ledě na říčce Olešence cestou ze školy a prudce prochladl, nežli došel mokrý domů. V červnu se mu pak projevil tak silný zánět všech kloubů, že musel být léčen v náchodské nemocnici. Po 4 měsících se však nemocnice bezvýsledného léčení vzdala a Tondu propustila domů. Za krátkou dobu pak doma za velikých bolestí a o hladu “Na vohradě” zemřel. Na pohřeb ho přišla doprovodit celá jeho školní třída z Olešnice se svým učitelem, já jsem z Lutína samozřejmě přijel také.
V chalupě u Marvánů samozřejmě největší prostor světnice zaujímal ruční tkalcovský stav. Kdysi ještě jako žák některé vyšší třídy jsem si dal velkou práci, abych tento tkalcovský stav zachytil na obrázek, pracně jsem se snažil vytvořit na něj perspektivní pohled (tužkou se stínováním) a zdálo se mi, že jsem vytvořil docela věrný obrázek. Pak jsem si jej s některými zdařilejšími školními výkresy z měšťanky odstěhoval do Lutína a měl jsem je všechny uchovány jako památku na školu a na domov asi až do roku 1960. Doufám, že někde v museu nebo v odborné literatuře se s tehdejším ručním tkalcovským stavem také seznámíte. Pro tkalce jeho obsluha nebyla lehká. Vyžadovala dobrý výcvik, fyzickou vytrvalost i řadu odborných znalostí o zpracovávané bavlně, dále znalosti o přípravě osnovy a útku, včetně soukání na ručním kolovratu a na špulíři, snování na snovačce atd. A vlastní tkaní na stavu se provádělo v pěkném rytmu střídavě v přísném sledu pravou rukou, levou nohou, levou rukou a pravou nohou. Já jsem se to do svých 15 let nenaučil, měl jsem ještě krátké nohy na došlápnutí na našem stavu, a pak už jsem na Moravě takový stav u nikoho neviděl. Jen návštěvy rodičů mi jej vždy připomněly.
Zato jsem jako školák asi od 8 let míval svůj denní úkol, nasoukat na kolovratu stanovený počet vřeten naškrobené bavlny (dřevěným cívkám, na něž se osnova soukala, se říkalo “lejkorny” – odkud se ten název vzal, nevím dosud). Výhoda byla v tom, že jsem bavlnu a cívky mohl vzít do tašky a zajít si na přástvu k některým sousedům, kde zpravidla pro takové návštěvy byl rezervován jeden ruční kolovrat nad vlastní potřebu. Tam bylo možno splnit pracovní úkol a přitom si popovídat s kamarády, kamarádkami a jejich rodiči.
Ještě jsem neuvedl, že každá z těchto domácností a chalup mívala večerní osvětlení jen petrolejovými lampami. Samostatná lampa osvětlovala tkalcovský stav, druhá ostatní prostor světnice a další byla k dispozici pro osvětlení chléva, případně pro návštěvu sklepa a pod. Zkrátka muselo se vždy řádně pamatovat v domácnosti na zásobení petrolejem, na rezervní knot, skleněný “cylindr” atd. A také ovládat dobře čištění cylindru vhodným papírem, protože zakouřený cylindr propouštěl málo světla.
Elektrické světlo jsem už jako malý chlapec poznal ve Rzech u Smrčků, kde vodním náhonem z říčky Olešenky poháněli malou vodní turbinu pro pohon mechanických tkalcovských stavů a dynama na výrobu stejnosměrného elektrického proudu. Teorii o tom jsem si později prostudoval ve vzácné knize o vynálezech, kterou mi věnoval pan farář Roháček v Olešnici, dříve nežli jsme se o elektřině učili ve fyzice ve škole. Tehdy neměl ještě každý mechanický stav v tkalcovně a každá soukačka či snovačka svůj vlastní elektromotor. Po celé tkalcovně byla instalována soustava transmisních řemenových převodů s pohonem od hlavní řemenice vodní turbinky. To víte, že v téhle změti transmisí (byly většinou z bezpečnostních důvodů a místa upevněny na stropech místností) a řemenů pan Smrček nás kluky nerad viděl a rodiče nás před takovými návštěvami vždy varovali. Instalace elektrických vedení tam sloužila jen jako přívod k chudým osvětlovacím tělesům. Výkon dynama nestačil na víc, čili nějaký elektrický vařič či žehlička nebo dokonce elektrická kamínka a vysavač prachu, to byly tehdy i pro pana “továrníka” naprosto neznámé vymoženosti. Transformátor k takovému zařízení potřeba nebyl, protože stejnosměrné dynamo vyrábělo proud o nízkém napětí – tuším 120 V – pro které bylo nutno volit žárovky. Vlastně stejnosměrný proud se ani transformovat nedá, pokud si vzpomínám!
Vzpomínám si také, jak v té době někteří “špórmajstři” (z německého Sparmeister, tj. mistr spořil) zkoušeli ušetřit nahražením petrolejových lamp lampami karbidovými. Náš táta to zkoušel také. Ale s těmi byla manipulace ještě podstatně obtížnější a jejich světlo bylo dosti chudé, tak se od nich brzy upustilo.
Mimořádnou událostí pro mě bylo, když jsem z “Polumek” otce někdy směl doprovázet do Ohnišova nebo dokonce až do Nového Města. On tam faktorovi vozil odevzdat (v létě na vozíčku, v zimě na sáňkách) utkaný, obvykle 100 m dlouhý kus kanafasu nebo zefíru, vybrat si mzdu a přivézt domů materiál na dalších asi 14 dnů. (Kanafas a zefír byly u nás hlavně tkané bavlněné tkaniny, 80, 90, 120 i 140 cm široké, z nichž zefír byla tkanina jemnější, její nitě tenčí ale hustěji tkané a práce s tímto bavlněným materiálem byla náročnější, ovšem trochu lépe placená). Mým úkolem přitom bylo pomáhat otci náklad tlačit nebo táhnout. Zároveň to ovšem pro mě byla vzácná podívaná za hranice naší novohrádecké farnosti. A někdy jsem od faktora dostal i nějaký pamlsek, v Ohnišově to byl pan Ptáček, v Novém Městě bohatší majitel firmy Králíček a synové, kteří měli i svou mechanickou tkalcovnu při řece Metuji. Otec byl pro každého z nich váženým domácím tkalcem, protože byl na slovo vzatý odborník a kromě toho měl s maminkou společnou zásadu odvádět jen čistou, kvalitní práci ve sjednaných lhůtách. Nepamatuji se, že by někdy měl srážku ze mzdy za nějakou vadu, tak jako se o tom doma mluvívalo, když se to stalo některému známému. Pan Ptáček z Ohnišova v pozdějších letech byl už řekl bych přítelem naší rodiny a až se stal majitelem auta, vozíval nám “Na vohradu” práci až do chalupy s smlouval s otcem přejímání co největšího množství kusů.
Tuto poctivost v práci otec zřejmě zdědil zejména po dědovi Augustinovi, ale zároveň si ještě mimořádnou vlastní pílí zvýšil kvalifikaci. Vím z jeho vyprávění, že ještě jako svobodný se přihlásil do nedělní textilní školy, kterou asi v letech 1906-1910 (dobu trvání neznám) otevřel na Novém Hrádku pokrokový ředitel náchodské textilní průmyslovky. Neznám oficiální název této tehdejší školy, ovšem už za mého dětství si pamětníci této akce náchodského ředitele školy velmi vážili. Byla to pro tamní kraj veliká a na tehdejší dobu mimořádná pomoc. Otec školu absolvoval s výborným prospěchem a jeho učitel mu navrhl, aby jej doprovodil na několikaletou praxi do Německa, do Lipska. Z toho však sešlo, protože děda Augustin prý tehdy prohlásil: “Chlapče, kdopak by mi pomohl obdělávat a sklízet pole a louky, vždyť Franta a Pavla jsou ještě malí” a tak vyhlídky na kariéru v textilu pro otce navždy zapadly. Tkalcovskou techniku a technologii si později občas zopakoval, to si už já pamatuji z klukovských let. Navštívil nás například zmíněný už Antonín Smrček, bývalý tátův spolužák a snad i kamarád, teď už přišel jako majitel mechanické tkalcovny a vyložil tátovi na stůl návrhy vzorků bavlněných tkanin. Potřeboval sestavit schema osnovy, propočítat potřebu bavlny podle jednotlivých barev, útek aj. Táta mu obvykle na počkání všechno sestavil a nikdy si za to nevzal ani nejmenší odměnu.
Podobně se tátova dobrosrdečnost a skromnost projevovala například v takového sousedské pomoci: V sobotu odpoledne se u nás společně nebo postupně sešlo několik sousedů, kteří se jednou týdně holili a občas potřebovali ostříhat vlasy. Táta zanechal práce, třeba i za tkalcovským stavem, a oholil je i ostříhal. Nepamatuji se, že by byla někdy řeč o odměně. Snad mu někdy tito sousedé při partii mariáše v hostinci zaplatili pivo, ale to nemohu z vlastní zkušenosti tvrdit a mám i pochybnosti, protože táta i při své chudobě měl značnou hrdost, nežli aby snadno přijímal takové pozornosti.
Ke vzpomínkám na život naší rodiny v Marvánově chalupě v “Polumkách” také patří houbaření a sběr lesních plodin. Prvnímu mě naučil otec, druhému maminka, protože lesní plody, hlavně borůvky a maliny, méně již jahody a brusinky, byly u nás hlavním ovocem a v cukru naložené syrové borůvky a slazená malinová šťáva též kompotem pro zimní období. Rozsáhlé lesy začínaly hned za chalupou a táhly se několika směry, mezi nimi byly louky, pole méně. Otec si obvykle na houby vyšel časně ráno a přišel domů obtěžkán nejlepšími druhy hub třeba ještě dříve, nežli jsem odcházel do školy. Sbíral většinou jen hřiby, polohřiby, podmásníky, křemenáče a kozáky, modráky a lišky do polévky. Měkké houby, jak se dnes sbírají a z nichž mnohé jsou jistě i velmi dobré, nemiloval. U nás se vždy veliké množství hub sušilo pro uchování na zimní období. Já jsem si oblíbil pro celý život tytéž houby jako on, protože později v Lutíně jsem už neměl příležitost houbařit.
Okolo chalupy přitékal z lesa, táhnoucího se vzhůru ke “Škutině” (nadmořská výška tohoto vrchu je 736 m), horský potůček. Na něm jsem si se sourozenci často hrával a přímo před okny nám otec na něm vybudoval pěkné lopatkové vodní kolečko s klapacím kladívkem. Později jsem je už dokázal udržovat a opravovat sám. V lese kousek pod chalupou se náš potůček sbíhal s druhým, větším, který přitékal lesem z Lužan. Pod jejich soutokem u Machovy a Grimovy chalupy se už na Bošovu louku vyléval na vodu bohatý potok, kde se objevovali i pstruzi. Machovu chalupu tam už neuvidíte, ale z Grimovy má pí. MUDr. Pajkrtová z Hradce Králové už řadu let krásně udržovanou rekreační chalupu. Letos v létě mně ji jako tamnímu rodákovi a mé ženě ráda ukázala.
Ti tehdejší pstruzi v potoce (dnes prý se tam pstruh už sotva vyskytuje) mé partě kluků připravili mnohé krásné nedělní odpoledne. To jsme prolezli všechna nejtajnější zákoutí potoka i všech okolních lesů, houštin a pasek. Samozřejmě že jsme přitom vysledovali i všechny ptačí a zvířecí obyvatele, mezi nimiž tam však už tehdy chyběla tak zvaná zvěř vysoká. Ta se tam nezabydlela, příčinu neznám. Myslím, že lesy ty nejsou dost hluboké. Tehdy jsem po tom nepátral, protože nebylo radno budit podezření u strážce tamního lesního bohatství, hajného Františka Pánka z “Vohrady”. Kamarádil jsem s jeho nejmladší dcerou Emilkou a jejím starším bratrem Rudlou (který se hlavně přátelil s mým bratrem Vendou), pozdějším hajným v Praze-Hodkovičkách a švagrem mé sestry Máni Stonjekové v Olešnici (Rudla Pánek má za ženu Stázu Stonjekovou, sestru zemřelého manžela mé sestry Máni). Starý hajný Pánek mi v mém tehdejším věku žádné taje své profese nesvěřoval. Byl jsem mu ovšem velmi vděčen, když mě asi po dva roky přijal jako mladého kluka o prázdninách na placenou výpomoc se staršími občany při hubení vajíček mnišky v okolních lesích. Housenka mnišky je velký (nikoliv rozměrem, ale působením) škůdce smrků a po první světové válce se tento noční motýl kalamitně rozšířil v celé střední Evropě.
Ještě bych se měl zmínit o tom, jak vypadala taková horská střední zemědělská usedlost, jakou obhospodařovali v “Polumkách” Bošovi a Marvánovi, tedy naší domácí, jak se říkávalo majitelům pronajatého bytu. Obojí měli jak orná pole, dosti kamenitá, tak louky, popřípadě i pastviny. Louky jsou trvalé trávní porosty, z nichž se sklízí jednak zelená píce, jednak píce sušená, seno. Za mého mládí neexistoval jiný způsob sušení píce, nežli přirozený sluncem a vzduchem. Tedy o dnešních sušičkách s uměle ohřívaným vzduchem se nikomu nesnilo. U nás v horách se louky i pole (obilí, jetel) kosily tehdy výlučně jen ručně kosou. Žací stroje jsme tam tehdy neznali. Hospodář s malým počtem mužů ve vlastní rodině si najímal žence s kosou mezi blízkými rodinami, někdy i ze sousedních vesnic. Velikost Bošova i Marvánova hospodářství nedovolovala chov tažných koní, nýbrž potah povozů při vyvážení chlévské mrvy, při svážení trávy, sena a obilí, jakož i potah zemědělského nářadí (pluhu, bran, kultivátoru, válu ap.) obstarávaly krávy, které zároveň byly dojnicemi mléka. Samozřejmě že jejich dojivost byla v době polních a lučních prací nízká a ani v zimě se nemohla rovnat kvalitním plemenům dojnic. Přesto si tato hospodářství vyrobila pro sebe i dostatek vlastního másla a ještě je mohla prodávat. Umělými hnojivy se tehdy ještě v horách vůbec nepřihnojovalo. Chov slepic a prodej vajec patřily k hospodářství jako samozřejmost, někdy se chovaly i husy, méně kačeny. Chov vepřů, jak jsem již dříve uvedl, zde nebyl zvykem, ten jsem hlavně poznal až později na Hané.
Požaté obilí (pěstovalo se hlavně žito a oves, méně pšenice) se nechávalo na poli dozrát a vyschnout v tak zvaných panácích, a pak se sváželo do stodoly na žebřinových vozech, vysoko naložených pečlivě rovnanými snopy. Ve stodole se obilí ukládalo a teprve po skončení všech polních prací započal výmlat obilí. K tomu tito střední zemědělci měli zařízení, pozůstávající z poměrně malé strojní bubnové mlátičky a venku vedle stodoly umístěného hnacího žentouru. Žentour s velkým ozubeným kolem a převodem na transmisi zavedenou zemním kanálem do stodoly na mlátičku poháněly dvě tažné krávy. Byly zapřaženy do dlouhé tyče, kterou tahaly ve velkém kruhu stále dokola. Sláma vycházející z mlátičky se ručně svazovala do otepí, které se pak ukládaly na patro ve stodole, po případě do přístodolků. Obilí vycházelo z mlátičky s mnoha nečistotami včetně plev. Pro vyčištění se pak používalo samostatného stroje, zvaného fukar.
Hospodář však potřeboval část slámy z obilí ve stavu dlouhém a sice na došky pro krytí a opravy slaměné doškové střechy na chalupě nebo aspoň na stodole a na zhotovování povřísel. Povřísla se používala na vázání snopů posečeného obilí při sklizni a na vázání otepí vymlácené slámy. Motouz by se musel kupovat a takto hospodáři podle starého zvyku šetřili. Dlouhá sláma se získávala tak, že část sklizeného obilí se místo mlátičky vymlátila na udusané hlíněné zemi ve stodole cepy. Takovými cepy, jako kdysi Husité za Jana Žižky bojovali s nepřítelem. Mlátit cepy vyžadovalo dobrou tělesnou zdatnost a také náležitý cvik, protože podle velikosti stodoly a počtu mlatců mlátilo na zemi rozprostřené obilí 2 až 6 osob hezky střídavě do taktu. Cep byl k tyči upevněn trvanlivým koženým řemínkem a mlatci museli v patřičném rytmu celou délkou cepu tlouci do obilí hustě cep vedle cepu, aby se zrno vydrolilo z klasů, a přitom stáli vždy dva proti sobě. Já jsem to zkoušel až asi ve svých 14 letech, ovšem pro dospělé mlatce jsem dlouho nevydržel dělat partnera.
V maléch chalupnickém hospodářství, jaké měl například děda “Na vohradě”, se místo bubnové mlátičky s žentourem používala mlátička téhož systému, ale menší a s ručním pohonem. Měla na každé straně jedno hnací kolo s rukojetí, při plném výkonu oběma koly vládli 4 dospělí lidé. Já jsem před svým 15. rokem také někdy již při této práci pomáhal, většinou jsem již od dětství při mlácení odhraboval slámu vypadávající z mlátičky. Uvádím tyto podrobnosti proto, že dnes už tehdejší způsob hospodaření nemůžete v naší republice vidět, ani tehdejší stroje ne, leda v muzeu. Technický průlom do zemědělství nastal u nás v padesátých letech. Zakládaná zemědělská družstva vytvořila velká hospodářství a mohla si s podporou státu pořídit pro většinu prací stroje, které se už dříve v menším počtu vyráběly a používaly na velkostatcích. Nová zemědělská družstva mohla postupně uvolnit řadu zemědělských pracovníků pro ostatní odvětví národního hospodářství. Tato mechanizace pronikla i do horských oblastí, kde z malých hospodářství až na výjimky vznikly Státní statky, jak jsem se už vpředu zmiňoval. Naše vesnice prošla technická a sociální revoluce. Tažnou silou ani v chudých vesnicích už dávno není kráva, ba i koní v horách ubylo (i když jich tam zemědělci mnoho neměli, jen ve větších statcích nebo u lesní správy pro svážení dřeva) a jsou většinou nahraženy traktory.
Velikost a výkonnost zemědělských strojů se dále tak zvětšují, že na mnohých místech v horách na malých nebo málo přístupných a svahových polích a loukách tuto novou mechanizaci nelze nasadit a někde zůstává půda nevyužita, pokud se mezitím třeba sama nezalesnila náletem semen. Takovým příkladem je celý pozemek našeho bývalého “kopce” na rozhraní Dlouhého a Olešnice vysoko nad silnicí. Tento kopec zakoupený dědou Augustinem v roce 1902 patřil k naší chalupě “Na vohradě” až do roku 1943 a naše rodina jej obdělávala jako pole a louku s vynaložením mnoha lidského potu i dobytčí práce. Náš táta si tam určitě dřinou při ručním kosení louky (dvakrát za rok) i polí hodně zkrátil svůj život. A k tomu navíc přispěl i mnohaletý spor s nerudným sousedem Cejnarem z Lužan, z jehož studánky měla být naše louka zavlažována podle starého, knihovně zajištěného práva. K této smutné záležitosti se ještě vrátím, nyní jen doplním, že táta asi v hlubokém pohnutí celý “kopec” v roce 1943 prodal sousedovi Pavlu Vymetálkovi, který jej snad ani nezačal obdělávat a nechal jej divoce zalesnit stromy a keři.
Můj dočasný domov v “Polumkách” (chalupu u Marvánů) jsme v létě roku 1926 opustili. Děda Augustin s babičkou se pro svůj pokročilý věk rozhodli hospodářství s chalupou čp. 29 “Na vohradě” předat mému otci. Otec se musel zavázat poskytovat jim výměnek, t.j. nechat je tam bydlet a poskytovat jim úplné stravování. Kromě toho převzal závazek vystrojit svatbu své nejmladší sestře Pavlíně, která v té době ještě bydlela se svými rodiči, a vyplatit jí v penězích určitý dědický podíl. Nebyl jsem do těchto záležitostí přirozeně jako kluk zasvěcován, znám to až z pozdějšího vyprávění rodičů. To už jsem rodiče a sourozence i dědu a babičku občas jezdil navštěvovat z Lutína a mohl jsem sledovat, jak se otec s maminkou nemohli vzpamatovat z finančních nesnází, zvláště když po převzetí hospodářství bylo ještě potřeba obnovit již přestárlé polní nářadí, koupit nový vůz, přistavět malou stodolu a provést řadu drobnějších oprav na stárnoucí chalupě. Vzpomínám si, jak jsem po několika letech práce v Lutíně měl již vlastní úspory v částce 3.000 Kč a při návštěvě rodičů jsem je nabídl otci jako výpomoc, protože bez nejnutnějšího obnovení hospodářského inventáře bylo aspoň trochu efektivní hospodaření na chalupě v době tehdejší hluboké hospodářské krize nemyslitelné. Tkalcovat mohli rodiče při tomto hospodaření většinou jen v zimě. Otec moji výpomoc přijal a snad mu zmírnila tehdejší starosti. Peníze mi vrátil několikanásobně za okupace, myslím že to bylo právě po odprodeji pozemku “na kopci”. Já jsem jich bohužel neužil, protože za okupace za ně nebylo co koupit, vyrábělo se hlavně pro válku, a po osvobození byla protektorátní měna totálně znehodnocena na nulu.
Teď se ovšem musím vrátit do toho památného roku 1926, kdy jsme se z “Polumek” přistěhovali “Na vohradu”. Chalupa pro nás nebyla neznámá. Otec tam měl domov až do založení vlastní rodiny, maminka se mnou tam u tátových rodičů bydlela po celou první světovou válku, moji sourozenci Máňa a Tonda chodívali také již předtím k dědovi a babičce “Na vohradu” na návštěvy z “Polumek”. Nejmladší bratr Frantík, narozený 5. ledna 1926 v chalupě u Marvánů, byl při přestěhování “Na vohradu” asi 1/2 letý, tedy změnu domova zatím nepociťoval.
Pro mě byl nový domov poznamenán neklidným prožíváním školních prázdnin. Otec i s přímluvou dědy mě přesvědčovali, abych po prázdninách přestoupili z 6. ročníku české obecné školy v Olešnici do tamní německé školy měšťanské. Děda už byl s ředitelem německé měšťanky projednávat, zda by mě i s malou znalostí němčiny, získanou v nepovinných vyučovacích hodinách němčiny na české obecné škole, přijal do 2. ročníku měšťanky. Ředitel Wilhelm Hofmann to slíbil, abych mohl absolvovat i 3. závěrečný ročník měšťanky bez prodloužení 8-leté povinné školní docházky.
Ony prázdniny jsem prožíval jako v mrákotách. Jednak jsem měl obavy, jak “vyhořím” s prospěchem – nebyl jsem zvyklý v soutěžení s ostatními žáky v české škole prohrávat, patřil jsem vždy mezi nejlepší žáky ve třídě. Druhá a snad i vážnější obava pramenila z jakéhosi pocitu, že zradím své české spolužáky, s nimiž jsem v Olešnici vždycky velmi solidárně bojoval s německými kluky. V zimě to obvykle bývaly polední bitky sněhovými koulemi, v létě někdy i kamením. Někdy jsem dostal od Němců i bití, jednou by mě málem jeden protivník udusil ve sněhu. A za tohoto stavu věcí jsem mezi ně měl nastoupit do německé třídy a dokonce s vědomím, že učební látku z 1. ročníku budu muset nějak dohánět. No prostě prázdniny pro mě tenkrát nebyly kýženým volnem, ale utrpením. Ale přečkal jsem ho a do německé měšťanky jsem nastoupil, protože otec neustoupil. Nakonec jsem jakž takž pochopil jeho tvrzení, že je to jediné věno, které si z domu odnesu, když budu ovládat aspoň jeden cizí jazyk. A dost brzy po odchodu z Orlických hor jsem se přesvědčil, že otec měl pravdu.
A tak se ze mne dnem 1. září 1926 stal žák 2. ročníku německé měšťanské školy v Olešnici. Spolu se mnou byli v téže třídě Češi Sláva Němeček, syn řídícího učitele z Nového Hrádku, a pražačka Hanka Matějovská, dcerka majitele pekařské živnosti. Ti oba měli v Olešnici ubytování, já jsem denně docházel jako léta předtím. První čtvrtletí bylo pro mě kruté, druhé plné nervozity. V prvém čtvrtletí jsem byl málo vyvoláván, ale učitelé si moje pokroky ověřovali mimo vyučovací hodinu. Jako balsám na rány mi připadaly občasné pohovory s panem farářem Pleskotem, který ve škole vyučoval náboženství před svým nástupcem farářem Roháčkem. Oba byli jadrní Češi a vyučovali ve všech olešnických školách oběma jazyky. Obzvlášť ovšem pan farář Roháček mi výborně rozuměl. Ve vysvědčení za I.pololetí 1926/27 jsem měl z povinných předmětů 7 jedniček a 6 dvojek, tedy vlastně vyznamenání. To mi dodalo kuráž do dalšího učení a z 2. ročníku do 3. jsem už pak postoupil se samými jedničkami. To už jsem byl opět mezi nejlepšími žáky (více vlastně žačkami) ve třídě a podle chování německých žáků jsem si získal jejich respekt. To jsem pak už byl s problémy vyrovnán.
Rodiče mi v tomto údobí doma poskytli úlevy od dříve pravidelné výpomoci jak na poli, tak v zimě při soukání bavlny na kolovratu nebo špulíři (na něm se soukaly cívky pro útek). Nebylo ovšem snadné při chudém petrolejovém osvětlení večer dělat domácí školní úlohy. Býval jsem někdy dosti unaven, ale ctižádost nezůstat daleko za nejlepšími žáky ve třídě mě poháněla.
V neděli jsem si vždy od učení oddechl, i když někdy bylo nutno pomoci rodičům sušit nebo svážet seno. Jinak se stalo i pro mě pravidlem, v neděli dopoledne tak jako rodiče i prarodiče navštěvovat kostel v Novém Hrádku a setkat se tam se známými chlapci. Odpoledne pak byla obvyklá schůzka s kamarády z vesnice. V jarním, letním a podzimním období to byly toulky po okolní pestré přírodě, vždyť jsme okolo každé chalupy měli otevřené krásné menší i větší jehličnaté lesy, v nich různé listnaté háje, paseky s jahodami a borůvkami, potůčky a potoky v lesích i na loukách atd. Milovali jsme odvážné lezení po skalách v Telákově lese i v lese za naší chalupou “Na vohradě”. Na podzim jsme samozřejmě nevynechali příležitost sklízet lískové oříšky na okolních lesních stráních. Sem ještě patří zmiňka o dalších darech tamní přírody, které jsme ochutnávali a nosili i domů cestou ze školy. Byly to jedlé jeřabiny z alejí podél silnice do Olešnice. Zbytky těchto alejí je tam možno vidět ještě dnes. S námi mlsajícími sběrači jeřabin se na nich hlavně v prvních týdnech zimy živili zpěvní ptáci.
K největším našim dětským a zvlášť později pak už klukovským zážitkům patřila každý rok pouť na Novém Hrádku o svátku Petra a Pavla. Nejdříve se samozřejmě každý musel účastnit slavnostní mše v tamním kostele, který je zasvěcen oběma jmenovaným apoštolům, a pak byly pro děti hlavním programem atrakce na náměstí, u tátů společné pobesedování v tamních hostincích. Náměstí bylo plné krámků, střelnic, kolotočů, houpaček a nejrůznějších vyvolávajících prodavačů a obchodníků. Někdy jsme se tam vraceli i odpoledne po lepším pouťovém obědě doma. Jindy jsme případně měli odpoledne doma řadu hostí ze sousedních vesnic, byla to obvykle schůzka otcových, méně maminčiných sourozenců, kteří s sebou samozřejmě přivedli rodiny. Světnice byla plná na prasknutí a my děti jsme tvořili svou dovádějící společnost venku okolo chalupy včetně lesa. V chalupě “Na vohradě”, kde se petropavlovská pouť slavila zároveň s Novým Hrádkem, platily návštěvy příbuzných jak mým rodičům, tak dědovi a babičce. V mém klukovském věku mi věkově nejlépe vyhovoali bratranci a sestřenice Prausovi z Tasova a Martinkovi z Borové.
Pouťový svátek se doma od jiných svátků a nedělí lišil hlavně bohatstvím tří druhů koláčů. Jejich pečení, jak si dobře vzpomínám, se každý rok jeden až dva dny před svátkem věnoval i táta, na to se vždycky uvolnil. I já jsem přitom pomáhal, hlavně třením máku v kameninové pánvi, do které se k máku přidávalo trochu mléka. Byl to dobrý tělocvik, točit v pánvi velkou dřevěnou paličkou, zvanou trdlo. Těsto na koláče bylo rozestřeno na velkém plechu a pokryto silnou vrstvou buď máku (makový koláč), tvarohu (tvarohový koláč) nebo povidel (povidlový koláč) s vrstvou posypky. Takových plechů se v pečicí troubě sporáku upeklo třeba i deset. Sestra Máňa Stonjeková je peče ještě dnes a když je při návštěvě v Olešnici u ní zastihnu, cítím se zase jako šťastný kluk doma.
Kachlový sporák ve světnici měl náležité rozměry. Jednak měl velkou otevřenou plotnu, vedle ní tak zvaný měděnec (v mé době nebyl však už měděný, nýbrž litinový), v němž se stále udržovala zásoba teplé vody ohřívané ze sousedního ohniště pod plotnou, a pak byly do kachlového hranolu umístěny dvě velké plechové pečicí trouby s dvířky. A ty byly právě při pečení koláčů v největší permanenci. Ve sporáku se topilo roštím, polínky a mírnější teplo se udržovalo přidáváním suchého jehličí. Dávky jehličí musely být malé, ale časté, a tak v chalupě “Na vohradě” bylo pravidlem, že při vaření oběda a někdy i večeře si děda Augustin zasedl na nízkou stoličku ke sporáku a obstarával udržování ohně. To nás tehdy bylo včetně prarodičů osm strávníků. Děda s babičkou mívali společnou dietu s naší rodinou, ale při jídle seděli spolu u vlastního stolu v koutě světnice. Při pečení koláčů si táta řídil udržování ohně ve sporáku sám, považoval to za nejdůležitější technologický úkon pro zdar koláčů. Topení uhlím jsem doma ani u nikoho ze sousedstva v té době vůbec neznal, uhlí se k nám nevozilo.
Zato všechny okolní lesy byly jako uklizené, protože chalupníci a tkalci si v nich mohli bezplatně sbírat všechno chrastí a jehličí a také dobývat pařezy. Jen určité množství silnějšího chvojí a dřeva si občas kupovali od hajného za mírnou cenu anebo jeho hodnotu odpracovali výpomocí při lesních pracích.
Druhou podobnou událostí jako petropavlovská pouť v létě bylo na podzim svatováclavské posvícení. Slavilo se stejným způsobem jako pouť, mívalo však pro návštěvy příbuzných u nás jedno zpestření navíc. Odpoledne totiž před svačinou celá společnost vyšla za chalupu do lesa hledat houby, obvykle bylo krásné zářijové slunné odpoledne. Nezapomenu nikdy na posvícení v roce 1935, kterého jsem se už účastnil jako host z Lutína. To jsme na pasece za chalupou každý za chvíli našli tolik krásných zdravých hřibů, že jsme je ani pobrat nemohli. Koše ani tašky jsme totiž neměli s sebou, měla to být jen taková vycházka. Snad pod každým smrčkem se na nás po odhrnutí větviček usmíval nádherný hřib.
Zvlášť slavnostní, ale víc intimní, rodinné, byly pak svátky vánoční. Ne pouze k vůli vánočním dárkům, těch u nás bylo naprosto málo a jen ty nejskromnější, ale pro tu vánoční poezii. Ta začínala opět pečením tradičních koláčů a trochu vánočního cukroví a na Štědrý den ráno stavěním papírového Betlému na dřevěné polici upevněné nad dveřmi ve světnici. To byla také práce vyhražená tátovi, který už od podzimu měl nasbírán zelený mech. Do něj zasazoval všechny ty domy a chatrče, ovce, pastevce, tři krále a ostatní návštěvníky Ježíška, umístěného s maminkou Pannou Marií ve chlévě na okraji města. Na stropě světnice nad Betléme visela papírová figura anděla a hvězda. Okraj poličky byl ozdoben papírovými krajkami a vánočními svíčkami.
Vánoční stromek u nás nikdy nechyběl, i když jeho ozdoby byly daleko skromnější nežli míváme dnes. Čokoládové figurky tam nebyly nikdy. Zato sám stromek byl vždy ten nejkrásnější, který otec dokázal vybrat na sousední pasece nebo někdy i dále v okolních lesích. Byla to vždycky nádherná jedlička, svěží, která nejdéle vydrží. Strojení stromku jsme se my děti mohly vždy účastnit.
Štědrá večeře musela mít podle tradice devět chodů, ovšem bezmasých. Ani ryba se u nás mezi ně neřadila, takže kapra jsem jako kluk nikdy neochutnal. Na všech devět druhů štědrovečerních pochoutek si snad až ani nevzpomenu: byly to jahelné knedlíky omaštěné máslem, vánočka se studeným mlékem, hubník (sušené houby zapečené v kroupách), v mléku zapečená sladká rýže, namočené křížaly (sušená jablka, hrušky – ochutěné zavařenými jeřabinami) a další.
Po večeři jsme šli do předsíně po všech zákoutích a na schodech na půdu hledat Ježíškovy dárky. No radost byla veliká, tu si každý dovedete představit z vlastních zkušeností. U nás a snad ani u žádných sousedů nebylo bohužel zvykem, aby děti připravily také nějaký dárek rodičům a prarodičům, snad jen zcela výjimečně. Příčinou byla asi nouze o každý dvacetihaléř a tak rodiče šli příkladem svou skromností. A ani ve škole nás učitelé nevedli k vlastní výrobě nějakých drobných dárečků. Zato však každá škola připravila s žáky vánoční divadelní představení, na které byli samozřejmě pozváni i všichni rodičové a Školní výbor zpravidla k tomu dokázal přidat drobná obdarování pro všechny děti.
Po štědré večeři, pokud to trochu dovolily horské sněhové podmínky, jsme my větší děti mohly rodiče doprovodit na půlnoční mši na Nový Hrádek. Ta začínala obvykle ve 23 hodin a trvala skoro dvě hodiny. Krásným zpěvům a vánočním koledám, zpívaným na kůru (u nás se říkalo “na kruchtě”) s doprovodem dobrých ochotníků-hudebníků, nebylo konce. Pro milovníky zpěvu, a těmi naše rodina byla, to byl veliký zážitek.
Nesmím však zapomenout ani na Velikonoce. Za měho dětství se ještě dodržovala tradice, že o velikonočním pondělí všichni chlapci chodili dům od domu, vlastně chalupu od chalupy na koledu s pěknou vrbovou pomlázkou a ovšem také s pěkně zpívanými koledami, které bylo nutno si každý rok doma před svátky znovu procvičit. Do této kapitoly musím zařadit i vzpomínku věnovanou našim nejbližším sousedům “Na vohradě”, Faltovým. Jejich chalupa, snad trochu mladší nežli naše, stála trochu výše na svahu asi 120 m od naší. Dělil nás jen travnatý sádek s několika zakrslými ovocnými stromy, nějaké oplocení neexistovalo. Těsně nad jejich chalupou vedla vozová polní cesta z lesa ode Rzů napříč přes “Vohradu” směrem “ke kříži” uprostřed “Vohrady”, se dvěma velkými kaštany (kříž i kaštany tam stojí dosud, až mi však asi pro jejich stáří nepřipadají tak důstojné), dále okolo hájovny Pánkových k silnici, vedoucí do Olešnice.
Faltovi měli podobné malé hospodářství jako my, rovněž i ruční tkalcovský stav, jen byli trochu starší nežli moji rodiče a nebydlel s nimi žádný výměnkář. Měli dceru a dva syny, z nichž Tonda byl mým dobrým kamarádem, asi o rok starším nežli já. Dcera se brzy provdala do Sněžného, Tonda i Pepa chodili do školy na Nový Hrádek. Tonda se po absolvování měšťanky vyučil na Hrádku kovářem. Tehdy jsme si nemysleli, že za 30 let se jeho syn ožení s mou sestřenicí (Elina, rozená Martinková v Olešnici – viz údaje v rodopisu rodiny Martinkových). Jediným stínem na dobrých sousedských vztazích byly jen občasné slovní půtky staré Faltky (tak se říkávalo starším ženám v sousedství) s naší babičkou Prausovou venku na sádku. Někdy to musel urovnat děda svým moudrým vystupováním. Ale na naše kamarádství s Faltovými dětmi to nepůsobilo.
Asi za 3 nebo 4 roky po mém odchodu na Moravu Faltova chalupa vyhořela do základů. Příčina se prý nezjistila. Když jsem se pak za několik měsíců přijel opět podívat na rodiče, sourozence a prarodiče na “Vohradu”, tedy domů, Faltovi měli dole u říčky Olešenky už skoro dostavěn nový zděný domek. Zařídili si k němu vodní náhon z Olešenky, v domku vodní turbinku a místo ručního tkalcovského stavu si pořídili mechanický. Ten je pak živil až do vysokého věku, hospodářstvíčko s kravkou si drželi dál, až někdy později ve stáří už pak pole prodali, když starý Falta už je sám nemohl obdělávat a dědic domku Pepa jako textilák nechtěl hospodařit. Dojížděl do Nového Města a pak se tam i přestěhoval. Domek “Na vohradě” prodal nějakému chalupáři. Tak na svahu u lesa zůstala pak naše chalupa osamocena a Faltovými blízkými sousedy při Olešence byli Vymetálkovi, jejichž děti byli mladší nežli já a později kamarádili s mým bratrem Frantíkem.
Na závěr této kapitoly by snad bylo vhodné uvést, že v neúprosně tvrdých životních podmínkách zdejších venkovských nebo lépe horských chudých rodin nebylo zvykem, aby rodiče dávali svým dětem příliš najevo svou lásku, snad z obavy, aby jí děti příliš nevyužívaly, snad ze snahy, aby děti byly otvrdlé a připravené pro podobně těžký a skromný život, jakým žili rodiče. Také tykání mezi dětmi a rodiči či dokonce prarodiči bylo v naprosté většině rodin naprosto výjimečné. Autorita rodičů a prarodičů byla dětmi uznávána bezvýhradně po celý život i v dospělosti, tak jak to dnes ještě známe z Blízkého a Dálného východu. To jistě také přispívalo k vyšší kázni pracujících v námezdním poměru a to jak vůči majitelům výrodních prostředků (to zavání frázemi z politické ekonomie, pravda! – ale nedokáži se jim vyhnout jako by to jistě uměl Karel Čapek), tak ve vzájemných vztazích. Možná že tak široká demokratizace, kterou jsme po druhé světové válce u nás zavedli, poněkud předběhla vývoj lidského charakteru prostého občana. Ale to už do mých vzpomínek nepatří, to budete snad moci lépe v dospělosti posuzovat vy, naše nová pokolení. Já jen mohu potvrdit, že i přes popsané chování svých rodičů a prarodičů jsem dobře věděl a procítil, jak si jsme vzájemně drazí.
